FUNATICKÉ KRKONOŠE – výletujeme kolem Černé hory
Původně měla jet celá naše partička, ale s tolika lidmi bylo samozřejmě trochu komplikované skloubit jeden termín. Nakonec vyhrál víkend s největší účastí, i tak nám ještě pár dušiček odpadlo v týdnu před odjezdem. Ubytování původně vypadalo, že nebude vůbec lehké sehnat – spousta krkonošských ubytovatelů po zimní sezóně uzavírá provoz, propouští kuchaře atd. Hoffmannovu boudu objevila Lucka hlavně díky výtečné kuchyni. V pátek se nám s Luckou podařilo zdrhnout trochu dřív z práce, takže někdy kolem čtvrté odpoledne jsme mohly vyrazit. Blaženka i holčičky měly ohromnou radost, když zjistily, že frčíme někam společně. Cesta celkem ušla a někdy kolem půl sedmé jsme přistály u Janských lázní. Aneta s Milanem a Adélkou už byli na místě. Že je na místě i Monča jsme poznaly podle Molly pobíhající po silnici – pokus o záchranu Mollči si Alex (synek Monči) vyložil, že mu ji chceme asi ukrást a pokusil se dát Lucce držkovou, jenže se zlou se potázal (a jak pak byl hodný na Lucku, ani se na ni už moc nečertil). Hoffmanky jsou zvenku kouzelné, při ubytování jsem se ale vrátila do mladých let – konkrétně na školy v přírodě a lyžáky, od těch dob se tady prakticky nic nezměnilo. Taková trochu nostalgie. Když jsme se dostatečně zabydlely, šlo se do hospůdky – holčičky jsme nechtěly hned zavírat, takže na volno, jen Bailinka s „mozečkem“ na krku, protože se v okolí pohybovaly dvě kočičky (bobina si ale nevšimla). Později dorazila i Alča a Petra. Petra se pokusila dohnat náš pivní náskok – dokonce nás i předehnala a druhý den si pořádně zoufala. No a já musím pochválit Lucku, s tím jídlem nekecala – dala jsem si poctivé krkonošské kyselo a ještě teď se oblizuju.
Ráno jsme se rozdělili na dvě skupinky – s dětmi a bez dětí. Dětská výprava vyrazila někam k vodopádům, zatímco bezdětné pejskařky jsme se vydaly přímo nad chaloupkou po cyklistické trase k Černé hoře (za Péti a mého vydatného remcání, že jsme mohly jet lanovkou a pak si užít výlety po vrchu a ne se trmácet x kilometrů do kopce). Lanovka jezdící nám nad hlavami, přivodila málem infarkt pár pejskům – někteří se lanovku rozhodli vyštěkat, někteří pod ní odmítali projít a jedna borderka se dokonce rozhodla, že pod tímhle strašidlem procházet nebude a vydala se zpět k domovu (ale podařilo se nám ji přemluvit, takže pod bubákem na vodítku vystresovaná Mollča nakonec prošla). Nahoře u lanovky jsme měly mít sraz s druhou skupinkou – napoprvé se nezadařilo. Já mezitím zamáčkla slzu u Sokolské boudy – taková krásná bouda to bývala, plná života a já na lyžích vždycky záviděla opalujícím se rekreantům na lehátkách tu pohodu, krásný výhled a nádherné ubytování (to se psal naposledy rok 1996-1997). Ze Sokolské boudy je teď ruina. :o( Zkoušela jsem, jestli někoho nenalákám na prohlídku dovnitř, ale nikdo se nechytil (holky byly z mého nápadu dost vyděšené). No nic, tak jsme pokračovaly ke kiosku U Staré lanovky – ani pokus č. 2 setkat se s druhou skupinkou se nezdařil. Po telefonickém hovoru nám Milan sdělil, že jdou akorát k lanovce – po hodině čekání u pivečka, kdy já jsem si vyřídila veledůležitou věc na další den (Crash Boom Bang :-D), Abby předvedla pár luxusních ksichtů na paničku, jsme to vzdaly a vydaly se k Černé boudě. Skupinka č. 2 prý v tu dobu konečně nasedala na lanovku. Při představě, že k lanovce jim to trvalo přes hodinu z parkoviště, jsme se shodly, že budeme pokračovat dál, protože tímhle tempem dorazí bůhví kdy.
