BINGO
Podle slov paničky Bingo dělá doma samou radost – luxusně zvládá sedni i přivolání, učí se pracovat s klikrem, ale všeho jen decentně, protože udržet pozornost toho malého kulíška je občas asi dost náročné. Navštívil hospůdku (choval se vzorně, také to má v genech po mamině), pomalu se připravuje i na výstavní kariéru. Kromě tenisu je i fanouškem hokejové Komety Brno. Údajně z něho roste jasný medík a jasný postrach parkurů. V budoucnu by se rád věnoval zahradničení a práci na dvorku (dle hlášení škodních událostí). S Jessinkou jsou velcí kámoši!
BUGATTI
Páníčkové pravidelně hlásí, že Bugattka roste jako z vody – pomalu dohání Daphku. Hodně času společně tráví na cvičáku buď v zateplené kennelce, protože na Liptově bývá hodně mrazivo, ale občas už řádí i na parkuru, a to především sama a dobrovolně probíhá tunelem. Socializuje se, kde se dá, dokonce i na závodech a už má hromadu psích kámošů. I ona je samozřejmě náramně učenlivá, chytrá a pěkně mazaná. I u Bugattky došlo již také k pár škodným událostem, ale prý to není nic strašného. Daphka vedle ní omládla a Bugattka se na oplátku učí od své starší a zkušenější parťačky (dobré i špatné).
BENJAMIN
Náš nejmenší a nejdrobnější už pravděpodobně není takový drobeček jako u nás – změna prostředí mu náramně prospěla a jako jediné ze štěňátek nedělal v novém domově žádné obštrukce s jídlem. Prý je to naprostý vzorňák a pohodář (po mamince, to je jasné) a párkrát se i ukázal na cvičáku, kde si vysloužil velikánskou pochvalu. Ze škodních událostí máme hlášeny jen vykuchané plyšáky a jednu téměř sežranou náušnici – zdá se mi to podezřele málo, budu muset prověřit. V Českých Budějovicích je vedený pro účely myslivecké stráže, tak bacha na to! Jerryho, parťáka má nedaleko, takže mívají doma pořádně veselo.
BOND
Hodně z Vás se zajímá o pana Bonda a jeho harém – závidíte, co. Všechny jeho ženské ho vzaly na milost – některá dříve, některá později, ale kdo by odolal takovému fešákovi ještě s takovým jménem. Panička na něho pěje samou chválu – mimořádně učenlivý, bystrý a divoký, jen má trochu problémy s počasím. Miluje sluníčko a rozmary letošního počasí se mu vůbec nelíbí. Už se také seznámil s agility (nejen na obrazovce, ale i na živo) a dokonce si ozkoušel i stupně vítězů. Ze začátku dělal trochu fórky s krmením, ale ve chvíli, kdy začal BARFovat a naučil se vše kousat, roste jako z vody až se skoro bojím, aby nepřerostl do large.
BUTÍK
Zatím jediné naše štěňátko, se kterým jsme měli možnost se sejít. Proti naší Bailince z něho roste pořádný chlapák a divoch. Uštěkanost mu vydržela (ještěže si vybral paničku se sluchovou indispozicí….). Chodí na pravidelné výlety a setkání s pejsky. Pejsky miluje všechny – po setkání mám pocit, že čím větší tím lepší. Napáchanou škodu máme hlášenou jen jednu, ale to pořádnou – intenzivně pracuje na likvidaci koberce, takže doma probíhají velká opatření. Panička a i jeho parťák Camík na něho též pějí samou chválu, tedy až na ten koberec.
BAILEYS
Tak a nejlepší na konec. Bailince by mohla být věnována samostatná kapitola, ale pokusím se to zkrátit. Bailinka je pošuk a malé psycho. Je to taková nebojsa – tramvaje, kamionu, ohňostroje se nelekne, ale když se prudce zvednu z křesla (protože mi na plotně utíkají brambory), začne pištět a zdrhat. Nemá absolutně žádný pud sebezáchovy (fobii z výtahu jsme zřejmě odbourali až moc rychle). Škodních událostí máme habaděj (na Facebooku jsem dokonce vytvořila samostatnou složku) – crocssy, všechny popruhy a přezky musí pryč, ratanové křesílko obírá ze všech stran, pískací hračky už nemáme téměř žádné a plyšáci též ubývají geometrickou řadou. Vzhledem k tomu, že se ze stolu začala záhadně ztrácet lízátka dvojčátek, rozhodla jsem se číhat za dveřmi a ve chvíli, kdy vyskočila na stůl, jsem vešla – mláďátko s pištěním a černou čárou za sebou (v životě jsem to neviděla, ale z toho šoku tak sevřela „půlky“, že z ní cestou stříkaly žlázky) se běželo schovat (v životě jsem na ni ve zlém nesáhla) a během chvilky se vrtěla u mě a smála se mi do ksichtu. 2x jsem si to zopakovala a od té doby je klid, uvidíme na jak dlouho. Když je doma sama s Branduškou je vzorná, hrají si nebo spí, ani nepípne. Pokud ji nechám doma úplně samotnou, pořádá zde operní koncerty – momentálně jsme ve fázi odbourání tohoto nešvaru, tak držte palce. Venku stále bojujeme s vodítkem – směr od domova kráčí jako slušně vychovaný psík, směrem k domovu mám pocit, že jsem zapřáhla psí spřežení, zajímá ji každý pytlík, poletující lísteček, lidi, prostě úplně ale úplně všechno (ohlávka už je objednaná).
