AGILITY TÁBOR NOVÉ HRADY 2016 Neděle 10. července, 2016

Další novohradský tábor za námi – jako vždy to bylo SUPER. Bailinka běhala jak o život (mně přitom šlo skoro o život též). Brandušky to byla dovolená (jen tunýlky a pár skoček pro radost), ale i tak je orvaná, jak já s Bailinkou. Branduškaa si nejvíc užila papiloních štěňátek – ta prostě mateřské pudy nezapře… Skvělá partička se sešla a už teď se těším na příští rok.

NEDĚLE – stále doma s marůdkem
Protože jsem konečně dohnala všechny resty na webovkách, pokusím se průběžně zapisovat každý den i na táboře, abych se pak zase nedostala do skluzu. Bailinka nám trochu zkomplikovala odjezd. Tábor začínal v neděli, jenže v neděli ráno jsem místo odjezdu mazala na veterinu – už pár dní ji trápí pořádné střevní potíže (v sobotu to z ní šlo horem/dolem). Vyvedla jsem hroznou hloupost. Pár týdnů před táborem jsem začala měnit granulky, Bailince to nesedlo ve chvíli, kdy jsem se dostala půl na půl. Hned jsme se tedy vrátily ke starým granulím, jenže zřejmě se jí oslabila imunita a hned chytla nějakou střevní virózu, které prý teď mezi pejsky hodně řádí. V pondělí dopoledne nás čeká kontrola a pak už snad konečně vyrazíme – máme zaléčeno, takže by už neměla být nakažlivá. Poučení pro příště – neměnit granulky před dovolenou a na veterinu mazat co nejdřív, než se snažit o samoléčitelství. Tímto aktuální zpravodajství a moje předsevzetí končí – opět píšu vše z hlavy. Markéta nám průběžně podávala informace, co s sebou vzít/nevzít (tentokrát nebyly potřeba větráčky, ani mokrá prostěradla) a jak Nesík skáče oknem ven i dovnitř, jak nás vyhlíží.

PONDĚLÍ – kontrola a vyrážíme směr Nové Hrady
Po dopolední kontrole (která se trochu protáhla) byla Bailinka konečně uschopněna. Průjem jsme jí zastavily natolik, že od neděle nepotřebovala vůbec kaďákovat (zato, ale prděla jak 10 starých chlapů – i Brandy radši odpočívala v jiné místnosti 😀 ) Vyfasovaly jsme tu dietní granulky i konzervy (celá tahle sranda stála zase 3.600,– Kč), pak už doma zbývalo jen dobalit a kolem třetí hodiny odpoledne jsme konečně vyrazily do Nových hradů. Na místo jsme dorazily po sekvencích, mohly jsme si tedy zaběhnout večerní parkur, ale na veterině jsem slíbila, že jí večer ještě nechám klidový režim, navíc po delší době začít hned parkurem by byl nerozum. Večer konečně přišel i obávaný bobek – jásala jsem, sice to ještě nebylo úplně ono, ale tuhlo to a hlavně už nezvracela. 😀 Aspoň jsem tedy breberky pořádně vyvenčila, aby byly večer trochu znavené a neprudily v chatičce. Chatičku jsme i letos obývaly s Markétou a pudlíčky (Flipem a Nesíkem). Z Nesíka je už velký chlap, takže si hlídá paničku, postel, ale i některé hračky – což dělává i Bailinka a oba tedy byli hrozně vtipní, když si jeden nebo druhý půjčil hračku, jak ostražitě se navzájem hlídali a kradli si je. Tento rok jsme nemohli využívat klubovnu, takže večerní posezení probíhalo večer co večer u parkuru. Měli jsme ale štěstí, že oproti předchozím létům se počasí vydařilo.

