BAHENNÍ LÁZNĚ NA LUKÁŠOVSKÉM DRAKOVI

I když se mi do článků ze závodů nikdy nechce, tak se ve finále vždycky rozšoupnu a nevím, kdy skončit. Tentokrát se obávám, že moje nechuť k článku bude ještě větší než obvykle a rozhodně se při něm nerozšoupnu jako obvykle.

Po předčasně ukončeném Eager’s Cupu všichni doufali, že další závod proběhne za lepšího počasí, jenže všechny předpovědi vypadaly hrůzostrašně a když už se nějaká pozitivní objevila, tak moc dlouho nevydržela a jak se víc a víc blížil termín oblíbeného turnaje, situace se zhoršovala a jako nejschůdnější řešení se zdálo turnaj zrušit. Bohužel si to samé nemysleli pořadatelé, kteří byli neustále pozitivně naladěni a jejich fotografie a video ze skoro slunného Lukášova v holínkách mi připadala trochu jako provokace. No nic, v pátek bylo potvrzeno, že turnaj se bude konat, a tak se vyrazilo (tentokrát bez páníčka, protože ten měl na rozdíl od jiných dostatek rozumu). Po příjezdu jsem musela uznat, že Dragoni až tak moc nekecali, situace vypadala opravdu báječně – azuro, povrch slušný. Po rozložení stanu jsme se s Kamilem a Pavlou vydali družit ke Svijanskému stánku. Ostatním Rebelíkům jsme poslali zprávu, ať se nebojí vlka nic a že počasí, i přes předpovídané povodně, vypadá zatím báječně. V pozdních nočních hodinách jsem se ubytovala s holčičkama v našem úžasném stanu – Bailince se ale zdálo zřejmě moc brzy na spánek, tak se vydala na krátký výletík – daleko ale nedošla, uvízla vodítkem šprajcnutá za kolík, takže si noční poletování po Lukášově rychle rozmyslela. V noci byla pekelná zima, takže dokonce i maličká se nechala zabalit do spacáčku – je to ještě mládě nezkušené. Branduška za ta léta stanování už má parádně nacvičené jak vyšťouchat paničku ze spacáku, není tedy divu, že mi byla pekelná zima.

Ráno už počasí nevypadalo tak slibně jako po příjezdu – mračna nad náma a ve chvíli vyhlášení přejímky psů začalo krápat, deštík začal zesilovat a pak už celý den jen chcalo nebo lilo (pardon, ale líp se to popsat nedá). Dragoni byli stále pozitivně naladěni, protože pro hladký průběh a případný deštík udělali opravdu vše, co bylo v jejich silách. Nad boxy natáhli přístřešky i s originálním odtokem vody a rozměřeno bylo cca 6 drah na sobotu a dalších 6 drah na neděli. Na přejímce jsem poprosila o přeměření Bailinky – v týdnu jsem se již totiž pokusila změřit sama u zdi a naměřila jsem pouhých 31 cm, což se mi zdálo hrozně málo a myslela jsem, že jsem neodborné měření zvrtala. Nezvrtala – Bailince bylo laserem opravdu namereno 31 cm!!! Rebelíci jásají nad budoucím, snad rychlým, snižovačem překážek, já propadla zoufalství, protože mám raději větší parsonky. Pořád ale věřím, že snad ještě o 1-2 cm zvládne povyrůst (ale do kategorie M to asi nebude).