To bylo trochu hany a už bude následovat snad jen samá chvála. Bailinka je neuvěřitelné zlatíčko. Samozřejmě s námi spí v posteli – obrovská chvála, protože prakticky celou noc o ní vůbec nevím. Přitulená je tak, že by ani myška neproběhla. Když není přitulená k nám tak k Brandušce. Naše pravidelné sousedské schůze (rozuměj hospodu) zvládá taky úžasně. Původně jsem se bála, že tu bude hrozně divočet, ale v přijdeme do hospůdky, každá dostane dobrotu a potom usnou jak dvě miminka. Doma je nejčastěji jejich královstvím houpací křeslo (to, na kterém Bailinka intenzivně pracuje) a v obýváku sedačka. Občas mám trochu problém se mezi obě holčičky vměstnat.
Mamině rozproudila krev v žilách, každou chvíli spolu řádí, objímají se, tančí, pusinkují a občas mám pocit, že běhají snad i po stropě. Divoška je to bláznivá a někdy trpím, když vidím, jak Brandušce visí na tváři zakousnuté ty malé jehličky. Snažím se do těchhle drsných hrátek nezasahovat, ale někdy nevydržím – Brandy je totiž hrozná trubička, málokdy se ozve a od malé si nechá všechno líbit. Budu ji muset naučit být trochu drsnější. Ale jinak je Bailinka strašný mazel, je pozorná, chytrá a učenlivá. Bohužel její učenlivost trošku ztroskotává na paničky lenosti, musím na tom zapracovat. Sedni, lehni, už umíme dávno, a to perfektně – na rozdíl od maminy, která teď dost využívá mé nepozornosti vůči ní, protože se soustředím na maličkou. Prakticky všechny cviky dělá strašně rychle, až se musím občas smát, jak je komická a jaká je to hujerka. Odložení zatím nemáme úplně dokonalé – stále jen tak na 3 – 4 kroky, ale zato u misky se žrádlem je naprosto skvělá. Vydrží opravdu dlouho čekat, dokud nedostane pokyn – stačilo jen asi 2x jídlo sebrat, když se na něj vrhla a příště už si dala pozor, aby něco nepokazila. Také trénujeme „nesmíš“ na dobrůtky. Doma to chápe výborně, vlastně až moc dobře – i když tam rozhazuju kusy masa, vnitřností, tak se tváří strašně znechuceně a snaží se od těch dobrůtek okolo ní utéct. Venku ale musím mít oči na stopkách. Z výcviku bohužel nemáme skoro žádné fotky – snažím se, aby byl klid a nějak nám nevychází to skloubit s páníčkem, který teď hrozně moc pracuje. Ale do příště to též napravíme. Stejně tak musíme, co nejdřív vyfotit jak vypadá správná princezna Zubejda (zoubky už vypadávají všem štěndům, doufám, že bude více fotek malých pizizubek a pizizubků).
