RODINNÉ PUTOVÁNÍ ROUDNICÍ A BROZANY Sobota 05. března, 2016
aneb takové malé pátrání po Tajemství rodu, které vymyslela ségra pro maminu k narozeninám. Kromě její zamilované Roudnice a domečku v Bezděkově, jsme všichni navštívili školu v Brozanech, kde byl mámy dědeček panem řídícím. Ujala se nás tu úžasná paní zástupkyně ředitelky, které za vše patří velký dík. A ani holčičky nepřišly zkrátka.
Tato před maminkou přísně utajovaná akce byla naplánovaná sestřičkou, která už nějaký čas na mamině vyzvídala informace o našem rodu, o jejím dětství apod. Dokonce se jí podařilo zajistit i prohlídku školy, kde mámin dědeček dříve učil – to bylo to hlavní překvapení. Tatík se kupodivu neprokecl, takže to bylo opravdu veliké překvapení. Mamina si původně myslela, že ji vezeme na výlet na Konopiště, jenže po chvilce začala v autě řešit, že Konopiště je přece na jih a my jedeme na sever. 😀 V tu chvíli jí hlavou bleskla její milovaná Roudnice. Já se jen smála, nic jsem neprozradila, ale jí už to bylo stejně jasné.
V Roudnici jsme si prošli všichni náměstí, podívali se na dům, kde míval druhý maminčin dědeček vyhlášenou cukrárnu (z jeho receptů dodnes čerpám v době vánočních svátků), pak jsme popojeli do roudnické části Bezděkov, kam mamina jezdívala za babičkou do úžasného domečku nad dráhou – jedná se o Zeyerovu vilu, kterou navrhl, postavil a i zde žil Jan Zeyer, bratr slavného básníka Julia Zeyera, a jehož obraz dodnes zdobí čelní stěnu domu (na obraze jsou architektova dítka) – podle maminčiných vzpomínek byl obraz původně uvnitř, ale právě maminy maminka a babička ho umístily ven, kde zůstal dodnes. Dům byl zařazen mezi roudnické památky a je nádherný – aktuálně zrovna na prodej. Mamina tu zamačkávala slzu dojetí, já si zase představovala pěkný parkur na velké zahrádce a flyballovou dráhu na fotbalovém hřišti za domem – škoda, no. Za domečkem jsme se vydali po schodech dolů k Labi, kde byly konečně vypuštěny holčičky. Kachýnek si ani nevšimly a jen tu lítaly jak dvě třeštidla. Já s tatínkem jsme se pak auty vrátili zpět na náměstí, Pétě a mámě jsem záviděla procházku kolem Labe k náměstí, kde jsme si dali oběd v Zámecké restauraci (moje představy o zámecké restauraci jsou trochu jiné a stejně tak o boršči, který chutnal jako výborná zelňačka) a konečně jsme tu mamině popřáli a předali dary k těm narozeninám.
Po obědě jsme opět naskákali do aut a vyrazili za hlavní překvápkem, do brozanské základní školy (tady jsem se tedy dost bála o autíčko, protože se to tu dost černalo…). Maminka školu našla střelhbitě, ale nějak jí nesedělo její umístění, protože měla sousedit s farou. Sháněla tedy postarší domorodce, jestli by jí neporadili. Nakonec se jí podařilo ulovit bývalou ředitelku školy, která pamatovala nejen jejího dědečka, ale i tatínka se strejdou, takže jsme ji od jejího vyprávění nemohli odtrhnout na prohlídku školy. Paní zástupkyně nás přijala v ředitelně, podařila se jí v archivu objevit jedna stará třídní kniha z doby, kdy tu řediteloval (pan řídící) dědeček. Škoda, že se nezdařilo dohledat knihu o tři roky zpět (vše je již uloženo snad v lovosickém archivu), protože tam by se mezi žáčky objevil i mámin tatínek, na jehož potupný první školní den zavzpomínala máma. Bylo to moc milé setkání a na závěr jsme obdrželi pozvání na červnové oslavy 100. výročí založení školy (díky tomu a historii školy právě Péťa přišla na paní zástupkyni, co se náš ochotně ujala). Škola původně opravdu sousedila s protější farou a oboje dodnes stojí – školička klasická krásná, opravená budova, ale fara v dezolátním stavu, údajně tu prý teď zemědělci skladují brambory a město nemá zájem o renovaci fary. :o( Já jsem s klukama nevydržela úplně do konce – starosti o auto a holčičky v něm mě tedy vylákaly společně s dvojčátkama (ti už se chudáci dost nudili, ale celou dobu byli strašně hodní) ven. Než jsme vyvenčili, už se řítil i zbytek rodinky s dojatou maminou.
Rodičovstvo s klukama pak vyrazilo ku Praze, já jsem si s Péťou udělala ještě malý výlet k Manicům pro nový box 😀 a hurá zpět do Prahy nacpat si pupek chlebíčkama, dortíkem atd. atd. Péťa na mě zkoušela svoje obvyklé „Pojď se mnou na Hrad“ – jako obvykle dostala košem, nejsem cvok, ale podařilo se jí ukecat mámu… Jen ať si to holky užijou. Přidal se k nim i Kuba, já frčela domů koukat na České lvy, no a táta s Daníčkem čučeli na fotbal. Musím říct, že to byl docela fajn den – jen to chce příště líp promyslet, protože jsme furt někde popojížděli, místo abychom si všechno pěkně prošli pěšky. Já teď taky zkusím trochu zapátrat po historii a uvidíme, co se ještě nedozvíme (strýček google už některá další tajemství odhalil – pomalu se propracováváme do Německa a Polska :-D).