NYMBURK CUP

V Jihlavě jsme sice splnily do trojek, jenže já se na ty trojky až tak úplně necítila, takže jsem chtěla ještě posečkat ve dvojkách – trochu tomu přispěla i pozdější přejímka. 😀 Akorát, když jsem nasedala do auta, volala Markéta, že si cestou na dálnici asi trochu postojím, takže ať nejezdím na přejímku na poslední chvíli (jak ji to vůbec napadlo? Asi už mě trochu zná :-D). Nicméně moje oblíbená navigace Waze mě provedla tak, že jsem si postála maximálně v Praze na červenou. Přejímku jsem stihla luxusně, jen jsem byla překvapená parkováním – kdysi dávno jsem v Nymburce parkovala hrozně daleko a pak se táhla s klecí, tentokrát mě odnavigovali téměř na parkur, luxus. Markéta už byla na místě, Nesík oslňoval Ingridiny holčičky – když chybí Cherrynka, ujal se hlavně Akiry. Ingrid byla tak hodná, že s námi vydržela až do konce (asi si chtěla počkat, jestli ji nezklamu a taky se 2x disknu :-D).

SA2: diskvalifikace
Bailinka na startu říčná, náskok jsem velký nepotřebovala, stačilo pár kroků a předčasný start, hadice je to! Odstartovaly jsme až napodruhé. První obávaný úsek jsme zmákly bez problémů (áčko před námi, vlevo skočka a my se měly trefit do tunelu mezi tím). Za áčkem jsem trochu zazmatkovala, jestli Bailinku vracet na zónu nebo nevracet, nakonec jsem se rozhodla, že nevracet, jenže urputným přemýšlením jsem trochu ztratila náskok. Po slalomu následoval můj neoblíbený prvek – chtěla jsem ji otočit přesně kolem druhé bočnice. Já furt nevím, jak tenhle prvek správně provést, většinou to dopadne tak jako na videu (píšu si do notýsku na tábor). Chtěla jsem si to místo opravit, ale jen jsem Bailinku vyslala, zjistila jsem, že stojím úplně blbě, takže jsem sice opravila, ale jinak než jsem chtěla. No, nevadí. Zóny na kladině i houpačce už jsem si ohlídala. Strašně mě baví houpačka, jak bobek mrská hlavičkou a hledá paničku (ten přeběh za zadkem se asi úplně nehodil).

SA2: diskvalifikace
Velké drama na startu. Ten vocas mrňavej se tak posouval za mnou, až najednou byla na úrovni skočky (jak ji miluju, tak v těhle chvilkách má chuť jí zakroutit krčiskem). Nastrkala jsem ji couváním zpátky a nehezky ji „že zůstane ležet na tý zatracený prdeli a ani se nehne“ (proneseno velmi drsně – houknout na ni doma takhle, tak se nervově sesype, na agi ze mě má spíš srandu). Nicméně to zabralo, klap nám i tunel, který, jak už bývá mým dobrým zvykem, jsem šla úplně jinak než ostatní. Velikánskou radost jsem měla z trefeného náběhu do slalomu (ta strana, se kterou máme problémy). Po slalomu na skočku okolo jsem si málem vyplivla plíce, jak jsem zařvala. V tu chvíli jsem si v duchu říkala, že už nám nic nebrání dostat se až do cíle, jenže ouha, Bailince se do cesty připletla startovní skočka a než jsem se nadála, byla hupnutá. V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem se snažila zabránit všemi silami, ale když vidím video, tak nene, na skočku míří tělo i nohy a německá ruka nic nevyřešila. Zbytek už jsem dokončily bez problémů a s potrénováním kladiny. Škoda toho úletu – konkurenci bysme zřejmě hravě předběhly.

Markéta se sice 2x umístila na bedně, ale moc nadšená z toho nebyla – skákané zóny. Ale i tak jí moc gratuluji a děkuji jí i Ingrid za natočené video. Mrzely mě oba disky, parkury byly parádní a my to takhle zpotvoříme. No a i když se na trojky necítím, asi příští závod přejdeme. Většinou si všechny premiéry nechávám do Loun, ale holky na mě trochu zapracovaly, tak snad se v těch trojkách nebudeme moc trápit.

No a po sbalení našeho cikánského tábor (díky Ingrid za azyl v příjemném stínu) jsme se vydaly hledat nějakou pořádnou koupačku. První pokus nedopadl úplně zdařile – rybníček jsme sice našly, ale byl obsypaný auty, nedovedly jsme si představit tam mezi ty davy vtrhnout s naší smečkou (navíc v tom pekelném vedru po asfaltce). Zamířily jsme tedy do Markéty vybrané lokality – Ingrid sice nejdřív myslela, že jsme zbloudily, ale po chvíli byla stejně nadšená jako my. Z pole kousíček lesem a otevřel se před námi parádní a hlavně naprosto opuštěný rybníček. Pejskové byli do jednoho nadšeni – dokonce i Sárinka, jorkšírka, se smočila a ze všech pejsků pak vypadala nejkomičtěji. 😀 Házení klacíků do vody probíhalo v etapách – teriérům se házelo nejdál a když huply holky do vody, mohlo se házet i ostatním, papilonkám menší klacíky a pudlíkům míček – mým holčičkám se totiž blbě vysvětluje, že tohle není klacík pro ně. Po chvilce byly zmáčené i paničky.

Po roce u vody jsem trochu pozapomněla na to, že ty moje vodnice jsou schopné jedna druhou utopit. Tentokrát přišla řada na Bailinku – Bailinka si plavala s klacíkem v držtičce, když tu najednou připlavala Brandy, jenže místo aby klacík taky chytla, tak si o klacíček opřela hlavičku – Bailinka šla sice pod vodu, ale protože je to teriérské pako, tak držela dál a nepustila. 😀 😀 😀 Nejdřív jsem se smála a udělala fotečku, ale když byla Bailinka stále pod vodou (čučel jí jen čumáček s klackem, o který byla Branduška pořád opřená), dost jsem znervózněla a byla připravená ke startu. Ale dobře to dopadlo, tentokrát jsem ani zachraňovat nemusela (naposledy jsem totiž zachraňovala Bailinku ještě jako štěňátko nedaleko – v Labi, když lovila lekníny a jeden jí nešel utrhnout, tak šla pod vodu, tehdy jsem se pro ní vrhla téměř okamžitě doslova a do písmene, protože jsem podklouzla a zahučela do Labe i s klíčema od auta – vzpomínáte na toto video – přetočit až na konec? :-D) 

No a protože u vody vždycky pořádně vyhládne, Markéta vytáhla svačinku. Do pejsků jak když střelí, všichni se rázem proměnili v žebráčky (i já jsem od Markéty vyloudila bílou ředkev, která byla výborná – takhle jednou za čas se snad ze zeleniny neotrávím). 😀 Když bylo všechno snědeno, vydávali se pejskové na různé výpravy – většina na myšky, jen Branduška si vyrazila na žabičky, které se ozývaly ze všech stran. Neboj, všechna zvířátka ve vodě i na souši přežila. Jak stály naše zkoušky za starou belu, tady jsme si náladu všechny vylepšíly. Díky holky a těším se na další společné koupando (asi až v Nových hradech, pokud mě neukecají na kvalifikačky do Mladé Boleslavi).