DEŠTIVÝ EAGER’S CUP 2013 Neděle 12. května, 2013

   VÝSLEDKY:    
   The Rebels II.: 4. divize    3. místo   
   The Rebels I.: 1. divize    3. místo   
   The Rebels III.: 7. divize    2. místo   
   Barnei aJack: veteráni    2. místo   

Celková tabulka výsledků >> zde <<.

Tradiční zahájení flyballové sezóny se tentokrát konalo v Žamberku. Už předpovědi počasí nevypadaly moc nadějně a většina Rebelíků si tak začala shánět ubytování v chatkách v místních areálu. Vzhledem k tomu, ze já jsem kapánek machrovala, že jsou to všichni bábovky, dělala jsem do poslední chvíle statečnou, že budeme spát ve stanu. Den před turnajem ale od rána lilo tak, že jsem vyměkla a začala shánět také chatičku, jenže vše už bylo obsazené a ubytovávat se někde jinde a přijít tak o báječnou rebelsko-kulturně-společenskou akci se nám nechtělo přijít, tak jsme se alespoň na první noc nasáčkovali k Lucce a Martě do chatičky, druhou noc jsme si užili ve stanu. Na pátek jsem naplánovala včasný odjezd, jenže jsme zrovna hráli hokej, takže se vyrazilo až po hokeji. Cestou se nám samozřejmě podařilo opět zabloudit v Hradci Králové (tuto trasu absolvujeme každý rok do Kunčic, každý rok zabloudíme, pomalu se z toho stává tradice – pobavila i Markétu, která volala zrovna v tu nejhorší chvilku), takže jsme na místo určení dorazili hodně hodně pozdě, ale o „kulturní“ večer jsme ochuzeni nebyli – většina už byla ovíněna a opivěna. První naše cesta po vyvenčení holčiček totiž vedla do hospůdky. Trochu jsem se bála noci, protože jsme s páníčkem spali nahoře na palandách – Brandušku jsem vzala bez obav nahoru, ale pošuka Bailinku jsem se neodvážila vzít do postele, protože by si mohla udělat „leteckou noc“. Asi byla dost překvapená, když jsem si do postele vzala Brandušku a ji nechala dole společně se Zarou a Blaženkou (ty ovšem měly dole svoje paničky). Chvilku tedy šmejdila, ťapkala, snažila se schovat u Marty, nakonec zakotvila ve své milované boudičce. Když jsem šla v noci na záchod – vydala se malá bodyguardka se mnou až do kabinky a v chatce zase spokojeně zalezla do přepravky. Někdy nad ránem se mi zdálo, že slyším škarabání na dveře. Dost jsem se vylekala, že jsme Bailu někdo v noci zavřeli venku, protože po ní nebylo ani vidu ani slechu. Až když jsem se donutila slézt dolů, našla jsem ji úplně tuhou na stále stejném místečku – v boudičce. Šikulka moje. Zanedlouho se vstávalo, tak jsem si ji vzala nahoru do postele – ještěže až k ránu, kdy jsem byla při životě, protože se snažila přeskočit za páníčkem na palandu (prostě kamikadze zvířátko). Když jsme ráno vstali, nestačila jsem zírat na ubytování našich „Italů“. Měli naprosto parádní maringotku (ač měli rezervaci buňky) – myslím, že jim leckdo záviděl. My ale moc děkujeme holkám za to, že si nás v noci vzali k sobě – pršelo celou noc, celý den.

 

Za nepřetržitého deště proběhla přejímka, schůzka rozhodčích, schůzka kapitánů a šlo se běhat. Jako první nastoupili veteráni, kde jsme měli zastoupení Rebela Barneiho, který běhal s Milušky Jackem. Rebelové II. a III. běhali tzv. Speed Trial – tedy snažili jsme se o co nejlepší čas. Musím tedy přiznat, že to byla velká mizérie – lilo neustále, páníčkové chybovali, pejskové byli opatrnější (Branduška obzvlášt – 14 dní před turnajem vytržený drápek a pár dní před turnajem zhmožděné rameno z řádění s Bailáskem, takže se musela šetřit) a podle toho také vypadal čas. Hned prvním během, kdy ještě nebyly ještě tolik rozmáčené dráhy, jsme si tedy udělali nejlepší čas 19,66 s proti Kosatkám 1 ve složení Zara, Molly, Sandy a Brandy. Rebelská trojka hned prvními běhy málem prolomila – zachránily je chyby ve střídačkách, takže ti si nakonec zaběhli nejlepší čas 21,07 s. Naše hvězdy, tedy rebelské jedničky, běhaly Round Robin, tedy na body. V prvním rozběhu bohužel vyhráli jen 1x s belgickými Brabo’s Thunderdogs 1, pak si náladu zlepšili dvěma výhrami  nad Hop Trop Prague a Lavinou Alfa s krásným časem 17,44 a v posledním rozběhu vyhráli jen jednou nad polskými šampiony Unleashed Blade Runners (jako jediní na turnaji zaběhli 16,82 s). Za zmínku stojí především to, že Lavina Alfa právě proti polským Unleashed vylepšila národní rekord na 17,04 s!!! Moc jim gratulujeme.

