NA NÁVŠTĚVĚ U DEENKA

Původně jsme mysleli, že pojedeme na Slovensko do Bratislavy, ale Simonka k mému překvapení poslala adresu rakouskou – trochu jsem se vyděsila, ale po konzultaci s mapou jsem se zase uklidnila, protože Kittsee je coby kamenem dohodil od Bratislavy. Po našem příjezdu jsme celou rodinku našli za domem, kde zrovna sázeli stromečky – Deenek zřejmě jako vrchní vykopávač jam. Deenka si pamatujeme jako velkého vítače a za tu dobu, co jsme ho neviděli, se rozhodně nic nezměnilo. Oblízaní jsme byli od hlavy až po paty. Poté nám představil svého kamaráda Paula – 4měsíčního kříženečka knírače, kterého si před nedávnem vzali rodiče a Deen s ním tráví poměrně dost času. Brandy byla z obou kluků trošku rozpačitá, skoro bych řekla až nerudná, ale to se brzy spravilo a u Deenka doma se trochu srovnala. Když prolustrovala celý byt, sesbírala všechny Deenkovy zapomenuté dobrůtky a nechala se, stejně jako páníčkové, od Simonky nakrmit výbornými baštami (v čele se Simončiným úžasným Cheescakem – mimochodem, stále čekám na receptík), vyrazili jsme všichni na výlet na nedalekou vyhlídku na Hainburg. Počasí ten den bylo hodně bláznivé – nejhorší byla vichřice, která pro to správné užití si vyhlídky není zrovna nejlepší. Tedy spíš jen pro páníčky, pejskové vypadali naprosto spokojeně, Deenko se Brandy pokusil naučit též kopat jámy na stromky a malý Paul nám předvedl perfektní přivolání. Po vyhlídce jsme se vydali na procházku podél Dunaje – páníčkové probrali živé/mrtvé a Deenko, ten blázen, se dokonce zvládl i vykoupat. Z původní malé procházky bylo nakonec několik kilometrů, takže Paulík toho měl plné kecky, ale stále se držel Brandušky a Deenka – v ničem nechtěl zůstat pozadu. S ohledem na prcka jsme se pak vydali opět k Deenkovi domů, kde jsme pobyli už jen krátce, protože nás čekala ještě jedna návštěva. Těsně před odjezdem nám Simonky maminka ještě představila tatínkova čivaváka Chica – Brandy z něho byla unešená a vůbec jí nevadilo, že mu ostatní říkají „párek v rohlíku“ – no jo pětikilová čivava je pětikilová čivava a v oblečku tak opravdu vypadala.

Cestou za Deenkem jsme si totiž všimli odbočky na Břeclav, kde Dadka trávila Velikonoce u Martina a Andrejky. Slovo dalo slovo a my se rozhodli jim udělat malou přepadovku. Neměli jsme adresu nic, přes mobil se podařilo vylustrovat pár břeclavských adres podle živnosti Andrey, ale ani na jedné jsme nebyli moc úspěšní. Páníček už začal být hodně nervózní, a tak jsme pod úplně pitomou záminkou „nenápadně“ volali Martina, jakouže to má adresu. I s přesnou adresou nám dalo dost velkou práci na obřím sídlišti najít ten správný dům. U zvonku jsme se ohlásili jako PPL – kupodivu nám to zblajzli i s navijákem a po otevření bytu všichni jen zírali, kdeže jsme se tam vzali. Holky zrovna dodělaly výborné bramboráky. Mňam! Pak se kecalo, kecalo a kecalo, čas strašně letěl a nás ještě čekala dlouhá cesta na chaloupku, kde na nás čekali rodičové. Pozvání k přespání v Břeclavi jsme museli odmítnout, protože nás druhý den čekali závody v Třebíči. Do chaloupky jsme dorazili někdy po půlnoci.

Tímto všem děkujeme za báječnou baštu a Simonce s Matkem, Deenkem a Paulem za úžasné dárečky, které jsme dostali a hlavně milé přijetí. Moc rádi jsme je všechny viděli a musím říct, že Deenek je prostě k sežrání. Doufám, že se k Vám příště dostaneme dřív než za tři roky.