Poprvé v životě (možná i naposledy) jsme se s Branďulkou a Rebely ve složení Karolina + Rocky a Ike, Lucka + Babetka, Míša + Bree, Markéta + Flipík, nabíječka Blanka a nezbytnými pomocníky v čele s naším páníčkem Petrem, Bořikem + Indym a Mienkou a Honzou + Blaženkou vypravili na Mistrovství Evropy ve flyballu do německého Borkenu. I přesto, že výprava se zdá početná, podařilo se nám nacpat do čtyř aut – i když to vypadalo, že do žádného auta už nevleze ani myš, přesto se nám podařilo zpět dopravit i dva nové boxy, které jsme v Borkenu přebírali. Cesta tam nebyla tak dobrodružná jako zpáteční, nicméně myslím, že naši spolujezdci Markéta s Flipem si užili dost zábavy. Docela by me zajímalo jestli i v jiných rebelovských autech bylo tak veselo.
Po příjezdu nás čekalo nemilé překvapení, a to malý vyhrazený prostor pro asi 7 českých týmů na stany a altány. Nezbývalo nic jiného než se tedy pořádně uskromnit a pak celý turnaj dávat pozor, abychom se nepřizabili o natažené šňůry. Druhým nemilým překvapením bylo zjištění, že pro celé stanové městečko, které čítalo odhadem tak 800 lidí a 600 pejsků, bylo vyhrazeno asi 10 pojízdných toalet a 10 pojízdných sprch (doslova a do písmene pojízdných). Sprchování i odskočení si na toaletu tedy chtělo hodně odvahy – některé korpulentnější závodnice totiž toaletkou dokázaly tak zahýbat, že jsem se zuby nehty držela stěny v domnění, že jsme se rozjely. Sprchy byly obdobného ražení, člověk se tu musel hodně uskromnit a předem vymyslet taktiku jakým způsobem a v jakém oblečení půjde dovnitř. Byl to velmi náročný logistický úkol, který já jsem měla navíc ztížený tím, že jsem nedosáhla na sprchu. Nicméně jsem se i s tímto problémem statečně poprala. Posledním nemilým překvapením bylo zjištění, že pro místní pořadatele přesnost nic moc neznamená a hodinka, dvě i tři časového skluzu po třech dnech už rozhodně nikoho nepřekvapila – doteď jsem byla přesvědčena, že v Německu je všechno absolutně pintlich. Také nás dost překvapila místní strava – měli jsme objednanou páteční a sobotní večeři, která vypadala celkem nevinně do chvíle než nám smažený řízek polili v jednom případě omáčkou z kari s kousky ananasu a v druhém případě řízek politý gulášovou omáčkou. Zvláštní kombinace, ale všichni jsme ji přežili ve zdraví. Ale dost stížností!
Naše družstvo The Rebels bylo zařazeno do 5. divize, která běhala až v neděli, proto jsme měli dostatek času na výlety. Využili jsme toho jen v pátek a všichni jsme se vypravili do holanského národního parku Hoge Veluwe. Já a Markéta jsme vytvořily určitý plán a trošku nás na místě zaskočilo, že se jednalo o 13kilometrovou vycházku – sice parádní, ale trochu jsme se báli, abychom neutavili pejsky. Protože Holandsko je vyhlášeno jako ráj cyklistů, ani nás nepřekvapilo, že hned za branou parku bylo obrovské parkoviště kol k zapůjčení zdarma. Bohužel jsme této nabídky nemohli využít právě kvůli našim pejskům. Vydali jsme se tedy po svých a i když park skýtal mnoho zajímavých míst, my měli cíl jediný, a to písečné duny ve středu parku. Pejskové šlapali jako hodinky, páníčkové stále tápali v mapě, míjeli jsme velká vřesoviště a rašeliniště, obory s červenými jeleny, muflony a kanci (vždy jsem bezpečně poznala, kdy se blížíme k oboře – Branďulky teriérský čumáček byl neomylný) a cestu kromě odložených kol (to byla jedna velká záhada – odložená kola byla většinou dětská a občas se někde válela i bota, tak jsme trochu znejistěli jestli nejsme v nějakém strašidelném lese) lemovaly i nádherné obrovské hřiby, které nikoho z náš nenechávaly chladným – Holanďané zřejmě nebudou velcí houbaři. U písečných dun jsme se hromadně vyfotili a putovali přes duny k východu, protože čas neúprosně letěl. Zpáteční cesta vedla bohužel většinou po silnici. Zvláštní výhodu měla malá Mienka (5měsíční borderka – dcera Bree), kterou naši pánové doslova na rukou nosili. Po návratu do Borkenu jsme rychle vyzkoušeli nové boxy a mazali na večeři a společenský večírek. Společenský večírek zahájili luxusním představením čeští závodníci z Laviny – mladičká, krásná břišní tanečnice a do kukuřice odění páni závodníci. Myslím, že představení mělo velký úspěch. Rebelové si žádné představení nenachystali, i když jsme chvilku uvažovali o tom, že by pan Jan mohl předvést vlastní autorské dílo z předešlého večera, a to Dívčí válku, lámání v kole, Ježka v kleci a Osmisměrku. Náš návrh se u pana Jana nesetkal s velkým nadšením, tudíž ostatní závodníci byli o tuto show ochuzeni. Po pár výkrutech na parketu jsme se odebrali do svých stanů.
