CHORVATSKO 2015

Letos jsem řekla, že pojedeme k moři, ať se děje co se děje, a tak se i stalo. Se ségrou jsme vymyslely, že pojedeme společně a vezmeme s sebou rodičovstvo, které už léta vzpomíná na dovolenou v tehdejší Jugoslávii. Měli bysme tak vyřešená dvě auta a v každém autě dva řidiči na vystřídání. Jenže rodičovstvo z tohoto nápadu nebylo vůbec nadšené, takže jsme nakonec jeli jen já s holčičkama a Péťa s klukama. Pár dní před dovčou jsme vyzkoušely, jestli do auta nacpeme dvě dětské autosedačky a mezi boudičku, klaplo to, takže cestě nic nebránilo. Kemp Straško (ostrov Pag u Novalji) jsme vybraly sice obrovský, ale s vyžitím jak pro pejskařskou tak dětskou sekci a doufaly jsme, že v září už by tu nemuselo být tolik lidí. Nástup do kempu byl možný jen v sobotu po 17. hodině.

DEN PRVNÍ – cesta

 
Moje plány většinou neklapnou a nejinak tomu bylo i tentokrát. Před odjezdem jsem si chtěla ještě hodit šlofíka, abych se na cestu trochu prospala, protože ségru s klukama jsem měla vyzvedávat o půlnoci. Zvažovala jsem, jestli si dát šlofíka doma anebo u našich na chaloupce – nakonec jsem si žádného nedala a do Lípy přifrčela krátce po půlnoci. Protože jsem už v týdnu likvidovala psí věci z auta, nestačila jsem se divit, jak je najednou veliké. Všechny moje věci se vešly za přední sedačky, Péťa měla tedy celý kufr pro sebe. Pak se šlo probudit kluky. Daníček byl okamžitě na nohách, Kuba nebyl k probuzení po dobrém, po zlém a ani po psím. Když se konečně začal trochu probírat, spustil hrozný nářek, který mu vydržel až na dálnici. V duchu jsem litovala, že to byl teda nápad a že cesta bude zřejmě očistec. Ale nebyla – kluky musím hrozně moc pochválit, celou cestu byli skvělí a až poslední dvě hodiny padala každých pět minut otázka, jestli už tam budeme.

První velkou pauzu jsme si dali po první čtyřstovce – únava už se hlásila o slovo (řízení za tmy a ještě v dešti opravdu není můj šálek čaje), vytuhla jsem téměř okamžitě a ani o tom nevěděla, že jsem fakt usnula jsem poznala až podle hodin. V tu dobu proběhlo první převlékání do suchého oblečení. Péťa sice nabízela, že bude řídit, ale když jsem viděla, že kouká ještě víc rozespale než já a navíc nejdou posunout sedačky kvůli mým věcem za sedačkami (by si sestřička vyrazila zuby), řídila jsem dál já. Občas proběhla nějaká „čur“ nebo „kuř“ pauza – většinou vícekrát, protože jednomu panáčkovi se chtělo čůrat, druhému ne a po ujetí 10 km se chtělo čurdit i tomu druhému. Stavělo se tedy často. Německo nám celé propršelo, ve Slovinsku poprchávalo. Pořád jsme ale doufali, že v Chorvatsku bude o dost lépe – jak jsme se mýlili. Tady to bylo vůbec nejhorší buď poprchávalo anebo chcalo (slušně se to fakt napsat nedá). Od Bugattkovců jsme dostali doporučení na zastavení v Rastoke, ale tam zrovna cedilo, že se z auta nedalo vylézt, riskli jsme tedy dojet až k Plitvickým jezerům – tady byla průtrž, že než jsem doběhla na záchod, byla jsem totál durch (druhé převlékání) a navíc auto ukazovalo asi 15 st. Rychle jsme tedy nahodili předpovědi počasí a snažili se najít nějakou naději, že se to zlepší, mezitím se situace spíš zhoršovala, než zlepšovala. Rozhodli jsme se tedy, že nejdřív najdeme nějakou hospůdku a třeba se to mezitím rozežene. V jednom penzionku jsme dostaly doporučení na bistro Vila Velebita – tady začalo mé kulinářské objevování Chorvatska (tentokrát pstroužek). Venku to chviličku vypadalo nadějně, vzala jsem tedy holčičky na delší procházku – co myslíte, chytil mě takový slejvák, že jsem do hospůdky dorazila jak vodník (třetí převlékání). Po hoďce v restauraci jsme se pomalu smiřovali s tím, že žádný výlet k Plitvickým jezerům nebude a pofrčíme tedy rovnou do kempu – díky neuskutečněnému výletu jsme si tak najeli přes 200 km navíc a místo trajektu na Pag jsme přejížděli po mostě. Pag na první pohled nevypadal vůbec vábně – měsíční krajina, ale čím hlouběji jsme se do ostrova dostávali, tím zelenější a sympatičtější byl.

