JEZERO SADSKÁ

Odjezd k vodě mi opět zkomplikovala Bailinka, která přes noc doma v tašce určené do auta objevila Callopetku (energetickou pastu pro pejsky) – zmatlaná byla taška, boty, úplně všechno. Rychle jsem tedy všechno vydrhla kartáčkem a běžela k přistavenému vozu Káji a Terky. Cestou do Sadské se nám pochopitelně podařilo zabloudit, ale tentokrát jen maličko (Kája by měla Dušana trochu víc trénovat, byl z toho bloudění hodně nervózní). Po příjezdu do Sadské jsme zkontaktovali Karolíny kamarádku, která bydlí nedaleko od jezera, tam jsme i s jejím svolením zaparkovali a vydali se hledat nějaké aspoň trochu vhodné místečko pro pět lidí, jednoho prcka a šest pejsků. Chvilku to vypadalo jako nadlidský úkol, ale nakonec Kája zahnízdila na větší loučce s pár pejsky. Pro jistotu jsem tedy Bailinku, která, posilněna Callopetkou, až k Jezeru táhla zase jako hovádko (opět došlo na ohlávku), musela mít sem tam přivázanou. Do vody jsem se těšila, protože to byla moje první koupačka s Bailou. Branduška už je děvče vodnické vychované, takže ví, že se panička netopí, ale jen se kolem ní krouží (nejsem žádný zdatný plavec).

Já, starý blázen, jsem napoprvé šla do vody s oběma holčičkami a ještě plovací kachnou (novou hračičkou). Tenhle blbej nápad jsem zavrhla okamžitě – málem se holčičky navzájem utopily. Kachna byla tedy odhozena do roštíčka a zvolna jsme se vydaly do vody. Brandy se okamžitě chytla zdatných plavců Dastíka a Barníka s páníčky s tím, že Kája na ni dá pozor. Já se totiž  tak daleko neodvažovala kvůli Bailince, kdyby náhodou nemohla. Baila ve chvíli, kdy zjistila, že mamina mizí daleko daleko, nasadila pekelné tempo a vydala se za Braduškou, nestíhala jsem ji ani náhodou, ona zase nestíhala Brandy, takže se po chvilce rozmyslela a zase to otočila za mnou a takhle pendlovala pořádně dlouho (za mnou, za Brandy, za mnou, za Brandy) až se unavila a rozhodla se, že zůstat u paničky, ovšem ne jen tak – zřejmě už byla dost unavená, takže vymyslela, že ideální doprava zpět na břeh bude paničce na zádech, na ksichtě nebo kolem krku. Myslím, že pohled na nás musel být neskutečný – chvíli se topilo štěňátko, chvíli panička, přitom jsme se zachraňovaly navzájem Do toho Brandy, když zjistila, že s Bailou za ní neplaveme, otočila to někde ve třičtvrtě jezera a mastila zpátky. No řeknu Vám, že to byla hotová kovbojka. Bailinka už byla sice na souši, ale já číhala na Brandušku jestli takovou dálku zvládne – ovšem nemohla jsem jít za ní, protože Bailas by se vydala taky na pomoc, a to by nedopadlo určitě dobře. Nakonec to ale dobře dopadlo, Bailinka mamku přivítala ve vodě – cestou stihla utopit nějakou slečnu, kterou ve vodě použila jako odrazový můstek. Když jsem dorazila zpátky s holčičkama na deku, zděsily se holky (Terka a Helena), kde jsem přišla k mnohačetným škrábancům po celém těle a cuclfeku na krku (mně nejspíš podezřívali, že bůhví, co jsem kde nedělala a já zatím bojovala s Bailou o holý život).

Po téhle veselé příhodě už jsem s holkama chodila do vody po jednom – druhá byla vždy uvázaná (další napínavá situace – překouše Baila vodítko nebo nepřekouše?). Na souši byly holčičky vzorné – Braduška se vždy ráda opaluje, takže i tentokrát, až jsem na ni chvílemi musela být zlá, aby odešla ze sluníčka. Bailinka vymýšlela lumpárny. Největší radost měli všichni pejskové z „lítací veverky“. Házení se ujal Dušan, jakožto správný chlapák. Samozřejmě „veverku“ asi 2x sundával z stromu, naše hyenky ji málem roztrhaly, ale nakonec i „veverka“ ve zdraví přežila. Každý, kdo šel kolem obdivoval šest našich krásných hafánků, občas se někdo podivoval, že jich je nějak moc (nám to teda ani nepřišlo). Nejvtipnější byl mladý páreček, který si u nás CHTĚL házet frisbee. Jen se připravili proti sobě, nastoupili naši pejskové s jasným cílem – ulovit frisbee. Ti dva se tedy hodně rychle zase zdekovali. Páníčkové zatím drbali, cpali si břicha melouny a výtečnými palačinkami od Káji (díky!) v obležení šesti žebráčků.

Navečer jsme vše pobalili a vydali se k autu. Než jsme došli zpátky do Sadské, byli jsme všichni totálně vyřízení z vedra, takže občerstvení u Heleny nám náramně bodlo – vlastně nejen nám, i pejskové se v lavóru na pití vykoupali a vycákali skoro všechnu vodu (spíš tedy vykoupalY a vycákalY, protože vodních radovánek se účastnily jen čtyři teriérky). Jak to šlo, chladili se hafani na dlaždičkách, ale jen do té doby, než malý Aleš věnoval pejskům svůj fotbalový balón a přišel se pochlubit i plyšáčky – Twixince a Bounty se trochu špatně vysvětlovalo, že se jen chlubí a ne že to je dárek pro ně. Dušan, vlastně i trochu já, jsme kapánek podcenili Bailinku, která fotbalový balón aportovala stejně statečně jako Barnei – že prý se jí nevejde do tlamičky, chachá, jako prd, vždyť je to PRT!!! Jen chudák Barník pěkně ostrouhal.

Domů jsem se opět svezla s Kájou, Dušanem a klukama (díky za odvoz i přívoz) – holčičky měly kluků obří bejvák v autě, se měly jak královny. Venku i doma byl ještě pořádný hic, tak se nám podařilo na chvilku vytáhnout páníčka do naší osvěžovny. No a holčičky spinkaly jak dudci až do rána bílého. Byl to parádní vodní den – těšíme se na příště, jen musíme vymyslet lokalitu s menším počte lidí!