Jiřík už je nějaký čas v nemocnici a chaloupka chátrá, tak jsme si s Jitkou, Stáničkou, Standou a samozřejmě našimi holčičkami udělali pracovní výlet k Blatné. Po vypuštění malých tygřic z auta se holky vydaly na průzkum. Branduška už to tu po pár návštěvách zná, tak se rozhodla Bailinku pořádně protáhnout. Nejprve ji vzala ukázat záhonky, ale to zřejmě byla jen taktika jak odpoutat paničky pozornost, která zatím vynášela věci z auta. Během 2 minut byly obě fuč – hned za záhonky je totiž les, les veliký, hluboký, plný zvířátek (a to jsem se původně obávala o místní slepičky). Volání a pískání zafungovalo až po 10 minutách – Branduška se přiřítila se svým známým jiskřením v očích, Bailinka měla oči navrch hlavy – první zkušenost. Nezbylo mi tedy nic jiného než dát práci chvíli stopku a věnovat se princeznám než přepnou na program vnímání. Zadařilo se a holčičky pak pomáhaly s vybíráním listí z okapů, hrabáním listí (to se líbilo obzvlášť Bailince), sekání trávy, vyvážení listí a trávy do lesa. Práci jsme občas proložily hrou a hafulky se neúčastnily snad jen postřiku stromů, kterého se, jak jinak, zhostila pravá ratajská hasička. Na tu dobu byly princezny zavřené, naštěstí, protože během hrabání listí jsme u lesa odhalili maličké háďátko. Raději si ani nechci představovat,  co by se dělo, kdyby si ho holky všimly.

Po vydatném obědě a sousedské návštěvě jsme se za pomoci holčiček pustili do pletí, řádkování a setí. Bailinka se nejvíc snažila pomoct při setí, zřejmě viděla jak z důsledného dodržování střídání jednotlivých druhů zeleniny měla panička hlavu zamotanou. Bohužel se její spolupráce nesetkala s velkým nadšením, a tak raději odběhla dolů za kravičkami a bejčky. Těmi byla fascinovaná od našeho příjezdu. Chodila je kontrolovat – samozřejmě z úctyhodné dálky. Musela jsem se hrozně smát – bez pohnutí stála jako socha i 10 minut na místě a bedlivě pozorovala. Jakmile jsem na ni zavolala, nadskočila jak na pérkách a pelášila ke mně.

Příjemné odpoledne jsme zakončili u kafe, čaje a buchty. Myšpulky byly z toho celodenního pomáhání tak zmožené, že úplně zapomněly žebrat a usnuly – Branduška na židli a Bailinka ve své milované přepravce. Jen jsme ale začali balit, už byly obě na nohách a opět řádily a přitom po očku pokukovaly, jak jsme na tom s odjezdem a jestli je tam náhodou nezapomeneme.

Domů jsme odjížděli kolem půl šesté večer a i když nedošlo na žádné líbání pod rozkvetlou třešní (ta tu vlastně ani není, ale jinak tu krásně kvete, na co si vzpomenete), byli jsme nadmíru spokojení, špinaví i unavení. Příště nás tu snad bude čekat už jen relax i ve společnosti pana domácího Šebuly. Snad ho budeme mít brzy zpátky z nemocnice – chybí nám parťák na pivečko.