V některých věcech se hrozně pomamila v některých ne. Například se sama od sebe naučila skákat do vany – na rozdíl od maminy si libuje i ve vaně napuštěné vodou, případně skáče za námi. Ale především chodí do vany pít z kohoutku. Brandy tohle dělá také odmalička (té se dokonce jednou podařilo vodu spustit, pákou nahoru, od té doby je koupelna zavřená, když nejsme doma, protože bychom se nemuseli doplatit za vodu – vypínat se ji totiž ještě nenaučila). Obě holky jsou hrozně vtipné, pijí vodu společně z kohoutku, miska z vodou není dost atraktivní, tekoucí voda je prostě lepší. Snažila jsem se už Brandy oblbnout fontánkou, ale nepodařilo se a ani Bailinka z ní není nijak zvlášť odvázaná. Jeden z rozdílů mezi nimi je schovávání dobrůtek. Brandy jsem zažila jen párkrát za život, že by si schovala nějakou baštu na později (doma vlastně nikdy, venku občas sušené ouško). Bailinka si doma dělá skrýše, samozřejmě ideálně v čistě vypraném prádle. Jenže má trochu smolíka. Brandy, která na nějaké poschovávané dobroty v bytě není zvyklá, jí dobrůtku vždycky bezpečně najde a Bailinka šílí. Takovou práci zahrabat dobrůtku to kolikrát dá a mamina jedním strkem čumáčkem to hned ukradne. Ale co, jen mamině tu radost dopřejme, Bailásek jí dělá daleko horší věci – vůbec se nestydí dorážet, když Brandy něco dlabe a nenechá se zastrašit absolutně ničím a nikým. Přitom dobrůtku samozřejmě dostanou vždy obě, ale jak už to bývá, ten druhý má vždycky něco lepšího. Zvláštní také je, že před spaním si Brandy dělá kolečka a pak ulehne, Bailinka ne – ta hrabe, hrabe dlouho dlouho, než je konečně spokojená s naducaným pelíškem nebo polštářkem. Všimla jsem si, že u vrhu B to dělala prakticky všechna štěnda (Áčkový vrh byl spíš po mamině – stačilo pár koleček), ale nevím jak to u koho chodí teď. V čem se Bailinka absolutně nepomámila je jakákoliv manipulace s ní – především stříhání drápků. Nikdy jsem ji nestříhla, ale jak jsem vzala kleštičky do ruky, brala dráhu škubala se. Podobné to je i s prohlížením zoubků. Na všem pracujeme a zrovna tento týden se nám postupným zvykáním na sahání na tlapky, masirování tlapek, poklepáváním kleštičkami na drápky, ustříhnutím jednoho drápku (a přitom vydatné prokrmování) podařilo po dlouhatánské době ostříhat drápy (a že teda byly pořádné). Nejsem na tohle od Branďáska zvyklá (ta vydrží naprosto všechno bez jakéhokoliv remcání, však když si vzpomenu na ošetřování např. zhnisaní jizvičky po císaři) a nemíním jezdit na veterinu kvůli stříhání drápů. Drápky už tedy zvládáme, teď už jen dotáhnout do finále ty zoubky.
Jak už jsem zmiňovala, tak cizí pejsky miluje a v poslední době mám pocit, že čím větší, tím lepší. V poslední době k nám občas přijde na návštěvu Jakub s voříškem Karlem (neuvěřitelný divoch a hyperaktivka). Ve spojení Brandy a Baileys, to je pak mazec. Rodičů boloňačku Jessinku také zbožňuje, ale s tou už není taková sranda – přece jen je to starší dáma a na podobné magůrky má svůj názor. Když jsme byli minulý víkend s dvojčátky na procházce na Kavčích horách (kluci jsou skvělí, na obě naše holky trpí a v parku dávali dobrý pozor, aby náhodou nedali odměnu nějakému jinému pejskovi než našim slečinkám, no a ony je za to taky milují), tak lítala za všema, s každým si chtěla hrát a bylo jí úplně jedno jak je pejsek veliký, hlavně, když s ním byla sranda. Kupodivu měla ale bezvadné přivolání právě i od pejsků (někdy zírám a trochu se bojím, že ji to během puberty přejde). Občas už se objevila i na cvičáku – na tréninku flyballu a agility. Zatím byla vždycky zvyklá, že s ní v kennelce je Brandy. Na obou trénincích najednou nebyla. Nevěřila jsem vlastním očím, když jsem viděla a slyšela, co se s boudičkou děje a co se z ní ozývá. Boudička skákala, vyla, štěkala a pištěla – příště beru páníčka jako fotografa, protože to za to stojí. Na agility tréninku jsem se na tom tedy snažila zapracovat a malý pokrok byl znát. Tak uvidíme, jak se nám bude dařit. No a když už jsme u toho tréninku, tak během prohlídky ostatních si Bailinka zkusila i párkrát tunel. Doma na tunel zvyklá je, ale ten pravý agiliťácký je přece jen trochu jiný, takže napoprvé se jí tam moc nechtělo, ale na přivolání za mnou proletěla jako rakeťák, při druhém pokusu už stačilo jen ukázat hračku. Bude to velká šikulka, velká agiliťačka a já jen doufám, že než začne pořádně běhat, snad se to taky pořádně naučím, abych neprznila další agility naději.
No a když to celé shrnu, tak musím říct, že život jen s Branduškou byl krásný, no a teď i s Bailinkou je ještě krásnější. Jsem moc ráda, že ty moje dvě holčičky mám a myslím, že ani páníček nelituje.