FUNATICKÉ KRKONOŠE – tandem paragliding a Prachovské skály

Konečně nastal můj den D. Po snídani, kdy jsem musela holčičky zahánět z okna slovy „padej, vlastně nepadej, zůstaň“ (nakonec jsem to nervově nevydržela a okno zavřela, jsme vyklidili pokojíčky a vyčkávali až nastane čas. Mezitím se ozvala Hanka, která se našeho výjezdního zasedání nemohla zúčastnit od začátku, protože nesehnala hlídání pro Pepinu a s ní by si to tak neužila, že kolem půl jedenácté přijíždí do Janských lázní. Alena byla tak hodná, že pro ni sjela, zatímco zbytek osazenstva si to namířil k paraglidingové přistávací ploše, kde měla nastat hlavní událost celého víkendu – můj tandemový paragliding z Černé hory, který jsem od ostatních dostala ke čtyřicetinám už někdy v říjnu. Nervózní jsem určitě byla, ale nebylo to tak hrozné jako kdysi při tandemovém seskoku padákem. Na parkovišťátku bylo narváno, takže jsme museli chviličku kouzlit, než jsme všichni zaparkovali. Na místě se mi s poukazem v ruce podařilo odchytit fešného sympaťáka, abych zjistila víc (ten ostatně poradil i jak s parkováním), ale dle jeho slov, jsem měla počkat na šéfa, který měl přiletět (doslova a do písmene fakt přiletěl). Pak mi do oka padly dvě holčiny se stejným poukazem – opravdu jsme letěly jen tři ženské! Dole pak probíhaly vtípky, že jak je možné, že létají jen ženské – prý to dostávají od svých drahých poloviček (asi raději nebudeme pátrat, z jakého důvodu :-D).
Když přistál šéf, převzal poukázky a každé z nás přidělil pana pilota. Já dostala přiděleného toho fešného sympaťáka (moje srdíčko zaplesalo), jen si nejsem jistá, jestli jsem dobře rozuměla jméno (asi Sam). Petra dostala báječný nápad, zeptat se mého pilota, jakou barvu má naše křídlo/padák (správně vlastně kluzák) – ČERVENOMODRÝ prý. Po chvilce jsem předala holčičky Lucce, naposledy se rozloučila a vyrazilo se vzhůru na Černou horu. S holkama jsme v autě probraly všechno možné – od snídaně (kdo ráno jedl a nejedl – já totiž v penzionku raději pohrdla vajíčky, ale nasnídala jsem se normálně, druhá měla jen banán a třetí si dala hladovku) až po vhodné rasy pejsků a naše psí sporty. Nahoře na Černé hoře (na startu) to bylo jak na Václaváku – rogalisti, paraglidisti, na startovací rampu se stála skoro fronta. Den předtím, když jsem volala a pán zmínil „startovací rampu“, dost mi zatrnulo a představila jsem si něco jako molo do vody, ale tady do prázdna, ze kterého se budu muset vrhnout dopředu. Na místě jsem se ale uklidnila – na rampě se rozbalují křídla (sakra, kluzáky). Po chvilce měly holky na hlavách helmy a na zádech „batoh“, tedy sedák/sedačku. Já nic, můj pilot se ztratil v lese čůrat. 😀 Své helmičky jsem se pak dočkala i já, na sedák jsem si musela počkat, až ho panáček vybalí – on byl fakt pohodář. Holky zatím dostávaly instruktáž k odletu, já nic tak jsem se začala ptát – prý poznám, co mám dělat (pán byl vtipálek). Nakonec jsem z něho pár instrukcí vyrazila: „poběžíš dopředu, pak budeme chvilku couvat, to musíš couvat se mnou, jinak upadneš, ale když upadneš, nevadí, počkám až se zvedneš a zkusíme to znovu“. Moudrá jsem z toho moc nebyla – takže přišla další blbá otázka, kdy mám couvat. Na blbou otázku, blbá odpověď „to poznáš“ 😀 No nic, šla jsem se tedy dívat, jak to vypadá v praxi s tím, že třeba něco okoukám.Při koukání jsem moc rozumného nevykoukala a doufala jsem, že to fakt poznám. 😀 Když jsem se vrátila ke svému pilotovi, málem mě trefilo, náš kluzák byl ORANŽOVOMODROBÍLÝ a pekelně zamotaný. Litovala jsem, že jsem si s sebou nahoru nevzala mobil, abych jim dala vědět skutečnou barvu padáku a hlavně kdy přibližně odstartujeme. Startoval totiž jeden paraglide za druhým – s menšími či většími obtížemi se nakonec vznesli všichni (ale obtíže měli prakticky všichni – někteří mě až děsili). Panáček zatím rozmotával šňůry, pořádně jsem dohlížela, aby rozmotal všechny a šlo se na to (dokonce i pár dalších instrukcí jsem ještě dostala – jakože až budeme ve vzduchu, mám si nasednout do sedáku).