Počasí bylo stále neměnné – poprchávání/průtrž, že stěrače nestíhaly stírat, do toho Kubíkovi se už občas dělalo špatně. Po zhruba milionu zastávek jsme konečně kolem 18. hodiny dorazili do kempu. Než jsme vybalili auto, vypadalo to, že se počasí umoudřilo a vyrazili jsme tedy na obhlídku tohoto mega kempu. Zhruba v polovině byly dvě úžasné restaurace, do té s názvem Plaža jsme se hladoví vrhli – jen jsme dosedli, začalo se blýskat, zvedat vítr, takže nás i s holčičkami usadili uvnitř. Jídlo nemělo chybu, do mobilhomu jsme si každý odnášel ještě mističku. Do domečku jsme opět dorazili mokří jak myši, Branduška navíc ve stresu z bouřky a Bailinka zase cestou řešila mořské vlnky. Prvně se totiž vrhla nadšeně k vodě, ale vlny ji rozhodily, takže před nimi bázlivě uskakovala a pak se je dokonce snažila i vyvrčet, komička. Po dalším převlékání jsem pomalu zjistila, že mi dochází suché oblečení a spát jsem šla opravdu s modlením, aby ráno bylo lépe, protože nad námi se všichni čerti ženili a i teplota nic moc (17 st.). Usnula jsem snad dřív, než jsem ulehla – není divu, přes 1000 km s jedním 20minutovým spánkem – rozhodně můj osobáček.

DEN DRUHÝ – poznáváme kemp

 
Po probuzení bylo všechno škaredé z cesty zapomenuto. Venku bylo sice ještě chladno, ale sluníčko svítilo a než jsme se dokodrcali k vodě, bylo už parádně. Bouřka ale zanechala větší vlny v moři. Byla jsem zvědavá, co na to řekne poserka Bailinka i kluci. Chlapci nakonec strávili většinu dne hraním si s kamínky, hledáním mušliček, házením míčku Bailince a malováním, do vln a slané vody se jim moc nechtělo. Branduška ta byla spokojená, že se konečně může vyvalovat bez paničky keců na sluníčku a pokaždé mi dělala společnost ve vodě. Bailinka zprvu vypadala, že obavy z vln překonala a poprvé plavčila společně s námi. Pak už se jí (takové vydřičce, co má vodu radši než Brandy) moc nechtělo, ale pořád se dala ukecat na míček – musela jsem se smát a vzpomněla jsem si na Babičky slavný výrok, že „Každá dobrá teriérka pro tenisák i přes vlnku skočí“ (nebo to bylo trochu jinak?). Nakonec si pro ten den moooře zpečetilo svůj osud, když se přes ni skoro na břehu jednu vlna převalila – do vody jsem ji pak dostala jen po bříško. Ale myslím, že to víc trápilo mě než ji. Buď ukecávala kluky na házení míčku anebo si chroupala spokojeně klacíčky a na mě s Branďáskem oddaně čekala na břehu (musela jsem se smát tomu jejímu výrazu, když nás vždy hledala pohledem na moři). První den jsme proflákali na krásné plážičce. Ze začátku jsme byli trochu zklamaní, že jsme na druhém konci pláže, než jsme původně plánovali (na obou koncích je psí pláž), ale teď jsme tu nadmíru spokojené, protože při večerním procházce (kemp křížem krážem přes všechny restaurace, sámošky, obchůdky, tenisové kurty, dětské kino i disko, pekárny, několik dětských hřišť, jedno psí hřiště atd. atd.), jsme zjistili, že jsme v té nejklidnější a nejpohodovější části kempu, kde se dá ulovit místečko na pláži prakticky v soukromí. Procházku jsme zakončili v další kempové konobě Dardin a zatímco kluci vymýšleli kravinky, já si pochutnala na báječném salátku z mořských plodů. Konečně to začala být dovolená, jak má být. Takže říkám, vše špatné zapomenuto, teď už nám ke štěstí chybí jen teplá voda, kterou nám tu zapomněli zprovoznit i po ranní připomínce a malá postel (nic moc mačkat se na jedné posteli se sestrou a holčičkami)…

 