ÚTERÝ – Bingo a začínáme trénovat
Ráno jsem se probrala totálně rozlámaná. Celou noc jsem si připadala jak princezna na hrášku, zřejmě mi vyměnili matraci a spala jsem na něčem neuvěřitelným, hned ráno jsem tedy prohodila matrace z třetí volné postele a doufala, že se do tréninku trochu rozpohybuju. S Bailinkou jsme byly zařazeny do skupiny dvě společně s Ingrid a Mirjam – výborná skupinka. Naše skupinka nastupovala až od 9 hod ráno – ideální na první náš trénink. Trénovaly jsme po delší době, ale i tak jsem z Bailinky měla radost – běhala moc hezky, občas i panička dostala nějakou pochvalu (i s těmi zlomenými zády jsem fakt dokázala běhat). Polední pauzu jsem prokecala s Verčou – samozřejmě jsem si musela nafotit i rodinku pohromadě předtím, než nám zmizel na EOJ, již jsme informovali v tomto článku. Odpoledne nám zpestřila i Ingrid s papiloními štěňátky. Holčičkám Arise a Akirce už jsou dva měsíce. Do světa se zatím nechystají. Ingrid měla zpočátku obavy, aby prckům moje holčičky neublížily. Jenže – Bailince byla nějaká štěňátka úplně „někde“, no a od Brandy, matky pluku a milovnice všech pejsků, rozhodně žádné nebezpečí nehrozilo. Naopak, okamžitě se do nich zamilovala, vyzývala je ke hře a sem tam je i vychovávala. Postupně jsme se tak aklimatizovaly, ani výlet nás nelákal, a tak jsem aspoň vytáhla foťák a fotila a fotila skupinku před námi. My nastupovaly až v půl čtvrté, před večeří nás čekalo už jen stavění parkuru, který jsme si zaběhly po večeři. Mně se s plným břichem úplně dobře neběhá, takže podle toho i naše výkony vypadaly – dva pokusy = dva disky, ale fandily jsme jak o život (hlavně Baila).

STŘEDA – výlet do Hojné vody a večerní divadlo
Tentokrát jsem se probrala do růžova vyspinkaná – výměna matrace pomohla, jupííí. Třetí den bývá krizový, takže jsme měli program upravený – trénovalo se jen dopoledne, odpoledne byl odpočinek. Pro nás trochu brzo, jak jsme přijely později, ale ani nám to nevadilo. Ráno bylo krušné, naše skupinka začínala v 7,30 hod, Branduška během tréninků spokojeně sleduje okolní dění, nějaké překážky ji vůbec nezajímají. Bailinka začíná přitvrzovat štěkáním a na startu. Protože páníčkové měli na večer naplánované divadlo, potřebovali jsme pejsky trochu unavit. Já, Markéta a Zuzka Nedbálková jsme tedy vyrazily po dopoledních trénincích na výlet. Původní plán dojít do pralesa u Hojné vody úplně neklapl. Měli jsme pocit, že pralesem (sem tam vykáceným) se trmácíme od začátku cesty. Vyrazily jsme po červené značce z úplně opačné strany než bylo původně v plánu, tedy od zvonice – meditačního zvonu setkávání, všechny jsme si samozřejmě zazvonily. Po vstupu do lesa nás zarazily někde cedulky, že vstup je zde na vlastní nebezpečí, po chvilce jsme pochopily – proběhly tu velké polomy a některé stromy držely ve svazích jen na čestné slovo. Všichni pejskové (kromě Bailinky) si užívaly procházku na volno občas dost šíleným terénem. Nakonec jsme tedy ani k naučné stezce kolem pralesa nedošly, i tak jsme měly 9 km v nohách a terén docela unavil. Na konci procházky jsme ještě zapluly na zmrzku (ač se ten den dost ochladilo) a frčelo se zpět do tábora. U naší chatičky se scházeli pejskové i páníčkové, takže jsme fajn pokecali, psiska (konečně i Bailinka na volno) se proběhli, no a z naší chatičky se na chvilku stal kosmetický salon. Jitka Vrbská od pudlíčků přišla vyparádit Nesíka. Když jsem na všechno to česání, mašličkování a gumičkování koukala, byla jsem moc ráda za zapichovací chloupky mých holčiček. Po večeři jsme se pomalu pobalily, teple vybavily (vzhledem k již zmiňované zimě nedošlo ani na hogo fogo divadelní oblečení) a vyrazily jsme do České Krumlova k Otáčivému hledišti. Vloni jsem tu byla tak moc nadšená, že se sem budu chtít podívat každý rok. Agiliťáky nebylo třeba dlouho přemlouvat, lístky jsme měli koupené už někdy od prosince a nejednalo se o žádnou malou výpravu – rovných 8 kousků (jen Jitka, znavená trenérka nám dala košem). U večeře jsme si losovaly sirky o to, kdo bude řídit – „vyhrála“ Ingrid, která vezla mě a Markétu. Nejdřív jsem se trochu ofrňovala, že brát deku je zbytečné, že nejsem zimomřivka, ale jak ráda jsem ji pak měla. Po příjezdu už bylo pakoviště nacpané, parkovaly jsme tedy někde v poli. Já s Ingrid se vydala udat Jitky vstupenku – povedlo se, jen tedy nevím, jak moc z nás byl pán nadšený, později se vyjádřil, že mohl doma koukat na fotbal, ale manželce prý slíbil, že to zkusí. 😀 Představení se jmenovalo Ženy Jindřicha VIII. aneb Chudák král(em). Pro mě obrovské zklamání, ale už dříve. Původně měl totiž hlavní roli hrát můj oblíbenec Hynek Čermák, jenže někdy v březnu došlo ke změně na Petra Rychlého (a toho já fakt nemusím). Uznávám, že Rychlý nebyl špatný, ale mě tam prostě chyběl Čermák, navíc mi všechno přišlo hrozně zdlouhavé – klidně bych představení zkrátila tak o půlku, po hodině a půl už jsem se pomalu začínala připravovat na potlesk, ale stejně tam ještě lupli další zbytečnou půl hodinku. No nic, příště budu mít snad šťastnější ruku. Ostatní byli nadšení (jen Markéta držela při mě :-D). Cestu domů jsem Ingrid ani trochu nezáviděla, ale byla jsem ráda, že řídí – já všude viděla zvířátka. Od té nehody se srnkou jsem za tmy pořád dost vyjukaná za volantem. V chatičce nás bujaře přivítalo celé komando, tak rychlé holčičky v životě nebyly vyčůrané a pak hupky šupky do postýlky (kolem jedné v noci).

