Těsně před Vánoci se nám podařilo domluvit setkání v našem oblíbeném Průhonickém parku. Po teriérském přivítání se chudák Archie, který býval zvyklý,  že maminka  a všechny klacíčky jsou tu jen pro něho, musel asi trochu cítit jako páté kolo u vozu, ale nesl to moc statečně. Bailinka totiž Brandy neustále usurpuje – nejčastěji pověšená jí na obojek. Jakýkoliv klacík se hodí, ten musí ulovit ona a když se podařil ulovit někomu jinému, čeká ho tvrdý boj o klacek. Archie, správný gentleman, té mojí malé pijavici nakonec klacíček vždy odevzdal a dožadoval se klacíčku jiného – samozřejmě se neustále opakovalo to samé dokola, takže opět odevzdání Bailince a opět nový klacíček.

Často vzpomínám, jak jsem Archounkům domlouvala, že Archie by neměl pořádat tak velké a daleké samostatné výlety – jójó, to říkala ta pravá. Archie se nevzdaluje nikam daleko, stále nadohled, narozdíl od mých potvůrek. Většinu procházky jsem tedy opět strávila voláním, přivoláváním. Tohle moje vřeštění se moc líbilo maličké Vivi, která se občas snažila mi s přivoláním i pomáhat. Ona i s Archiem prý doma hodně pomáhá – asi tuším, jaké bude její první slůvko – žádné „máma, táta“, ale „Archie“!!! Skoro bych na to vsadila boty. Tahle malá usměvavá princezna asi nikdy nepláče – já ji tedy rozhodně neslyšela.

Během procházky se Branduška stihla vykoupat, ale zima jí snad ani nebyla – buď byla pořád v běhacím nebo skákacím záběru (chudák Rado, byl od ní celý poskákaný). Nakonec se nám jakž takž podařilo i malé rodinné foto (kdo fotku zkazil? – samozřejmě duo B+B). Myslím, že si všichni to poslední setkání v roce moc užili. Před odjezdem jsme si ještě předali dárečky – díky moc, holčičky už blikají jak vánoční stromeček. Cestou zpět jsme se ještě zastavili u rodičů a pak hurá domů na houpací křesílko odpočívat.