SYNOVEČCI 5. NAROZENINY

Tetička opět nezklamala – sice dorazila už v pátek, ale až někdy kolem desáté večer. Kluci, kteří nocovali v Chyšce, na nás samozřejmě chtěli počkat, takže šli spát skoro před půlnocí. Holčičky byly celé u vytržení – po chalupě, tedy jejím okolí, už nám neběhá jen jedna kuna, ale hned několik. Tma/netma lítaly po zahradě jako šílené s rypáčkama u země. Naštěstí měly kuny dost rozumu a čumáky nevystrkovaly.

Ráno jsem zírala, jací jsou kluci spáči (zřejmě po mně) – Kuba vstával kolem desáté a Daníček až někdy po jedenácté – ranní rozcvičku si dal přetahovačkou s Bailinkou, já s Kubou už za sebou měla první rozstřel v kostkách. Po obědě jsem kluky na chvilku zahnala na pohádku do chalupy, abych mohla rozmístit všechny dárečky, které jsem jim dlužila k narozeninám. Nastrkala jsem je pod kytičky, do ptačí budky, za kola auta apod. Mezi dárečky byly i dárečky (tentokrát s předstihem) pro Péťu a dodatečně též k svátku pro kluků otce. Pak už jen zbývalo se modlit, aby našli všechny dárečky, protože já si prd pamatovala, co jsem kam dala. Každý dárek provázel slogan: „huuuuustý…..“ Používá to i Jíti Vojtíšek, všechno je teď prostě hustý. Největší radost měli asi z kraťásků s úsměvem na zadnici a pak „stany“ – doteď spacákům říkají stany. Spacáčky byly hned na místě vyzkoušeny. Doufám, že příští rok budou mít možnost je vyzkoušet, tedy že se poprvé v životě dostanou na dovolenou s oběma rodiči (na podrobnosti se mě neptejte, smutný příběh….). Odpoledne hrozně rychle utíkalo a najednou byly tři hodiny odpoledne a my měli v plánu ještě výlet.

V Lípě jsme si s Péťou natrénovaly přípravu na zářijové Chorvatsko – sama jsem byla napnutá, jestli na zadní sedačku dostaneme dvě dětské autosedačky a boudičku pro holčičky. Je to sice na milimetry, ale povedlo se – v září tedy tradá do Chorvatska (první vyhrání je za námi). Péťa se s výletem tvářila hrozně tajuplně. Vyrazili jsme po cyklistické stezce z Petrkova – cesta byla krásně značená, zvládli jsme se i nadlábnout kukuřicí a špendlíky. Holčičky byly průběžně vypouštěny na střídačku, když byly na vodítkách tak pohodová Branďulka šla s Kubíkem a Bailinku jsem si šéfovala raději sama, protože kluci by skončili s odřenýma kolenama nejspíš (obzvlášť, když jsme procházeli kolem ohrad s kozami, kravičkami a v jednom úseku i houfem slepic). Velkou propustku dostala Bailinka 2x na louce – ovšem bez dudlíka ani ránu. Kluci se házení míčku nadšeně ujali a ze začátku jsem musela míček odebírat já, nakonec ale za indiánského pokřiku zvládali míček zabavit i sami. Brandinka ta si hledala myšky. Všichni byli spokojení. Cíl jsem věděla, že by měl být někde u vodní nádrže Žabinec. A taky byl – jednalo se o Rybářskou baštu na začátku Havlíčkova Brodu. Péťa fakt mile překvapila. Zůstali jsme sedět venku pod dohledem dvou hlídačů, kteří mohli skrz plot oči nechat na mých holčičkách. Kluci vypadali, že se budou asi docela nudit (nudit = prudit), dostala jsem spásný nápad – Pat a Mat v mobilu. Ještěže to fungovalo, protože na jídlo jsme čekali hodně dlouho. Stálo to ale za to. Pstroužek byl úžasný, stejně tak i kalamáry. Určitě sem ještě někdy vyrazíme.

