KÁCOVSKÝ „TUPLÁK 1“ 2015

Do Kácova nás nalákaly krásné vodnické ceny a hlavně, když se běží o „tuplák“ – byla to prostě výzva. Bohužel jsme si s touto výzvou moc neporadily. Dojezd tentokrát na čas a ač jsem dopředu měla informaci, že cvičák je v kopečku, na místě samém jsem byla hooodně překvapená jak moc v kopečku je. Děsila jsem se jen, jestli pan rozhodčí bude škodolibý a nepostaví třeba zákeřně houpačku z kopce, kladinu do kopce apod. Parkury (tentokrát bez obrázků zde) byly nakonec moc hezké stavěné vcelku s citem – hlavně žádné zbytečnosti jako „okolo“, což má v poslední době v oblibě každý druhý rozhodčí. Nakonec se tedy vše dalo příjemně zaběhnout, i když nožky někde tuhly. Tentokrát jsem sobecky pohrdla „pohostinstvím“ Květy altánku, protože tam byla Martina s miminkem a raději se vrhla do kuřáckého koutku k Ingrid. Všechny kategorie začínaly od small, takže s Bailinkou jsme měly možnost všem ukázat jak ne.

Jumping

Balince jsem zapomněla vzít agility vodítko, takže na start šla v náručí, ale ustála to statečně. Krásně zmákla odložení, ve slalomu jsme měly odmítačku (málo jsem ji pomohla), při opravě se naštěstí hned chytla. Jak jsem byla vystreslá ze slalomu, neudělala jsem na 5, co bylo původně v plánu, ale bobina malá se krásně otočila kolem zadní bočnice. Dost mě ale zaskočilo, že 9 hrozně vynášela, to se nám také stalo osudným, protože než jsem si prďolu naštelovala správně, byl z toho skok z druhé strany. Z kopečka jsme minuly skočku před tunelem, ale nechtěla jsem maličké kazit radost a hlavně přede mnou byl téměř rovný tunel do kopce, tak jsme se nezdržovaly nějakou opravou a mastily radostně dál, leč záda za tunelem jsem nestihla, ale to nevadilo, improvizace klapla a vydržela nám až na předposlední překážku, kde z kopečka číhala pastička v podobě cílové skočky. Tak moc jsem se jí obávala, že jsem Bailinku stáhla moc a málem mi ji opět hupla zezadu. Z běhu jsem moc velkou radost neměla – já byla úplně kožená a pomalá.

Branduška byla dobře naladěná, odložení zvládla též na jedničku (čímž mě trochu zaskočila). Z odmítačky s Bailinkou jsem se nepoučila, takže odmítnutí ve slalomu, které bylo hned opraveno. Tentokrát jsem už tušila, že po slalomu nebudu stíhat, ale také jsem riskla točení kolem zadní bočnice, které Brandinka vyfikla skoro jako profík na to trénovaný (tedy Bailinka). Že 9 vynáší jsem už věděla a dala si tentokrát pozor, jenže tím jsem samozřejmě zbrzdila a diskly jsme se tedy o překážku dál, kdy jsem se stále ještě srovnávala po té zatrolené 9, opět disk zezadu (jen o kousek dál). Tentokrát se mi běželo o něco líp, takže se mi podařila záda za kopečkovým tunelem a po „vlásence“ jsem se už řítily zdárně do cíle pěkně z kopečka – Bailinku jsem stáhla moc, Brandušku vůbec, takže mi hupla cílovou skočku místo Bailinčiny odmítnuté. I když to takhle nevypadá, musím přiznat, že jsem byla spokojená hlavně sama se sebou proto, že jsem to s Branďáskem nezabalila a makala až do konce.

SA1

Jedničkový parkur byl úžasný, stejně jako náš celý běh. Tedy celý…. Běžely jsme bez zaváhání, rychle, krásně s nádhernými zóničkami, které Bailince na závodech občas už stahuju na dřívější povel, náběh do slalomu nebyl úplně rovný, ale Bailušák ho vyfikla jako nic (dokonce jsem si tentokrát za slalom vyslechla i několik pochval, jak byl perfektní a rychlý), jenže přišel opět okamžik O, a to dokopeček přes skočky do tunelu. Při prohlídce jsem si úsek za tunelem procházela jako točení pod rukou na skočku a pak hurá do cíle, protože jsem si myslela, že do toho kopečka nebudu malé torpédko stíhat. No a ejhle, najednou jsem stíhala, takže jsem začala přemýšlet – záda/čelo/pod rukou? Tak dlouho jsem přemýšlela a přemýšlela, místo abych makala, že jsem nestihla ani jedno a vyfikly jsme parádní disk na předposlední skočce. Areálem to zahučelo, protože podělat si tak krásný běh, byla fakt velikánská škoda. Jsem prostě blbá, blbá a blbá a ještě nepoučitelná.