DEN TŘETÍ – moře a večerní výlet do Novalji

 
Zdálo se nám, že v zadní části skoro u naháčů (oddělená pláž FKK) jsou menší vlnky, zkusili jsme se ráno usídlit dál. Cesta, i když krátká, byla psychicky náročná, protože Bailinka objevila ještěrky. Každou chvíli se vrhala do křovíček, na skalky, na stromy. Ještěrky zatím vyhrávají, ale děsím se chvíle, až to nějaké ještěřičce nevyjde… Brandy byla od rána nějaká nenaladěná, protivná. Plážové místo mělo sice menší vlnky, ale tentokrát jsem do vody dostala 2x jen Bailinku a Brandušce se dnes moc nechce. Průběžně je zkouším lákat do vody, dělám i že se topím, ale potvůrky vždycky přiběhnou ke kraji a čučí, jak to dopadne, když už panička nestačí s dechem a vynoří se, obě dámy zase spokojeně odkráčí s úlevou, že to dobře dopadlo. Kluky jsem se pokusila naučit házet žabky do vody, ale neosvědčila jsem se moc jako učitel (žabky do rozvlněného moře se dělají blbě), ale chlapečky zaujalo, že se můžou házet do vody kameny, tak si s tím nějaký čas vystačili. Cestou z pláže jsem pochopila, proč je Branduška nenaladěná – skoro se vy….. z podoby. Nevím, jestli to ta mořská voda nebo voda z kohoutku, možná i nějaký poklad za domečkem, kde jsem ji už několikrát načapala. Snad bude brzy v pohodě.

Navečer jsme se pěšky vypravili do městečka Novalja. Procházka příjemná a krátká, ale s klukama jsem měla pocit, že se jedná spíš o celodenní výlet. Na promenádě je totiž milion stánečků, u každého chtějí něco kupovat a když jsme si koupili palačinky, baštili je snad hodinu (jsou jako Bailinka – furt čumí, co kde lítá, vykládají nesmysli a pak není divu, že jim to trvá tak dlouho). Holčičky se mezitím stihly poznat s většinou novaljských obšourníků, podobně jako panička. Holčičky ty zase táhnou jak šílené a ve chvíli, kdy chci udělat společnou fotku s klukama, v jednu chvíli mi zatrne, protože obě vypadají, že se vrhnou z nábřeží do vody.  Ke konci promenády si kluci zajezdili závoďáky – zatímco si pán vyřizoval nějaké telefony, stihli odjet několik koleček navíc než měli. V jednom krámku nakonec Péťa vyměkne a kupuje Kubíčkovi plyšovou rybku. Daník si nic nevybral, což je průšvih a já na další kolečko stánků nemám nervy. Raději bych brouzdala černými, úzkými uličkami, než po promenádě shánět nějaké blbiny. Nakonec vysíleně usedám do hospůdky na vytoužené pivečko (a chobotničkový salátek) s Kubíkem, zatímco Péťa metelí s Daníčkem na promenádu uspokojit jeho chtíč. Vracejí se za hodně dlouho s umělohmotným dinosaurem. Když ho vidí Kubík, protahuje ksicht, že dinosaurus je lepší než ryba….! Propadám v zoufalství, ale nakonec to okecám a Kuba je spokojený i s rybou, ale po dinosaurovi stále zoufale pokukuje (obávám se, že nás čeká ještě jeden výlet do Novalji pro červeného dinosaura). Zanedlouho před námi přistává kempový vláček, rychle tedy platíme a letíme do vláčku. Branduška se tváří od rána stále stejně zpruzeně, Bailinka a kluci jsou z vláčku nadšení, Bailinka se cestou dokonce pokouší o výsadek za jízdy (naštěstí jsem s něčím podobným počítala, takže má smolíka, princezna). Po příjezdu do kempu, vystupujeme hned na první zastávce, jenže v tu chvíli mi dojde, že zastávek je víc a cesta odsud příliš dlouhá. Zpět stihne nastoupit jen Péťa s klukama, já se tvářím, že holčičky cestou aspoň vyvenčím. Jenže cesta je fakt dlouhatánská a já bloudím a bloudím. Myslím, že fešný Němec se synkem je asi docela pobavený. Zaregistrovala jsem ho už ve vláčku, ale vystoupili až později, jenže jak já metelím s holčičkami, vynořím se z lesa a oni dva jdou proti mně, o kus dál se zanořím do lesa (jistá, že tentokrát jdu správný směrem, jenže kdepak), opět se vynořím z lesa právě, když oni dva procházejí, tohle se opakovalo asi 3x. Chudáci, asi si mysleli, že je pronásleduju. Štěstí, že kluci jsou couralové, takže k domečku dorážíme téměř nastejno. Pak už jen pohádka na dobrou noc, příprava na úterní výlet a teď už všichni spí, zatímco já píšu tohle povídání (zatím mi to vychází a každý večer je report hotov, kéž by mi to vydrželo až do konce). Pro dnešek konečná – vyrážím hledat Brandušku, která právě odkráčela z domečku a tváří se, že se mnou nemá vůbec nic společného, ba mě dokonce i nezná.