Připoutali jsme se k sobě a………. následuje náš odlet, když jsem se snažila všechno poznat…. Co jsem přesně v kterou chvíli dělala netuším, snažila jsem se utíkat vpřed nebo couvat, podle toho jak to šlo (neupadla jsem :-D) a najednou nás to poponeslo a najednou zase běžím, ale ne po cestičce jako ostatní, kde se většinou vznesli, ale běžím dolů z kopce výsekem. V tu chvíli mi hlavou probíhalo „proboha, ať to zastaví, vždyť se už nezastavíme a nevzlítneme, skončíme dole v houští a kdo to bude šlapat nahoru…), no a najednou LETÍME. Bomba! Když jsem postřehla, že mi říká, abych si sedla, zjistila jsem, že už sedím – netuším, kdy a jak se to povedlo, ale povedlo jen s malým nedostatkem – mikinu jsem měla vyhrnutou skoro pod prsa. Než jsem se tedy pohodlně uvelebila, musela jsem se ještě upravit, abych neletěla s holým pupkem. 😀 Hned jak jsem byla v klidu uvelebená, zeptala jsem se, co jsem udělala špatně – prý nic, perfektní start to byl a jen se nás pustil vítr. No dobrá, budu mu věřit, hlavně, že jsem byla pochválená. Pak už jsem se mohla jen kochat. Byla to nádhera, nemohla jsem se vynadívat. Byla jsem překvapená, že s pilotem jsme se krásně slyšeli, takže jsme si mohli bez problémů povídat – od jeho letů, kdy a jak začínal, kde lítá (vyklubal se z něho Pražák), až po vysvětlování termiky – stoupavých a klesavých větrů atd. atd. Vyptávala jsem se na kdeco, ale na zásadní otázku, jak to dělá při dlouhých přeletech (100 a více km) s čůráním, to jsem se neodvážila zeptat. 😀 Asi jsem se styděla, ale že jsem mu furt osahávala kolínka, za to jsem se nestyděla (fakt nekecám, že to bylo omylem, samozřejmě). Vůbec nechápu, jak mohl letět v kraťasech. Měla jsem dlouhé gatě a mikinu, po těle mi bylo dobře, ale strašně mi mrzly ruce – příště na rukavice určitě nezapomenu). Vystoupat se nám podařilo do výšky 1630 m (výš než Sněžka :-D), výš nás mraky nepustily. V Čechách se prý smí vystoupat až do 2990 m, v Alpách (kde on závodí) i více (nejsem si jistá, ale mám pocit, že až 3990 m) anebo jak mraky dovolí (do nich se nesmí). O výšce informoval pípák (výškoměr), který jsem měla na rameni – nahoru pípal, při prudkém klesnutí bučel.