Náš další cíl byla naučná stezka Černohorské rašeliniště. Asi nejkrásnější část procházky s nádhernými výhledy na Sněžku. Černá mračna nad Sněžkou jsme si nepřipouštěly (radary říkaly, že z tohodle „mráčku“ nic nebude na druhé straně). Na Hubertově vyhlídce jsme požádaly o společné foto – paní se tak soustředila na mraky naproti, že se jí do objektivu nevešly Alči holčičky. Celý okruh jsme nedokončily, protože nám mezitím volala „dětská výprava“, že už jsou u Černé boudy, takže jsme se od Pardubických bud vydaly po modré zpět k Černé boudě. V tu chvíli jsem druhou skupinku společně s Petrou proklínala – takový krpál kvůli nim šlapat, když jsme mohly dokončit okruh a vydat se na další část trasy. Ale co bychom pro ty naše mamky neudělaly, že. 😀 U boudy už bylo pěkně plno. Někteří se občerstvili, někteří si dali jen polévku a došlo na přemlouvání Petry, na kterou přišla únava po večerním pivním maratonu. Sice mě další část cesty lákala, ale nikde na výletech nemám ráda, když se jeden člověk osamostatní, natož na horách, takže jsem slíbila, že se kdyžtak vrátím s ní. Nakonec se ale ukecat nechala (pod příslibem našich horských vůdkyň Alči a Lucky, že teď už bude cesta jen pohodová), takže jsme se nakonec netrhly. Trhla se Monča, která si půjčila koloběžku – jedno dítko mezi nohy, druhé přivázala na záda a hurá na pořádný sjezd z Černé hory (trochu magor, no :-D).
Nás pak čekala stejná cesta kolem rašeliniště, odkud se zrovna vracela Aneta s Milanem, kteří se vydali napřed – kočárkem neprojeli. :o( No a my zvolna klesaly přes Václavák ke Kolínské boudě. Hned jak se před námi otevřela úžasná louka s Kolínskou boudou, moje srdíčko zaplesalo – nádhera, připadala jsem si jak ve Švýcarsku. Před Kolínskou boudou jsme minuli jejich minizoo s ovečkami a kozami – ty Bailinku na chvilku zaujaly, ale nenastalo její oblíbené kvílení (že by z toho beruška vyrostla?). U boudy jsme připásaly pejsky pěkně do stínu, došlo na další občerstvení (tradiční borůvkový koláč nesměl chybět) a jen jsme se kochaly a kochaly (kdyby bylo na mě, kochám se tu navždy). Většina pejsků padla a odpočívala, však už měli v tlapičkách dost kilometrů. Jediná Bailinka (a chvilkami i Afrička) byla zaujatá něčím za boudou – s Petrou jsme se pak šly podívat – králíčkové tam byli. 😀 Z tohodle ráje na zemi jsme ale musely pokračovat zpět. Zvolily jsme delší (pohodovější) trasu po modré značce. Sem tam se objevilo nějaké menší stoupání, ale to už se dalo vydržet, nakonec jsme kolem Vendlovky a Zrcardlovek dorazily zpět na cestu nad Hoffmanovou boudou, cíl už byl konečně skoro na dohled. Jen jsme vyšly z lesa na loučku nad Hoffmannkou, pejskové se rozlítli do světa a lítali jak praštění – asi měli stejnou radost jako my, že jsme konečně zpátky a doma. Však jsme v nohách měly přes 20 km a pejskové možná jednou tolik. Já musím strašně moc pochválit Bailinku – celou cestu na volno (kromě výjimky u Černohorského rašeliniště, kde pejskové musí být na vodítkách) a žádný útěk, možná jen jedno pípnutí… Mám z ní takovou radost, ale bez obojku to zatím riskovat nebudu.
Večer jsme si vzájemně vyměnili zážitky. Největší z celého dne měla asi Monika – na koloběžce zbloudila a vyjela až na hlavní silnici. Musela se ale vrátit k lanovce, tak to vzala s dětmi po hlavní, jenže natrefila na policajty, kteří málem omdleli, když ji viděli. Prý jsou zvyklí, že jedno dítko jezdí mezi řidičem a řidítky, ale druhé dítě na zádech, to tu prý ještě nebylo. Monča se vymluvila na půjčovnu, že prý jí to nikdo nezakázal, tak policajti nelenili a jeli si podat pána z půjčovny. Odcházeli akorát, když Monča dorazila. V půjčovně se na ni nikdo nezlobil – prý jsou zvyklí, že je tam policajti chodí prudit. Aneta s Milanem zase uznali, že na příští túru bude asi lepší volba sedačka pro Adélku než kočárek. Také jsme si vysvětlili to dlouhé čekání na Černé hoře – informaci, kterou Milan podal, byla pravdivá tak z 10 %, sice šli k lanovce, ale od vodopádů a přes sebou měli ještě pěkný kus cesty. Teda takhle nás zblbnout. 😀 Všichni jsme byli tak utahaní, že jsme tentokrát neseděli tak dlouho. Do postýlek jsme zapadli asi kolem jedenácté večer. Předtím ale proběhl ještě přípitek na dobrý vítr pro další den – ten jsem totiž zatraceně potřebovala – v neděli mě totiž čekal den D a hlavní důvod, proč tu vlastně jsme (a jen jsem doufala, že hoffmannský kančí guláš druhý den nenadělá nějakou neplechu).