 

DEN ČTVRTÝ – setkání s Bugattkou v Šibeniku 

 
Brzo ráno se vstávalo, tedy brzo (podobně jako do práce), abychom kolem 10. hodiny byli v Šibeniku. Měli jsme tu totiž sraz s našimi Bugattkovci, kteří vymysleli toto báječné setkání. Dovolenou tráví od minulého týdne v Bašce vodě, a tak jsme si dali setkání na půl cesty. Daníček byl ráno hodně rozmrzelý (prý mu slunce svítí do očí!), musela jsem tedy přistoupit k vyhrožování, že odjedeme bez něho. Nakonec jsme vyrazili s asi 10minutovým zpožděním, které jsme cestou k dálnici dohnali, jenže jsem najela na špatnou stranu dálnice, takže hned bylo po náskoku  a časový deficit jsem už nedohnala. Štěstí, že místo srazu bylo na pumpě, hned jsem se vrhla ke stojanům (bez pumpy bych už zřejmě neujela ani metr, hold jsem nějak zapomněla tankovat). Bugattkovci už byli na místě, rychle jsme se přivítali jen páníčkové a vydali se hledat parkoviště. Tomáš měl všechno perfektně nastudované, takže ho nezaskočila dvě plná parkoviště a zaparkovali jsme až na třetím. Bugattka se zpočátku na maminku ani sestřičku netvářila dvakrát přívětivě, ale po čase ji rozmrzelost opustila. Dafka se tvářila nezúčastněně. Prvně jsme vystoupali ke starému opevnění pevnosti sv. Ivana s výhledem na celý Šibenik. Další zastávkou byla pevnost sv. Michala,  která se dala komplet prolézt i s hafušáky. S Tomášem a Sysou jsme neododali výčepu schovanému za letní divadelní scénou na pevnosti a objednali si konečně pivečko. Kluci si dali zmrzku a holčičky (sestřičky) začaly konečně spolu dovádět. I mamina se na chvilku přidala. Dafka měla pocit, že se Bugince dějí nějaké nepřístojnosti, chtěla ji bránit, ale v bránění jí bylo zabráněno, tak jen smutně koukala, jak sestřičky řádí. Byla jsem ráda, že se příbuzenstvo konečně poznalo a nevyříkávaly si žádné hříchy mládí. Odsud jsme se vydali na nábřeží, kde měli opět kluci malý zásek u stánků (horší než ženské), a to přes nádhernou katedrálu sv. Jakuba – okukovali jsme jen zvenčí, protože dovnitř pejskové neprošli. Cesta vedla krásnými uzounkými uličkami, kde snad za každým rohem a na každém dvorku vysedávala kočička. Bailinka si tedy celou cestu zoufala, že je pořád na vodítku. Branduška, pohodářka moje rozmilá, se nechala vést kluky na vodítku a kočky ji absolutně nevzrušovaly.

No a protože se o své začaly hlásit hladové žaludky, vydali jsme se najít nějakou hospůdku. Mně a Sysu to pořád táhlo nahoru, leč cesta vzhůru ne vždy znamená úspěch, chytli jsme se až cestou dolů na útulné zahrádce středověké zahrádky sv. Lawrence (jistě znáte takové ty klášterní bylinkové zahrádky) – takový klid a pohoda z ní jen čiší, JENŽE Bailinka byla jiného názoru, rozhodla se to tu pořádně rozproudit. Stačila chvilka nepozornosti, než jsem se uvelebila na židli a už jen koutkem oka vidím mizející vodítko, které nabírá rychlost. Okamžitě startuji též, ovšem nejsem schopná docílit takového fofru jako ten malý magůrek, který si to mastí přes poklidnou zahrádku – ZA KOČIČKOU. Myslím, že poklidně rozjímající hosté nevěřili vlastním očím, když jsme se kolem nich postupně prořítily (kočka, Baila, já), křičela jsem, pískala jsem (tedy doufám, protože mám krátkodobý výpadek paměti) a najednou hop a obě dámy mizí za zdí. Já procitám ve chvíli, kdy se chystám přehoupnout přes zídku v místech, kde zvířectvo zmizelo, jenže skončím napíchnutá na kaktusu a  a zírám z asi 4metrové zídky dolů, kam obě zahučely (měla jsem co dělat, abych to ubrzdila, domnívala jsem se, že jen přeskočily do sousední zahrádky, s uličkou jsem fakt nepočítala). V tu chvíli dobíhá i Sysa. Letím tedy zpátky (v dálce jsem ještě zaslechla Sysu, že Baila se vrací pod zídku) a snažím se dostat o uličku níž. Jenže jsem skončila v nějakém místním sklepení, které končilo zdí. Najednou jsem zahlédla další schody a světlo, vrhám se tedy po schodech dolů a jejda… – končím na skalce (jeskyni) v zádech nějaké modlící se madonky, dole pod skálou hromada turistů s foťáky (to všechno mi naskakovalo až později, v tu chvíli jsem nevnímala). Takže otočka zpět a řítím se ven ze zahrady o další uličku níž, kde už mi Sysa, která nabrala lepší směr, přivádí na vodítku tu moji malou obludku. To bylo radostné setkání! Asi si dovedete představit, jak jsem byla šťastná. Sice jsem pak u stolu vtipkovala, ale stejně ve mně byla malá dušička a až časem mi naskakovaly všechny ty hrůzy, co se vlastně mohlo stát. Sysa ta se z toho nevzpamatovala zřejmě do konce oběda. Většina povídání u oběda se tedy točila kolem podobných veselých i neveselých historek s PRTíky. Já  tímto Syse moc děkuji za záchranu té moji kočkolovky. A myslíte si, že se bobinka poučila? Kdepak – ta mrcha zrzavá (kočka) pak přišla ještě jednou, sedla nedaleko Baily a spokojeně se oblizovala. No a co myslíte, že ta moje mrška flekatá, hned by si to zopákla. Myslím, že na naši návštěvu v zahrádce asi jen tak nezapomenou (číšníci se ještě teď ohýbají smíchy v pase – za to jsem jim měla chuť dát tečku mezi oči). Mimochodem, výborně tam vaří (já měla černé rizoto a nemělo chybu), takže doporučuju, ale pokud tam jdete s pejsky, buďte prosím víc ve střehu než já. Ségra se pak přiznala, že chvíli vůbec nechápala, co se děje, všechno proběhlo tak rychle, že najednou zůstala u stolu sama a viděla jak Branduška kráčí pryč, rychle ji tedy drapla za vodítko a zjišťovala, co se vlastně děje. No jo, sice má oči na stopkách kvůli klukům, ale u těch takový úprk nehrozí no. To majitelé teriérků jsou vycvičení jinak, leč málo platné. Z hospůdky jsme šli už rovnou k autu – zážitků za ten den bylo dost. Procházeli jsme kolem „mé madonky“, později zjištěno, že se jedná o jeskynní sochu Panny Marie Lurdské (musela jsem si ji vyfotit, protože v první chvíli, když jsem u ní vyběhla, myslela jsem, že se mi to jen zdá) i kolem inkriminované zídky – zezdola to vypadalo snad ještě hůř než shora. Vůbec nechápu, jak tenhle skok mohla Bailinka přežít. Sysa, když ji vedla, maličko kulhala, pak už nic. Po pořádné prohlídce jsem našla jen odřené levé stehýnko, ale jinak vše vypadá v pohodě. U auta už jsme se jen rozloučili a frčeli zpět do kempu s malou zastávkou v místní sýrárně Gligora.

