PŘEDVELIKONOČNÍ MINIČOUDCI A ZÁCHRANA SÝKORKY MODŘINKY Sobota 07. dubna, 2012
O velikonočních svátcích jsme se téměř ani na vteřinku nezastavili – pořád bylo co dělat, navštívili jsme koho se jen dalo a dokonce i zazávodit si jsme zvládli.
Na chaloupku jsme dorazili v pátek dopoledne i s páníčkem. Náš původní plán – sestavit dvojčátkům pískoviště moc nevyšel, protože jen pršelo a pršelo. Po báječném obědě za námi přijeli i prckové – jeden normální a druhý puntíkatý. Kubíček se už totiž nějaký čas trápí s neštovicemi, které Daník ne a ne chytit – chudák mamina, jestli i on nedostane neštovice, co nejdřív, tak s nimi zkejsne skoro měsíc doma. Kluci od nás dostali nové parádní svetříky (aby je beránek nepokakal) – Kubíček nám v novém svetříku hned zapózoval a pak začali řádit, jak je jejich dobrým zvykem. Dokonce i tetička je na vozíku povozila i vyklopila – ještě štěstí, že dvojčátka jsou nezničitelní a každému vyklopení se jen řehtali. S babičkou zase proběhla hodinka výtvarné výchovy – pozorně pozorovali, co to tam ta babička čárá, ale zřejmě s jejím výkonem nebyli moc spokojení, protože hned jak to šlo, jí všechno samozřejmě přečmárali. V podvečer, když nastal jejich čas, jsme se vydali zase na oplátku my k nim na návštěvu – pomohli jsme kluky nakrmit, vykoupat (tedy jen Daníčka, který si to bez bráchy ve vaně užíval tak, že jsme byli mokří od hlavy po paty) a uložit do postýlek. Pak už nás i s rodiči čekala hra Český film, ve kterém samozřejmě excelovala panička.
Zpátky do chaloupky jsme dorazili někdy kolem půlnoci. U vjezdové brány nám s maminou něco proběhlo mezi nohama – byla to maličkata sýkorka modřinka, které se nedařilo vzlétnout a pořád padala ke straně. Brandy se jí snažila pomoct, co to šlo, ale nic. Vzhledem k tomu, že nám ve střeše sídlí kuna a její noční výlety vedou právě přes místa, kde byla sýkorka, rozhodli jsme se ji vzít domů. Doma se nám ji podařilo nakrmit uvařeným vajíčkem (ještěže díky velikonocům bylo dostatek uvařených vajec), dali jsme jí napít z kapátka, prohlédli jí nožičky a křidélka, ale žádné zranění jsme neobjevili. Uložili jsme ji tedy do košíčku i s vodou hadříkem přes košík a zjišťovali kontakty na ptačí záchranné stanice v okolí, abychom ji tam ráno, cestou za Deenkem, odvezli. Naštěstí to nebylo vůbec třeba, protože ráno, když jsme vstali, milá modřinka už seděla na okně, smutně koukala ven. Jak jsme se přiblížili prolétla se po pokoji (Brandušce provokativně kolem čumáčku) – prostě vypadala naprosto spokojeně, odpočatě. Rozhodli jsme se ji tedy vypustit mezi její ptačí kamarády, kteří ji okamžitě přijali mezi sebe. Cestou v autě jsem zrušila i SOS volání Verče Holáňové (od našeho vnoučka Beebulky), známé to přírodní zachránkyni všeho živého. Měla velkou radost, stejně jako my, že to tak dobře dopadlo.