ČTVRTEK – běhání, odpočinek a náš první zaběhnutý večerní parkur
Ráno jsem byla nesmírně vděčná za trénink od 10,45 hod, mohly jsme si tedy přispat, ale i tak jsem byla celý den polomrtvá. Proflákala jsem ho tedy buď u parkuru, v hospůdce nebo v posteli. 😀 Holčičky se ode mě nehly ani na krok, abych jim zase náhodou neujela. Abych zase nepřeháněla – krátká procházka přece jen byla, ale nic velkého. Před odpoledními běhy jsem z postele málem nedostala ani Brandušku. Dostala jsem pak trochu blbý nápad – zkusit s ní volnou hodinu (pro ty co neběhají), ale jistá jsem si nebyla, zkusila jsem ji tedy vytáhnout na proběhnutí jen tak – sice se rozběhla radostně a zvesela, ale po chvilce už ji víc zajímalo čmuchání a blbinky. VH jsem tedy vzdala, zřejmě bysme se trápily obě. Takhle si Brandy užívala 100% dovolenou a blbnutí s pejsky a hlavně štěňátky. Večer nás s Bailinkou čekal historický úspěch v parkuru – tunelové běhy, kdy jsme se umístily na 2. místě za Luckou s Cessynkou – ty ostatně nemají konkurenci, takže jsem z našeho výkonu byla nadšená. Lucka s Cessy vlastně vyhrávaly prakticky všechny parkury, dokonce tu padaly i ošklivé návrhy, že Cessy bude muset být zneškodněna apod. Ale tyhle řeči já nemám ráda, prostě když někdo umí tak umí a můžeme jen tiše závidět rychlé nohy a šikovného pejska (já půlku z toho mám – šikovného pejska, chybí mi jen ty rychlé nohy :-D). Lucka vyhrané pivo od trenérky nabízela mně, ale kdepak, my si ho nezasloužily – i tak jsem ale byla moooc pyšná. A potěšila mě i Klárka od Járy, když za mnou přišla, že mi hrozně fandila, protože vždycky něco zvořu, takže mi to tentokrát moc přála. 😀 😀 😀 Nejsem si jistá, jestli náhodou nežehlila odpolední bodování chatiček. Klárka je totiž narozená ve znamení panny a dělá čest svému znamení – neuvěřitelně pořádkumilovná a zodpovědná osoba. Nic netušící Markéta tuto osůbku pozvala k nám do chatičky, aby se pochlubila, jak to tam máme hezké. To ale neměla dělat… Klárka svým pečlivým okem obhlédla chatku a pronesla „Vy tu máte teda bordel.“ Markéta rychle pochopila, že si tohle mládě nedělá srandu, ale myslí to smrtelně vážně. Dotázala se tedy, co je tu špatně – Klárka nenechala na ničem nit suchou, líbila se jí snad jen urovnaná klec, nic jiného a ještě u toho významně popotahovala nosem, jak kdyby tu náhodou něco smrdělo. Musela jsem se hrozně smát, když mi to Markéta pak vyprávěla a byla jsem docela ráda, že jsem se v tu chvíli nenacházela na jejím místě (no a to si představte, že se jí moc nezdála ani chatka Jany, která tu má vyšůrováno a perfektně uklizeno…). Večer bylo aspoň o čem mluvit – Mirjam (též panna, co věší prádlo s barevně sladěnými kolíčky) s Lindou (vodnář – svéhlavý to tvor) nám vysvětlovaly, jak to s těmi znameními je – Linda se vyjádřila: „No nejsi blbá, zvát si pannu do chatičky?“ 😀 Jinak, dodatečně jsme byly ujištěny, že nám to v chatičce „docela“ i vonělo…