Plánovanou zastávku u vyhlášené pláže Čista plaža jsme nezvládli, protože byla tma. Výlet to byl krásný, ale trochu psychicky náročný, když se tedy podařilo kluky konečně uložit, otevřely jsme s Péťou konečně chorvatské vínečko, zakously chorvatský sýr i pršut a fajn pokecaly. Tomášovi a Syse ještě jednou moc děkuji za setkání, krásné a šikovné Bugince za vřelé přijetí sestřičky i maminky a Dafce za ten její úžasný kukuč (doteď jsem si myslela, že ty nejsmutnější, nehladovější i nejradostnější oči umí dělat Branduška, ale kam se hrabe na Dafku). No a na Tomášovy krásné fotky se můžete podívat zde (některé jsem si s dovolením a souhlasem Tomáše vypůjčila).

 

DEN PÁTÝ – jiná pláž, olivovníkový háj a pokus o dosažení konce ostrova

 
Ráno jsem vstala jako první, připravila ostatním snídani a vyrazila s holčičkami venčit. Ač bylo kolem půl desáté, pláže byly ještě opuštěné, takže jsem si s holčičkami užila fajn procházku zakončenou příjemným posezením na lavičce jednoho z mol a kochaly jsme se mořem, vyhlídkou, sluníčkem i větříčkem. Po návratu k našemu domečku tu už bylo pořádně živo, chlapečci se zřejmě také vyspinkali do růžova a tak tu řádili jak černá ruka. Nejvyšší čas vypadnout. Mladým pánům se moc šlapat nechtělo, ale příslib bazénu dělal divy, takže jsme na druhý konec kempu došli s jedinou zastávkou. Je to část kempu, kde jsme původně chtěli domeček – sice tu je trochu živěji, ale moře tu bylo klidnější, takže do vody hned huply obě holčičky a vylezly až s pořádnou třesavkou. Větřík totiž pořádně pofukoval, takže po vylezení z vody byla pěkná kosa. Kluci zatím řádili v bazénku, já se snažila zabavit holčičky, aby neprudily souseda jorkšírka, kterého se snažily připravit o hračku. Když jsme byly dostatečně unavené, pustila jsem se do hledání výletu. Zabrala jsem se do toho tak, že mi po chvilce hlava klesla a probrali mě až přicházející kluci. Konečně jsem je dneska zažila plavat v moři. Ze začátku to byla zběsilá čubička, ale pod vedením plavčice Péti, to za chvíli zmákli obstojně, takže si se mnou zaplavali i dál. Daníček z toho nakonec také vytuhl na pláži, ještě předtím ale Branďulce půjčil svůj klobouček, čemuž se ani nebránila. Třasořitka Bailinka dnes pohrdla pelíškem i naší dekou a částečně si ustlala v plážové tašce. Odpoledne vítr přitvrdil, takže holkám se už do vody moc nechtělo – nepomohl ani aportek, aportovala jsem si teda tenisák sama. Kuba řádil v bazénku, Daník spinkal a Bailinka najednou začala vedle větřit něco podivného – nejdřív jsem si myslela, že sousední westík si hraje s nějakou hračkou nebo něco ulovil v moři, pak jsem znejistěla, že má epileptický záchvat, ale ani jedno. Zřejmě na pláži spolkl nějaký kámen a zuřivě se ho snažil dost ven, celou tlamičku už měl od pacinek rozdrásanou do krve, šmudla malej. Panička nad ním jen stála nebo běhala s vodítkem. Vyrazila jsem na pomoc – sice nevím, co v takové chvíli dělat, ale snažila jsem se pejska zvednout, i mu do krku sáhnout, ale na to co, mu vadilo jsem nedosáhla. Houkla jsem tedy na paničku, ať mažou na veterinu, teprve v tu chvíli se paní vzpamatovala a sehnala synka. Jak to dopadlo jsem se bohužel nedozvěděla, ale doufám, že dobře. Když jsem se vrátila na deku, Daníček ještě chrněl a prošvihl tak místní domorodce, co nachytali několik chobotniček a na místě je čistili. Koukala jsem jak blázen a jen tiše záviděla tu baštu, co doma budou mít. Když dorazil zbytek naší výpravy, též klepající kosu, rozhodli jsme se to pro dnešek zabalit.