Zpátky jsme vyrazili po naučné stezka Bohuslava Reynka – potkali jsme jen jedno jediné zastavení. Tolik jsem se těšila, až dojdeme k Žabinci, že se holčičky konečně vykoupou, jenže zrovna v tu chvíli začalo poprchávat. Brandy se zabavila lovem žabiček, do vody tedy hupla za klacíčkem jen Bailinka (nedaleké kachničky naštěstí ignorovala, ufff). Stezka byla sice pravidelně značená, ale některými místy nikdo možná několik let neprošel. Sem tam jsme se tedy brodili 2metrovými kopřivami, chvilku šli pralesem, bažinou i po loučce. Kubík občas zaremcal, že tudy už nikdy nepůjde, ale Daník byl spokojený – na cestě zpět měl on připoutanou Brandušku na šprcce a po mě požadoval pravidelné závody s Bailinkou. Přiznávám, že vyhrát jsem ho nenechala, jen jednou byl výsledek „nerozhodně“. U jediného zastavení naučné stezky jsem měla nepříjemný pocit v zádech – otočím se a co nevidím – srneček se pásl metrů od nás. V tu chvíli ho zmerčilo i teriérstvo. Následovala tedy rychlá akce – Danečkovi byla odebrána Branduška. Divošky jsem tedy připásala za šprcku na svůj batoh a doufala, že batůžek vydrží (radši jsem to jistila i rukou). Batůžek vydržel a nevěřili byste, jak rychlé nožky jsem v tu chvíli měla. Skvělý tah beruškám vydržel až do Petrkova, kde se na náměstíčku choulila černá kočka v trávě a holčičky vyloženě provokovala. Brandy se rozhodit nenechala, ale ve chvíli, kdy Bailinka zapištěla tím svým ječáčkem, kočka odstartovala a my málem za ní. Kluci mezitím využili chvilky a doběhli si k autu, kde machrovali, že dorazili prgy!

No a protože jsem těch raubířů neměla ještě dost, navrhla jsem Pétě, že ještě půjdou spát do Chyšky – ona mohla zatím jet opěvovat fotbalové umění pana manžela. Domů jsme dorazili až po deváté večer – člověk by řekl, že po túře budou kluci unavení, ale kdepak. Před spaním stihli svést další lítý boj s Bailinkou o svítící míček, zmučit dědu (Bailinka překvapila, jak ho bránila), zahrát si kostky a u pohádky jsem málem usnula já první. Branduška ta občas s něčím pomohla, ale hlavně sháněla, kde co sehnat k snědku. Jessinka ta na divoké hrátky mlaďochů koukala dost znechuceně. V neděli dopoledne jsme konečně vytáhli Twister – nejdřív hráli kluci sami, ale když Kubíček jednou prohrál, přestalo ho to bavit (jojo, tenhle chlapec nebude umět v životě asi moc prohrávat), musela jsem se tedy zapojit já. S Daňouchem jsme si užili a oba kluci aspoň potrénovali, která je pravá a levá. Příště si je vyzkouším a uvidíme, jestli jim to v makovičce zůstalo. Na oběd přijela i Péťa s Čoudem – aspoň kluci byli nadšení, jejich nadšení ovšem nebylo opětováno. Já opět marně vyčkávala na obyčejné „děkuji“ za dárek k svátku, jak už to tak několik let bývá – nedočkala jsem se. Příště si tedy už opravdu hlavu s ničím nelámu. Když odjeli, s maminou jsme se pomalu pobalily (další plánovaný výlet si hold nechám na jindy) a vyrazily do Prahy v tu nejhorší dopravní dobu a ještě v dešti.

Pétě a našim moc díky za fajn víkend s těmi malými opičáky. Holčičky jsou unavené, ale spokojené. Víkend byl moc fajn, tedy hlavně sobota.