KRAJSKÁ VÝSTAVA PSŮ VE STAŇKOVĚ

Bailinky další výstava – tentokrát jsem byla o něco míň vynervená než na poslední Klubové výstavě na Konopišti. A to byla asi chybička. Varovat mě mělo hned ranní vstávání – Bailinka se v 7 hod ráno tvářila doooost zpruzele, že má vstávat takhle brzo (viz úvodní a jediné foto z toho dne). Cestou se ale pěkně prospinkala, nabrala síly a když jsme přijely do Staňkova na letiště (probíhala tu Krajská výstava psů – ocenění z výstavy platí pro plemena KCHT pro zařazení do chovu) byla už plná síly. Po vypuštění z boudičky se opět proměnila v tahacího magora – asi čekala zase nějaký blbinky jako flyball nebo agility, všude zeleno – pole, louka, les. Prezencí jsem prošla se zmítajícím se pošukem na vodítku, pak jsem obě holčičky vyvenčila a čekaly jsme na svou chvilku slávy. Mezitím se u kruhu č. 5 střídali stafordi, bordíci, bedlingtoni, cairnové a další teriérci. Rozhodčí byla paní Alena Auerbach a občas jsem zírala, co všechno pejskům v kruhu odpustila (vyvenčení se v kruhu hned několikrát, zmítající se psíky na předváděčkách apod.), trochu mě to zase uchlácholilo a průběžně jsem vyndavala Bailáska, abysme si natrénovaly chůzi v kruhu, výstavní postoj apod.

Když přišla naše očekávaná chvíle slávy, Bailinka mi začala dělat radost – luxusní postoj, v kruhu chodila obstojně, paní rozhodčí se moc líbila. Přišel kritický okamžik – postavení na stůl, povedl se krásný postoj, Bailásek si nechal spočítat všechny zoubky (velmi důkladně) a ani se nebránila. Pak to přišlo – paní rozhodčí vytáhla míru…. a bylo vymalováno. Jak se k Bailince s mírou přiblížila, ta dostala hysterický záchvat, šila sebou jak 10 čertů. Paní rozhodčí tedy řekla, že to zkusíme na zemi, protože tam jí to moc hezky šlo. Kdepak, ani to nepomohlo. Hysterka hysterčila jako nikdy v životě a nakonec se mi vytrhla a začala prchat (jistě znáte z filmu pro pamětníky Cesta do hlubin študákovy duše: „Takhle se prchá, Mazánku“ – Baila by to mohla předcvičovat). Hodila mega šipku do klece, tam se krčila v koutku s výrazem „proboha paničko, už mě tam v životě neber“. Já byla jak v Jiříkově vidění, absolutně mimo, vytáhla jsem milou Bailinku a šla k paní rozhodčí, že se na to vykašleme, že to nemá cenu (neřekla jsem přímo, že odstoupíme, ale z mojí řeči to bylo pochopitelné). Paní rozhodčí nesouhlasila a že prý to zvládneme, když už jsme tady a ať nemusíme znovu na výstavu. No dobře – další útěk, myslela jsem, že se hanbou propadnu. Paní Auerbach se Bailinku podařilo změřit až na třetí pokus (netuším jak, protože Bailinka byla šílená hrůzou) – 33 cm, což Bailinka opravdu má. Čekala jsem co bude následovat. Dala nám moc hezký posudek VD1 za útěk (jinak by to bylo výborná, fňuk) a na závěr posudku září dvě odporné slovo. Však posuďte sami:

„Skus nůžkový, plnochrupá, 33 cm, fena dobré hlavy, silnější kostry, správné úhlení končetin, správná kvalita srsti, bázlivá povaha.“ 

Dlouho jsem pak přemýšlela, proč Bailinka tak strašně vyváděla. Napadl mě stůl = veterina, jenže to je blbost, udělala na stole hezký postoj i zuby proběhly v pohodě. Takže jediné, v čem může být problém je tenhle typ míry, tedy že se pod ní i nad ní zasunuje nějaký železo. Jinak si to neumím vysvětlit a stejně nechápu proč, přece ji netluču železnou tyčí (zatím). Na flyballu se nechá bez problému změřit (zatím dvě bezproblémová měření vždy na 33 cm), jenže tam se měří laserem a přikládá se prkno na záda (dokonce se i stlačí). Nevím moc co s tím. Asi poprosím nějakého známého, aby svařil dohromady tři tyčky a budeme doma trénovat, protože takovýhle trapas už nechci zažít a ráda bych tu potvůrku malou uchovnila (vše by měla splněno výška 33 cm, skus nůžkový, plnochrupá, až na to „bázlivá“)

No nic, cesta domů nebyla nic moc – celou cestu mi bylo skoro do pláče. Já přece vím, že Bailinka je nejkrásnější na světě, ale zatím to vím bohužel jen já. Výstavy hold naše hobby nikdy nebyly (a to se Branďulka s rozhodčími při měření pomalu mazlila, se asi snažila okecat svou výšku) a podle všeho asi ani nikdy nebudou. Není nad psí sporty a výstavy vem čert (ale Konopiště si ještě dáme…). Bohužel ani nedopadlo setkání s Albínkem, na kterém jsme byly s Petrou předběžně domluvené. A asi je to dobře, protože jsem fakt byla otrávená jak šváb, i když tenhle další pološílený potomek mě mohl přivést na jiné myšlenky. Fotky nemáme bohužel (nebo spíš naštěstí) žádné – nebyla žádná ruka pomocná. A rozmrzám pomalu ještě teď – zima a vichr byly pekelné, není divu, že jsme doma všechny tři pořádně vytuhly.

Tak toť vše o naší poslední výstavě – příště pojedeme na Konopiště, jen zvědavá jaký cirkus předvedeme tentokrát.