A jak jsem pořídila fotky a video? Foťáček jsem měla v kapse. Při startu se mi v kapse sice trochu zamotal (jak se ohrnula ta mikina), takže chvilku trvalo, než se mi podařilo ho vymotat. Hrozně jsem se bála, abych ho nepustila, ale dobře to dopadlo. Dobře dopadlo i „houpání“. V jednu chvíli mi byla položena otázka, jestli chci „pohoupat“. Nadšeně jsem přikývla. Pohoupání bylo fajnový, moc se mi to líbilo, i když se adrenalinek trochu zvedl. Slíbil mi, že pak pohoupe ještě v nižší výšce. Byla jsem ráda, že mě vždycky upozornil, kdy to přijde. To nižší houpání byla naprostá bomba a mě teď trochu mrzí, že jsem ho v jednu chvíli stopla. Nejdřív jsem nadšením pištěla, ale pak už bylo šimrání v břiše moc silné a vzhledem k tomu, že jsem koukala na náš kluzák před sebou (spíš pod sebou), tak jsem to radši zarazila. Doufala jsem, že to viděli/natočili ostatní dole na zemi, abych viděla, co se se mnou ve vzduchu vlastně dělo (neviděli to no, protože vyhlíželi úplně jiný kluzák, fňuk). Údajně jsme ale měli dělat spirálu a pak ještě něco, co si už název nepamatuju. 😀 Můj let měl trvat půl hodiny, ale měla jsem ho delší, protože nás „to“ nechtělo pustit dolů, takže jsem si let protáhla skoro na hodinu. Na zemi odhalili zradu v barvě kluzáku až těsně před přistáním, takže přistání měkké jako do peřinky mám jen nafocené. Pana sympaťáka jsem pak poprosila o společné foto (škoda, že má brýle, bez brýlí to byl daleko větší fešák). Po společné fotce jsem se hned vrhla na moje berušky – Bailinka mi skákala skoro po hlavě, ale pak ji vyšťouchala Branduška – vítání bylo bouřlivé. Málem jsem zapomněla zmínit, že před odjezdem jsem se ptala, jestli už někdy měli netradiční požadavek – např. letět s pejskem (den předtím jsem totiž slíbila ostatním, u pivka, že se zeptám, jestli by nemohla letět i zkušená letkyně Bailinka :-D). Prý ještě ne, ale vypadalo to, že i to by se možná dalo (jen ten start si už vůbec neumím představit, ale Bailinka by byla asi nadšená).

Společně jsme pak vyrazili do hospůdky na oběd – já líčila svoje zážitky, ostatní líčili, co se zatím dělo na zemi. Po mém odjezdu se vypravili s pejskama na louku – pejskové byli chviličku hodní, ale pak zničehožnic jeden spustil útok na paraglidisty, ani nevím kdo, ostatní se pochopitelně přidali, od té chvíle jim už žádný paraglidista neunikl, takže museli zmizet pryč na procházku (zakousknutí kluzáku by byla asi drahá sranda). Půl hodiny po mém odjezdu se soustředili na starty v domnění, že mě uvidí. Byli taky trochu překvapení, kolik se nahoře najednou vyrojilo padáků, navíc těch červenomodrých bylo hned několik. Zdola byly krásně vidět i nepovedené starty nebo starty, které téměř končily v lese (zvlášť jeden Polák měl hodně dramatický start). Já si k obědu dala jen polévku – měla jsem takový ještě trochu sevřený žaludek – nebylo mi blbě, ale připadala jsem si jak před maturitou, prostě plná euforie, takže na jídlo jsem neměla ani pomyšlení. Milan přišel s báječným nápadem, že se chtějí cestou zastavit v Prachovských skalách – skvělý nápad (pokračování níže).
 