MA2

Zkoušku začala Branduška moc pěkně (opět i perfekt odložení) a od té doby, co má povoleno skákat zónovky, tak je dělá krásně sbíhané (se z ní picnu). Slalom jsme jsme zmákly na poprvé a za slalomem, ani nemusím být vědma, abych tušila, že přijde problém a přišel. Když to vidím teď na videu tak se sice zpočátku snažím, ale pak naberu směr díra a frnk, Branduška je v přední díře míst v zadní. Chybama se sice člověk učí, ale v mém případě to vidím černě (příště to dopadne úúúúplně stejně). Dál už jsme parkurem proběhly bez problémů, jen teda Brandy stihla hodit oko do stanu, jestli tam není něco dobrého k snědku zapomenutého, na kladině udělala nepředpokládaně zastavovanou zónu, která mě překvapila a jí natolik otrávila, že do tunelu už jen líně dohopkala po tunelu už vynechala cílovou skočku. Prostě Branduška a já – dva případi na parkuru.

Štafeta

Štafety jsem se dost děsila:
Za prvé – kdo nás bude chtít do štafetového týmu?
Za druhé – jestli se poběží se štafetou v ruce, tak štafeta bude předávána i se zakousnutým teriérem!

Nic z toho ovšem nenastalo. Bailinku si vybrala Martina se špicem Tobíkem. Dopředu jsme se s Marťou navzájem ujišťovaly, že fakt nemáme žádné ambice. Domluva byla, že Bailinka mívá problémy ve slalomu, ale má krásné zóny, takže já s Bailou jsem si dala agility parkur, Martina si dala jumpingový parkur. Mít krásné zóny je sice fajn, jenže to by vám nesměl pejsek odstartovat předčasně… V tu chvíli se žádné ambice promění v doufání, co kdyby náhodou, takže jsem se nechala strhnout a vyrazila, jenže můj odpich nebyl zdaleka takový jako Bailinky, takže než jsem ji dohnala, nevěděla chuděra malá kudy dál a když konečně panička docupitala byla chyba na nástupce (hlavně, že jsem se drala na agility kvůli zónám), sestupka už klapla na jedničku. Před tunelem jsem si všimla, že se dost pejsků vydiskalo a místo tunelu šlo kladinu, tak jsem to tam raději ošéfovala, jenže jak já něco šéfuju, většinou nedošéfuju překážky o kus dál. Myslím, že kdyby trenér Antonín viděl, co vyvádím dál, tak mi tu pazouru nejspíš urazí. Hold diskvalifikace – tedy vlastně ne diskvalifikace. Pokud se totiž disk opravil, bylo to za 50 trestných bodů. Po překonání poslední překážky vyrazila na trať Martina. Tím, že jsem už já vyfasovala 50 TB, tak sice běžela s klidnějším srdcem, ale i tak se jim podařilo též vyfasovat 50 TB. Nakonec z toho bylo 13. místo. Děkujeme našim spolubojovníkům!

Marně jsem s Brandy Květu s Jetelkou varovala, že takové šikulky s námi v týmu nejsou rozumný nápad, nedaly si říct… První panika vypukla na startu. Ač jsme se dohodly, že já zůstanu u agility parkuru, protože z předešlého běhu jsem měla pocit, že Brandušce se už moc nechce (a slalom by ji otrávil definitivně), tak najednou Květa nastupovala na start. Nakonec jsme ale odstartovaly, jak bylo domluveno. Branduška vyrazila vesele (já si oddychla), zóničku podle mě přelítla (ale možná se tam drápečkem stihla dotknout, protože pan rozhodčí nic nemával) a hned za zónou přišel veselý disk. Po disku jsem si konečně zkusila záda za tunelem a vyhla se zmatkům na Bailinčině disku. Po áčku už Brandy valila vesele do domnělého cíle, takže náš už druhý disk. Poté se vydala na dráhu i Jetelka – i holkám se podařilo disknout, ale jinak běžely krásně. Jak to teď tak počítám, tak máme disky tři, tudíž na 100 trestných, ale 150 trestných. No nic, to už je asi jedno, ocenění jsme nikomu neupřely, protože z toho bylo 8. místo. I Květě s Jetelkou děkujeme za spolupráci.

Závěr:

Den to byl báječný, příjemný, konečně jsem mohla na vlastní oči vidět i šikovnou, megarychlou Grejsu s Peťou Hamšíkovou a především Bailinky tetičku Eterku s Dejnou a samozřejmě též krátkonožku Babsu. Holky jsou úžasné a jsem zvědavá, jestli nám to někdy z poloviny bude běhat tak jako jim. Kromě agiliťáků mi udělala radost i švagrová mojí kolegyňky z práce. Bydlí nedaleko, tak vzala malého Vojtíška a přijeli se na nás podívat. Vojta už si vybíral, jakého pejska by jednou rád domů – zatím to vyhrávají jorci, papiloni a Bailinka (chachacha, druhá Bailinka ta by jim udělala asi pěkný pořádek v kurníku i v králkárně). Domů jsme odjížděly v docela rozumný čas za radiového přenosu semifinále Mistrovství světa v hokeji. Jak už jsem popisovala, tak počasí vyšlo skvěle, o čemž mě překvapila cesta výtahem do bytu – trochu jsem se lekla, když jsem se viděla v zrcadle, kůže rudá a z uší se leskly černomodří pavoučci, které jsem si na závodech koupila pro štěstí. Fungovat budou zřejmě až od příštích závodů, tedy doufejme.