PÁTEK – trénink, nákup a koupačka
Ráno nás vyděsil i pobavil Flip – doteď z chatičky utíkal jen Nesík. K ránu Markéta slyšela nějaké šramocení, zkontrolovala tedy, že Nesík je na svém místě a chrupkala dál. Jenže za chvilku slyšíme zvenku Jitku, jak si s někým povídá – tentokrát z okna zdrhnul Flipina. Docela se divím, že na tohle kouzlo nepřišla Bailinka (Brandy zdrhala z chatičky předešlá léta, tentokrát ne). Po dopoledních trénincích jsme s Markétou vyrazily do Kiku – namlsala nás totiž Mirjam. Ta sem jezdí každý rok a vrací se s neuvěřitelnými poklady. Tentokrát to byly plechové retro krabičky (rádio a překapávač). S Markétou jsme se ale chtěly ještě zastavit u vody, takže jsme se vystřídaly u nastartovaného auta s klimatizací, abysme neuvařily hafánky. Nepočítala jsem, že v Kiku nechám takových peněz, ale pokladů jsem si odvezla spoustu. Kromě krabiček jsem měla ohromnou radost i z turbanu na sušení vlasů, který vždycky na horách závidím Markétě. Po návratu do tábora mi Jana předvedla i další praktická využití turbánku. Cestou z Kiku jsme přibrzdily u Nového rybníka. Na koupel paniček, vybavených plavkami, sice nedošlo, ale čtyřnožky si koupání užili do sytosti (a my zatím zbaštily zmrzku). Překvapil nás tu děda houbař – doteď jsme nepotkaly ani prašivku a děda si nesl půl tašky. Sám ale říkal, že letos houby špatné, jen tady u rybníčka se dá sem tam něco najít (my tedy neviděly vůbec nic). Cestou zpět jsme neodolaly a musely si vyfotit ukrutně kýčovitou zahrádku s jeleny, divočáky, krmelcem, čápem, vodníkem atd. atd. Holky v táboře pak říkaly, že u domečku jednou viděly nějakou paní – tak tu bych taky ráda viděla. Po odpoledním tréninku (jsem se tentokrát pořádně zapotila – čím víc trénuju, tím si připadám jako větší nemehlo) nás čekal opět parkur. Tentokrát jsem s Bailinkou doběhla na 2. místě (opět za Luckou 😀 – i tentokrát jsem její pivo odmítla) dokonce na první pokus. Šla jsem si zkusit i druhý běh, měla jsem dost obavy, jestli to nebyla jen náhoda, ale přesto jsme už šly víc na jistotu, takže jsme si vylepšily čas o sekundu (Lucka nám o 1 s natrhla zadek). Tak takovýhle úspěch tu tedy ještě nebyl.