 

 
PRACHOVSKÉ SKÁLY

Do Prachovských skal jsme přijeli dost pozdě – zhruba kolem půl čtvrté (v pět se zavírají). Já a Lucka jsme okamžitě pádily do lesa se vyčůrat a protože jsem měla pořád hlavu v oblacích, trvalo mi hrozně dlouho, než jsem se vypravila (pořád jsem něco hledala – tu kraťásky, pak letní boty, klíče – ty byly nevjtipnější, přeskládala jsem skoro celé auto a najednou Lucka říká „a co to máš v kapse?“ :-D)

U parkoviště jsme zakoupili mapičky Prachovských skal a přes horní pokladnu vyrazili na náš poslední výlet – v plánu byl pohodový, decentní výlet (z předešlého dne jsme se sotva hýbali). Tu decentnost nám hned na začátku pokazila Monča, která se vydala těžší cestou (navíc bosa – s dětmi je totiž nadšenou propagátorkou chození naboso, dítka mají tzv. barefooty). Petra se tedy rozhodla vzít výběr trasy do vlastních rukou – vybrala přesně tu, kterou bych vybrala i já, zelenou. Ta totiž vypadala, že by mohla být pohodová jen po vršku a vyhlídkách. Jak jsme se spletly, stačilo by si jen přečíst popis trasy v průvodci. 😀 Zelená trasa je nejdelší okruh a opravdu vede po všech vyhlídkách, ale nahoru-dolů-nahoru-dolů a tak pořád dokola. S Petrou jsme se smály, že jsme to teda pěkně vymyslely…. Vedro bylo pekelné a my tu skákali jak kamzíci. Každou chvíli jsem měla skoro infarkt ze Sandynky. Ve skalách lítala jak zběsilá, ale asi bylo rozumnější ji mít na volno, Aneta totiž vedla Nellču a Milan nesl Adélku. Já měla obě holčičky na šprckách, Brandušku jsem občas vypustila i na volno, ale na vyhlídkách jsem si poutala radši i ji. Bailinka neměla sebemenší šanci vypuštění na volno. Takhle stačily její běsné výrazy na vyhlídkách, kdy dolů napjatě shlížela a vyhlížela, kdy se co pohne, aby se za tím vrhla ze skály dolů. Docela jsem obdivovala Moniku – ta měla všechno na volno – děti i Mollču. Dítka si občas i slezla na takové místo, kde stačilo jeden chybný krok a byly by dole. Její nervy bych fakt chtěla mít.

U jednoho sestupu jsme se výborně pobavili – na lavičce byla opuštěná svačina a pití (možná nějaký horolezec). Monča všechny upozorňovala, hlavně Petru, že pozor na pejsky, aby sváču (poměrně jetou na tom sluníčku) nesežrali. Sama si ale Mollynku nepohlídala, takže svačinu sežrala Mollča. 😀 Fakt vtipná scénka. Celí utrmácení jsme Prachovské skály opouštěli kolem 19. hodiny. Z pohodového výletu jsme byli orvaní jak koťata. Na parkovišti jsme se rozloučili a vyrazilo se k domovům – my s Luckou jsme si udělaly ještě mezipřistání na zmrzce a domů jsme dorazily o dost později než bylo původně v plánu.

Tak a tím končím povídání o naprosto úžasném víkendu. Chtěla bych tímto všem ještě jednou moc poděkovat za krásný dárek (stále věřím, že jsem ho nedostala pro to, aby se mě zbavili a jestli jo, tak se jim to rozhodně nepovedlo :-D) Paragliding mě uchvátil natolik, že jsem si jistá, že tohle nebyl můj poslední let. I výlet do Prachovek byl bombový, jen jsme tu přiživili bolístky z předešlého dne, ale stálo to za to. O holčičkách jsme asi tři dny skoro nevěděla, jak byly utahané a já začala normálně chodit až někdy ve středu (do té doby jsem se pohybovala jako kachna, než jsem rozchodila namožené nožky).

Bylo to báječné a díky díky moc. Budeme muset podobné akce pořádat častěji. Za pár fotek v albu děkuji Hance.