Sobotu jsme pojali odpočinkově a kromě nezbytného venčení pejsků jsme fandili českým týmům v nižších divizích. Některé z nás (např. mne) už přepadala krize, a proto jsem se od rána živila téměř výhradně tabletkami na střevní potíže. Některým šťastlivcům se podařilo zakoupit lístky do tomboly – my vyhráli jen zapalovač a karty. Večer jsme měli možnost zkusit tréninkové běhy s EJS. Německé EJS fungovalo velmi zvláštně – pochybuju, že by Branduška zaběhla čas 4,15 s, což je exkluzivní čas borderek (např. naší Babetky). Kromě EJS se tedy zdálo, že vše funguje tak jak má a my se mohli dorůžova vyspat na další den.
Neděle byla jako každý závodní den zahájena slavnostním ceremoniálem. Slavnostní nástup byl skoro dojemný díky českým fandům i reperezentantům. Myslím, že nástup se moc líbil i Brandulce, která nadšením táhla jak šílená a panička za ní jen vlála – ostatní pejskové šli samozřejmě vzorně, spořádaně vedle svých páníčků. Musely jsme působit hodně komicky. No a pak vypuklo naše závodění. V dopoledních bězích se běhal tzv. Speed Trial, kde je důležité dosáhnout co nejlepšího času. Utkali jsme se s Flyball Junkies (Německo), Deva Dogmatix (Velká Británie), Dalton Jumpers (Belgie) a Green „P“ Pirates (Česká republika). S Piráty jsme zaběhli dopolední nejlepší čas 18,75 s (ve složení Iky, Babeta, Bree a Brandy) a do odpoledních běhů nastupovali ze 4. místa. Odpolední běhy byly na dvě prohry. Jako první jsme bohužel porazili Green „P“ Pirates 3:0, ale radost nám dlouho nevydržela. Nervy páníčků pracovaly na plné obrátky a v dalším rozběhu se nepovedly některé střídačky a s Deva Dogmatix jsme prohráli 3:1. Náladu jsme si spravili až s Flyball Junkies výhrou 3:1, s téměř dokonalými starty střídačkami 3x OK. V tomto běhu jsme pokořili i náš týmový rekord na 18,73 s (ve složení Rocky, Babeta, Bree a Brandy). No a pak přišla pecka – vítězství nad Dalton Jumpers bylo téměř naše za obrovského povbuzování českých, poských a možná i dalších fandů (v tu chvíli jsem měla z atmosféry skoro slzy na krajíčku), jenže i přes to velké množství fandů nás štěstí opustilo, lidský faktor zklamal a i když se pejskové snažili jak jen mohli, měli jsme opět bezvadné střídačky, prohráli jsme 3:1 a skončili na 4., tedy bramborovém, místě. Musím přiznat, že ač jsme na Mistrovství nejeli s velkými ambicemi, tak už během dopoledních běhů jsme začali pokukovat po 2., max. 3. místě. Zklamání bylo tedy veliké a někteří z nás už ani nedokoukali finálové běhy.
Pomalu jsme dobalili, převzali památeční placku + nějakou dobrotu a uzlík a cca kolem 22. hodiny večer se vydali směrem domů. Nálada se trochu vylepšila až v autě – jakožto doprovodný vůz pana Jana (cestou tam píchl) jsme jeli pomaleji, navíc se navigace zbláznila a vedla nás po okresních silnicích, a to ani nemluvím o dešti a mlze, která nás provázela půlku cesty, takže cesta domů nakonec trvala s pár zastávkami asi 10 hodin (oproti cestě tam za 7 hodin se zastávkami). Brandy si tu konečně splnila flyballovou licenci a dokonce překonala svůj vlastní osobní rekord, a to na 5,11 s. Panička se také pochlapila a v posledních bězích měla převážně střídačky OK. Když to shrnu – zklamaní jsme sice odjížděli, ale přesto jsem si to báječně užili se skvělou partou lidí z Rebelů!!! DÍKY.
Článek bych chtěla ukončit nesmrtelným pokřikem
„JE TO REBEL“!
FOTKY MÍŠI