Po koupeli jsem naplánovala výlet do městečka Lun se zastávkou na stezce 100letých olivovníků. Cesta to byla krásná, leč špatně značená, takže jsme ze začátku bloudili, ale pak pochopili nelogičnost jejich vycházkové mapy. Z cesty nás ovšem svedl strach – na jedné cestičce si to proti nám šněroval pořádný beran s rohy několikrát kroucenými. Bailinka byla celou cestu jak na trní, teď ovšem přidala na intenzitě, takže za mnou byla málem brázda. Beránek to naštěstí vzal po chvilce mezi olivovníky. Ufff. Několikrát jsme pak ještě potkali ovečky, Bailinka byla celá říčná s výrazem „pusťte mě na ně“, Branduška se dál líně táhla stejně jako kluci. Rozhodli jsme se tedy sejít ze stezky dřív. Až tam jsme si s Péťou přiznaly, že u beránka jsme měly srdce v krku (spíš v kalhotách), ale snažily jsme se nedat nic najevo před klukama (Kuba byl i tak dost pokakanej strachy). Protože se rychle stmívalo, rychle jsme se dokodrcali k autu a přes městečko Lun dojeli do posledního poloostrovního městečka Tovarnele s tím, že dojdeme na absolutní konec poloostrova Lun. Chybělo pár desítek metrů a došli bychom tam, ale už absolutní tma a čím dál kamenitější cesta nás kousek před cílem odradila a raději jsme se vrátili. Na krok nebylo vidět, ale Bailinka mě vždycky bezpečně upozornila, když se před námi vynořilo nebo přeběhlo nějaké zvířátko (raději ani nechci vědět, co všechno to bylo za zvířátka, zaznamenala jsem jen jednoho letícího netopýra). Pak už jsme poměrně chladný den zakončili v úžasné hospůdce v Tovarnelu, kde jsem konečně ochutnala i jinou než mořskou specialitku z Chorvatska, a to pljeskavici. K autu jsem šla už totálně promrzlá, protože jsem si zapomněla mikinu, poprvé na cestách v Chorvatsku jsem v autě zapla topení. Během chvilky celá posádka vozu chrněla, kluky jsme s Péťou pak přenášely rovnou do pelíšku a já litovala, že jsem si s sebou nevzala kulicha.

 