SOBOTA – trénink, Nové Hrady a smutné balení
Ranní i odpolední skupinku jsme měly spojenou s Luckou, Janou a Andreou. I tak to ale krásně odsejpalo, tedy pokud jsem na řadě nebyla já – chvilkama jsem si totiž připadala jak při individuálce. Nejvíc mě potrápila otočka na čelo (základ agility) a pak vlásenka, bože jak já ji nesnáším. Odpoledne se na výlet vůbec nikomu nechtělo (a když chtělo tak na Lipno, kde jsem se obávala, že bude hlava na hlavě). Naplánovala jsem si tedy s holčičkami výlet sama, a to na naučnou stezku Sokolí hnízdo (kolem Nových hradů do Terčina údolí). Přišlo mi prostě líto si tu poslední den válet šunky a ani se nepodívat po širším okolí. Prošly jsme si tedy Nové hrady a zamířily k zámku, kde začínala naše stezka – jenže ouha, stezka zavřená z důvodu rozpadajících se hradeb. Zkusily jsme to tedy z druhé strany, ale jako na potvoru se přímo za hradbami ozvala střelba, Brandy ocásek na chrtíka a po dalších prdách jsem ji už dál nedostala, bylo po výletu. V táboře jsme aspoň pokecaly (jak říká Antonín svůj oblíbený vtip o těch ženských, které po 20 letech propustí z vězení a ony si jdou sednout na kávičku, aby si všechno dopovídaly…, tak to jsou holky agilitní :-D). Po večerním tréninku (tentokrát se docela povedl a mám z něho i jedno video, za které moc děkuji Markétě, najdete ho níže) opět příprava parkuru – tentokrát jsem z parkuru neměla úplně dobrý pocit, zaběhly jsme ho napodruhé (poprvé došlo k absolutnímu rozpojení pejska a psovoda). Tentokrát zklamala Lucka s Cessy, nicméně jsme této příležitosti nevyužily, měly jsme totiž v běhu jednu odmítačku, která nás hodila na 3. místo (měly jsme ale krásný čas a prvnímu místu – Connie s Ingrid jsme časově daly 9 s). Na video z tohoto parkuru se můžete podívat níže a moc děkuji za natočení Barče. Pak už jsme mazaly pobalit jen pár drobností, naposledy posedět a pořádně se vyspat na ráno.Na večerní posezení jsme poprvé nechaly venku Flipa a Brandy na volno v chatičce – předtím ale proběhly instrukce Markétě, aby všechno co žrádlo jen připomíná, dala ke stropu. Nikdo nic nevyvedl, vše proběhlo v klidu.

NEDĚLE – poslední trénink a odjezd
Ráno na nás čekal poslední trénink (jen pro dobrovolníky). Trochu jsem váhala, jestli jít nebo raději balit, ale říkala jsem si, že díky Bailinčině potížím jsme se o dva tréninky ošidily, takže nám ten poslední neuškodí. Nooo, chvilku jsem si říkala, jestli jsem udělala dobře. Bailinka byla po celém týdnu dost unavená – samozřejmě, že ne fyzicky, ale psychicky, takže jsme bojovaly trochu s pozorností. Nakonec jsme ale všechno zvládly a mohly jít balit. Při odnosu první várky věcí do auta se Branduška předvedla. Po večerní dobré zkušenosti, jsem ji nechala na volno – tentokrát to tak hladce neprošlo, vyhrabala celý koš. Koza jedna nenažraná. Ale čert vem odpadky, hlavně, že se tento rok nikomu nic nestalo, všichni ve zdraví přežili, jen to hrozně rychle uteklo. Klidně bych tu ještě týden zůstala, domů jsme se těšily snad jen na postel a pořádnou koupel ve vaně. Po nastěhování se zase domů jsem se jen na maličkou chvilku přitulila k holčičkám a probrala se až za 4 hodiny. 😀 Vybalovalo se tedy až později, koupel byla báječná a spánek ten byl úplně to nejlepší. Teď už jen doufat, že na závodech zúročíme všechno, co jsme na táboře natrénovaly. Moc se těšíme zase za rok a doufám, že se sejde stejně báječná parta (trpělivá trenérka Jitka, Markéta, Jana s Pepou, Ingrid, Mirjam s Lindou, Lucka s Jirkou, obě Zuzky atd. atd.). Moc nám tu chyběl jen Míra, který na tom není zdravotně úplně nejlépe. Přejeme mu tedy rychlé uzdravení a snad příští rok zase naviděnou.