 

Volné chvilky mezi běhy byly vyplňovány  řáděním pejsků – v čele s naší Bailinkou, které jsem z bezpečnostních důvodů pořídila postroj – jinak bych to malé pometlo, svíjející se na konci vodítka, musela uškrtit. Koupě postroje byla fakt vtipná. Jakmile potřebuji Bailu udržet chvilku v klidu, tak je neuvěřitelně ve stresu. I paní ze Zera DC se smála, že si za chvíli ocáskem propíchne bříško. Když bylo po stresové akci, řádila s každým ať malým či velkým pejskem (pochopitelně i s dikobrazem na zádech). Samozřejmě se jí nejvíc líbili teriérci – po mamině asi nejvíc malé štěňátko Bordík (Billboard) Míši Hylmarové. Ten tady chudák prošel takovou socializací, že se mu o tom bude ještě hodně dlouho zdát. Chvilkami jsem se s naší maličkou pokoušela i o poslušnost, ale ta se mezi stovkami pejsků zrovna moc nedařila. Tak jsem byla ráda, když si alespoň občas vzpomněla, že vůbec nějakou paničku má. Páníčkové se většinou oddávali povídání, krmení se (výborný langoš!!!) a sušení mokrých věcí – nejvtipnější byl asi Kamilův stan ve stanu. Skoro se divím, že ho s Dexem v noci velká voda neodnesla. Dexulkovi jsme tedy během závodů zapůjčili přepravku holčiček (nejsme totiž žádní troškaři – máme dvě fenečky a vozíme s sebou klec a pro každou jednu textilní přepravku). Páníček postavil stan, Sebi ten zase obdivoval svaly na předních nožkách našeho tažného zařízení  (čti: Bailinky).

 

Po skončení sobotních běhů se páníčkové v rámci možností pokusili trochu zcivilizovat, pejskové déšť nedéšť dál řádili jako černá ruka – opět v čele s mými zlatíčky. Malý Bordík se před našimi holkami snažil schovat do pískoviště. Vyhrabal si jámu a tam sebou vždy plácnul. Si asi myslel, že je neviditelný. Brandy, která štěňátka miluje (ona vlastně miluje většinu pejsků), si chtěla hrát, jenže to jí chvílemi znemožňovala Bailinka, která jí opět zase visela na obojku. Brandy jí na tlamu nedá, tak musím já, jenže slečna prcková hodně rychle pochopila, že jak se blíží panička, tak je průšvih. Bohužel to dělá jen Branďuli, asi moc dobře ví, že by jí jiný hafan dal pořádně za uši. Některé hafánky jsem skoro na kolenou prosila, ať jí dají výchovnou lekci, ale nikoho jsem neukecala.Vlastně maličko naší hrdince vyčinila Babů – štěkla na ni (hihihi). Pak se šlo zase do hospůdky. Všichni jsme se tu shodli na tom, že ideální by bylo, kdyby se další den už neběhalo – ať vyhlásí výsledky a jede se domů, protože kromě asi 2 hodin poprchávání tu lilo celý den. Hřiště bylo komplet rozmočené, dráhy se několikrát přestavovaly a dokonce došlo i na, snad jen malé, úrazy.

 

Po návratu z hospůdky a nočním venčení jsme konečně ulehli. Byli jsme zvědaví, co na pobyt ve stanu řekne Baila. Byla zlaťoučká – ukradla paničky cestovní polštář a spokojeně chrupkala mezi námi až do rána. Brandy to už je větší mazák. V noci jsem se totiž probudila zimou. Ta potvůrka si rozepla můj spacák a doslova a do písmene mne z něj vyštípala. Já samozřejmě neměla to srdce jí sebrat spacáček, tak jsem si hold musela vystačit s mikinami. Opět pršelo celou noc, ráno byla obloha černá a chcalo a chcalo a chcalo. Pořadatelé tedy udělali asi to nejrozumější, co mohli udělat – turnaj byl předčasně ukončen. Bylo to poprvé v historii flyballu – chudáci HopTropové, takové práce vše dalo, krásné místo a pak tohle. Cestou na vyhlášení jsme viděli i hřiště – kachničky by tu měly ráj. Vymóděni holinkami, deštníky a nepromokavým oblečením, zabláčení od hlavy po paty jsme si užili vyhlašovací ceremonie a focení vítězů. U našeho týmu bohužel chybí Mollynka, protože její panička, šílená to matka, která před necelým měsícem porodila kouzelnou holčičku Chloe (jednu už v Rebelech máme), odjela kvůli maličké dřív. Vycházelo se z výsledků sobotního dne, a tak všichni Rebelíci vystoupili na stupně vítězů a naši The Rebels I. byli vyhlášeni jako nejlepší český tým (na prvních dvou místech byli totiž Poláci a Belgičani). Moc jim gratulujeme!

 

Páníček během vyhlašování sbalil oba stany, rozložilo se rebelské „ležení“ a vyrazilo se domů. Nevěřili jsme vlastním očím, když asi po ujetí 10 km vykouklo sluníčko, které nás provázelo celou cestu až do Prahy. Fakt k vzteku – v neděli bylo okolí Žamberka asi jediné místo v ČR, kde pršelo. Co se dá ale dělat. Domů jsme dorazili v rozumný čas. Skoro jsem se styděla vylézt z auta – zablácená i na tváři, v holinách a voda z nás kapala. Příští rok snad budeme mít větší štěstí na počasí. Děkujeme pořadatelům, soupeřům a hlavně všem Rebelům, a to především nabíječům za prima atmosféru za takového nečasu.