DEN ŠESTÝ – umírání a večerní Zadar

 
Včerejší chladnější den a večerní mrznutí se hned ráno projevily – probrala jsem se s pekelnou zimnicí, bolením v krku, prostě chřipka jako blázen i s bolením celého člověka. Původně jsem měla v plánu vyrazit na výlet – nejvyšší horu Pagu Sveti Vid, což by nemělo být nějak náročné, ale je lepší vyrazit brzy ráno, protože pak už není, kde se schovat před sluníčkem. Bohužel to nedopadlo. Péťa byla tak hodná, že mi ráno cestou k pekárně vyvenčila holčičky a pak vyrazili k vodě, já zatím zmírala v posteli v hlavě stále s plánem, že musím vyrazit na ten výlet. Zbytku výpravy jsem pak šla oznámit, že přece jen na výlet vyrazíme, jenže když jsem se vracela, všimla jsem si, že Bailinka kulhá (zřejmě ten Bailinky supermanovský skok v Šibeniku). Opět jsem tedy zalehla k papírům s tím, že vymyslím méně náročný výlet. Asi tušíte, jak to dopadlo – přemýšlela jsem tak urputně, až mě probrali navrátilci od moře, kteří se přišli nabaštit a hrozně se divili, cože dělám chrnící v posteli obklopená svými malými pečovatelkami. Bylo mi fakt mizerně, ale bylo mi líto smrdět celý den v posteli. Dala jsem se tedy dohromady a navečer jsme vyrazili do Zadaru. Péťa mi už cestou sdělila, že opět zapomněla řidičák – tahle informace moc nepotěšila, protože tentokrát bych druhého řidiče fakt uvítala. Vyhlášená parkoviště v Zadaru byla obsazená, zaparkovali jsme nakonec v parkovacím domě za 10 kun na hodinu – jen jsme vylezli z auta, nacházeli jsme samá volná místa za 4 kuny na hodinu. No jo, co se dá hold dělat. Na nábřeží jsme dorazili akorát na západ sluníčka – neskutečná nádhera, krásnější západ slunce jsem ještě neviděla. Pak jsme se zasekli u mořských varhan, které vydávají zvuk podle toho, jak na ně naráží vlny. Poté jsme se vrhli do starého města. Lákala mě věž kostela Panny Marie, bohužel na ni neměli přístup pejskové, takže se nahoru vydala jen Péťa s klukama, zatímco já brázdila uličkami města nebo poposedávala zničeně někde na schůdkách, zatímco holčičky se tvářily jak pejskové toho nejposlednějšího bezdomovce, takže každý druhý se zastavoval  a obdivoval ty dvě chudinky (mít před sebou klobouček, jistě by nám někdo něco přihodil). Po návratu zbytku výpravy jsme se vrátili zpět na nábřeží podívat se na hru světel (Pozdrav slunci) vedle mořských varhan. Také nádherná podívaná, ale mně už pomalu síly docházely, nemoc se opět hlásila o slovo v plné síle. Sotva jsem se pak dokodrcala k autu, značně podrážděná (chudák Péťa to několikrát odnesla). Kluci měli původně slíbenou zastávku v nějaké hospůdce na jídlo, ale vzhledem k tomu, že se kemp zavírá ve 23 hod, měli jsme co dělat, abychom to vůbec stihli do kempu. Véču v hospůdce (pánové si na hospůdky hodně rychle zvykli) jsme tedy slíbily až na další den s tím, že doma si dají těstoviny z předešlého dne. Cesta zpět do kempu byla pro mě nekonečná, bylo mi fakt zle a udržet oči na silnici byl pro mě nadlidský výkon. Nebýt zavírání kempu, asi bych to někde zabalila, abych si zdřímla. Do kempu jsme dorazili akorát na čas a jen jsem vylezla z auta, pustila se do mě taková zimnice, že jsem jen zubama drkotala a okamžitě bez čištění zubů a zabalená do zimních fuseklí, dlouhých kalhot a dvou mikin jsem okamžitě zalezla do postele, doufajíc, že druhý den bude o dost líp.

 

DEN SEDMÝ – den poslední a poslední koupačka (fňuk)

 
Po krušné noci, kdy jsem v noci ještě řídila, autem se ze skály řítila, pak nám někdo za domečkem kradl auto apod. (vše ve snách zřejmě v rámci blouznění) se mi podařilo vstát s pekelným bolehlavem, stále naditým nosem, ale celkově jsem se cítila trochu lépe. Všichni jsme dnes měli pomalejší rozjezd, tedy pánové ne, ti řádili od rána, nakonec se pustili do sázení kytiček, které jim pořád kazily holčičky, ale i ty se pak usadily na schůdkách a chytaly poslední letošní bronz. No a protože se jednalo o poslední den dovolené, nemohla jsem ho tentokrát proválet v posteli a s malým zpožděním jsem vyrazila za zbytkem výpravy na pláž, tentokrát vybavena i šnorchlovací sadou. Moře bylo tentokrát podstatně klidnější než jiné dny, takže bylo krásně vidět ježury kolem celého břehu – doteď jsem si nepřipouštěla, že tu nějací jsou. U moře bylo parádně, kluci se už trochu pochlapili a oba plavali, i když raději by byli v bazénku. Nevím, co proti tomu moři mají, jestli jim vadí slaná voda anebo vlnky. Holčičky se taky nechaly ukecat, ale Brandy na dobrůtky a Bailinka na tenisák. Já si mezitím zavzpomínala na mládí – zatímco kluci stavěli na břehu dálnici, já dostala za úkol vymalovat omalovánky. Branduška si objevila nový parádní pelíšek – nafukovací lehátko Čtyřlístek a když jsme šli domů, nemohli jsme ji z něho dostat.