Po schůzce rozhodčích a kapitánů se začalo běhat. No a protože pořádně lilo, foťáček odmítl spolupráci, baterky se vybíjely během pár vteřin (ač nabité), takže video tentokrát nebude – jen pár ubohých fotek. Pejskové v tom lijáku byli samozřejmě trochu opatrnější a většina pomalejší – ne tak Branduška. Ona je moje malá bojovnice a většinou, když je nějaká krize, tak se vybičuje ke skvělým výkonům, takže oproti časům, které v poslední době běhala, si časově hodně polepšila (možná to bude i tím, že se mi ji konečně podařilo trochu zhubnout). A když už chválím Brandušku, musím pochválit i sebe (kdo jiný by mě taky pochválil, že) – po strašně dlouhé době se mi dařilo Branďáska posílat na OK! Časy v tom nečasu docela ušly, ale moc se nám jich nezapočítalo – někteří pejskové blbli, někteří páníčkové blbli – voda všem lezla na mozek. Nejúžasnější byla Mollynka, kterou výjimečně pouštěla Lucka, protože Monika měla přijet až druhý den. Párkrát sice paničku hledala, ale myslím, že to ustála celkem statečně. Všichni pejskové byli po každém běhu jak vodníci, takže co běh, to vytírání ručníkem a u Brandušky následná péče Bailinky, která pomáhala mamku čistit. Ono vlastně i každé venčení bylo na ručník a musím přiznat, že jak Bailinka déšť neřešila, tak od Lukášova je problém ji dostat ven v dešti. K jednotlivým běhům toho moc říct nemůžu – tentokrát jsem se nechodila koukat na jiná družstva – na co taky, na to jak se šli pejskové klouzat anebo jak se bahnem obalují závodníci?! Maximálně jsem tedy asistovala u běhů našich družstev. V době obvyklé pauzy bylo vyhlášeno, že obvyklá pauza na oběd nebude, protože během odpoledne se mělo počasí zhoršit – dobrý fórek, nedovedla jsem si moc představit, jak by se počasí mohlo zhoršit. S pravidelným přestavováním drah se tedy běhalo dál, kolem druhé hodiny jsme se blížili k půlce závodu. Prostor doběhu byl jedna velká bažina (i s přesuny drah) a začaly první protesty. Nevím ani v kolik (mobil, foťák ani hodinky už nefungovaly) byla vyhlášena schůzka kapitánů, kteří se vrátili s tím, že se bude hlasovat o dvou variantách. První: doběhají se sobotní běhy v sobotu, tedy můžeme tam být do tmy. Druhá: sobotní běhy se doběhají až v neděli. Samozřejmě jsme byli pro první variantu, druhá byla fakt nesmyslná a dost úsměvná, protože předpovědi se ani na neděli nelepšily. A tak se „vesele“ běhalo dál. Chvilkami jsem si připadala jako v parodii na filmy na Samotě u lesa „Chčije a chčije a chčije“, Marečku, podejte mi pero „Mlha se hlásí“, no a chvílemi zase na film Vrchní prchni „Světla svítí, stěrače stírají, ostřikovače stříkají“. Semafor prostě nezvládl ten nápor deště ani při pravidelném otírání a začal si dělat, co chtěl – jediné, co hlásil spolehlivě byly starty, situace se zhoršovala a nakonec došlo i na stopky. To už mi přišlo jako vrchol šílenosti a běhy byly dost neobjektivní – na jedné dráze světla svítila na druhé si blikala jako poblázněný semafor a podle mě nikdo z rozhodčích neměl šanci se zorientovat v chybách.  Když měli 3. a 4. divize odběháno všichni stejný počet běhů, přišli pořadatelé s návrhem, že se výsledky vezmou z těchto běhů a nebude se muset běhat dál. Zajásala jsem, ale ne na dlouho – opět se hlasovalo a tentokrát si některá družstva myslela, že si v bahenní lázni ještě vylepší časy (2.-4. divize běhali Speed trial), takže se běhalo dál. Běhalo se dlouho, běhalo se do půl deváté večer s tím, že výsledky budou vyhlášené až na příštím turnaji, tedy na Happy míčku.

Před posledními pár běhy dostal Jirka informaci od „Norů“, že se Polskem prohnala obrovská buřina a řítí se přímo na nás. Tak rychle jsme altány (mimochodem ani ty nezvládly přívaly deště, takže jsme nakonec mokly i pod altány) nikdy složené neměli. Já v tu dobu měla stan i Quechuu už naštěstí složené v autě, kam jsem zavřela i holčičky, aby byly v teple, protože se třásly jak osiky (to ale nic neměnilo na tom, že Brandy by klidně běhala dál – déšť nedéšť). Po posledním běhu (zrovna rebelská jednička) jsme tedy všichni naskákali do aut a jelo se domů. Tedy takovou cestu jsem ještě nezažila. Na krok nebylo vidět – občas jsem zahlédla bílý pruh krajnice a byla vděčná za každé auto, kterého jsem se mohla chytit a jet za ním. Před Prahou jsem jásala jak malá holka, že se blíží domov líbezný, ale nebyla bych to já, abych si nezamachrovala nad navigací (pořád mám problémy s vhodnými sjezdy), takže jsem odbočila na Kyje a ne na Černý most – kapánek jsem si to zkomplikovala, ale nakonec statečně a zrmzle dojela domů. V dešti jsem vytahala všechny promáčené věci domů, napustila horkou vanu, zatopila a zahřála jsem se až v úterý – fakt nekecám!

Výsledky můžete vidět výše – nic moc, ale vůbec mi to nevadí. Jsem ráda, že se nikdo z pejsků ani lidí nezranil (opravdu zázrak). I když jsem Dragony (pořadatele) pořádně proklínala, musím uznat, že udělali co mohli. Chápu, že není lehké rozhodnutí zrušit turnaj – jistě to stálo spoustu peněz, námahy, zařizování a nevím čeho všeho, ale myslím, že měli trošku věřit rozmazleným Pražákům, že z tohodle mráčku rozhodně pršet BUDE, a to pořádně – vždyť i otrlí vodáci rušili závody například ve vodním slalomu. Nicméně do poslední chvíle byli stateční a já věřím, že příští rok to už se všechno vyvede na jedničku s hvězdičkou a budeme se těšit na náš nejoblíbenější turnaj. Další turnaj nás čeká za 14 dní – Happy míček. Před Eagersem jsem si kupovala nové holínky, před Lukášovem novou goretexovou bundu, snad tedy na Happy míček nebudu muset kupovat i nové, nepromokavé gatě (staré se maličko „smrskly“). Po tom turnaji musím říct, že nepromokavé gatě jsou velmi důležité – v promočených kalhotách je velká zima a když už je někdo schopen si vzít i gatě náhradní, opět promokavé, radostně se převlíknout do suchých kalhot je to paráda. Ovšem nesmíte jako já jít pět minut po převlečení skládat Quechuu a přitom se komplet od hlavy po paty, polít napršenou vodou! Taková jsem já, blondýna yntelygentňý!!!

No vida – nakonec jsem se rozšoupla, ale o flyballu tam toho moc není, co.