Po pozdním rychlém obědě jsme naskočili do auta a vyrazili na obhlídku (trochu pozdě, ale přece) pláží v okolí, abychom zjistili, že ta naše byla prostě nej, všechny ostatní připomínaly spíš pláž u velkého jezera, protože se nacházejí v Pašském zálivu. První pláž Zrče – na pohled taková trochu snobárna a hlavně pejskové zakázaní hned u vchodu. Další plážička Prnjica  byla spíš pro sportovní nadšence ski lift apod., pak jsme se dostali ještě na pláž Sveti Duh, ta jakžtakž ušla, i by se pro pejsky místečko našlo někde v koutku, ale byla hrozně uzounká. Mrzelo nás, že už byla zavřená nevyhlášenější pláž Čista plaža – jediná v okolí písečná. Jukneme na ni zítra cestou domů. Pak už jsme frčeli dokoupit poslední dárečky do sýrárny Gligorna. Tady jsme si nechali doporučit výbornou hospůdku s domácí kuchyní, a to konobu Nono v Kolanu, tedy kousíček od sýrárny. Daník si objednal své oblíbené těstoviny, Péťa raviolky a Kuba opět čokoládové palačinky. Já si smlsla na báječném jehněčím po chorvatsku – porce pořádná, měla jsem co dělat, abych to snědla a stejně ještě zbylo na holčičky. Na závěr jsme dostali jako pozornost podniku velikou mísu s hroznovým vínem. V Čechách mívám raději zelené hrozno, ale tady je znát sluníčko a víc mi chutnaly červené hrozny. Pak už jen poslední cigárko před konobou u soudku a hurá do domečku balit. Zatímco dopisuji tento článek, dojíždím vínko, co jsme si s Péťou koupily a zbyla jsem tu na něj sama – vlastně ještě holčičky, které už jsou celé nervózní (hlavně Bailinka), abych je náhodou nezapomněla přibalit.

 

DEN OSMÝ – odjezd a konečně Plitvická jezera

 
Ráno jsme dobalili pár posledních věcí, naposledy se zašli všichni rozloučit s krásnou plážičkou, holčičky se rozloučily se svými ctiteli. Jediné, co se mi nedařilo najít byl Bailinčin ocásek. Ztratil se už večer při balení a já ho do odjezdu na a ne najít. Po odhlášení z kempu jsme ještě sjeli do Novalji dokoupit poslední dárečky pro příbuzné a známé. S klukama jsem se dohodla, že si každý koupíme náramek jako památku na společnou dovolenou. První jsem měla vybráno já (po 10 min), druhý měl vybráno Daníček (po cca půl hodině) a zbýval Kubíček… Myslela jsem, že z něho porodím. Když už si něco vybral, tak jasný holčičí náramky, což se mi tedy ani trochu nelíbilo, když si vybral něco pořádného, během vteřiny to změnil zase na holčičí. Po skoro hodině moje nervy nevydržely a musela jsem zasáhnout. Vybrala jsem pár hezkých klučičích s výmluvou, že to jsou jediné velikosti dětské a buď si vybere nebo jede domů bez náramku. Tak konečně to prošlo a mohlo se frčet směr Plitvická jezera.

Na druhý pokus vše klaplo. Původně jsme si vybrali jednu z kratších tras, ale myslím, že jsme toho ušli daleko víc. Chlapci se zpočátku tvářili dost znechuceně, když zjistili, že půjdeme pěšky, ale nakonec uťapali krásných 8 km skoro i bez zlobení. Kolem jezera Kozjak to ještě šlo, ale jakmile jsme se dostali k menším vodopádům a jezerům, začaly se lávky pomalu plnit turisty, a to především pekelnými Japončíky. Ke konci jsem už měla chuť je vzteky srážet do vody i s těmi jejich průvodci, foťáčky, kamerami a selfie tyčkami. Nebýt tohodle masakru, byla by to nádherná procházka. Když se kluci začali moc rozjíždět, pohrozila jsem jim zde žijícím medvědem – nevěřili tetičce, dokud jsem jim ho neukázala na jednom z obrázků v parku. Od té chvíle byl klid. Holčičky se úspěšně zamotávaly na šprckách a když se náhodou podařilo, že jsme byli na nějakém úseku sami, smočila jsem je v té průzračně nádherné vodě. Sama jsem měla chuť do vody skočit – škoda, že je tu zakázané koupání (jenže to by to tu pak hold nevypadalo tak krásně). Cestou jsme míjeli i jeskyni z Pokladu na stříbrném jezeře – nemohli jsme ji tedy minout bez povšimnutí, ač k ní vedly šíleně vysoké schody. Kluci se nahoru vyškrábali po čtyřech, Bailinka vyskákala jako kamzík a Brandušku jsem nakonec vynesla, protože její zděšený výraz, jestli si z ní jako dělám prdel, mluvil za vše. Dolů už obě ale dohopkaly samy a cestou se zvládly i vyfotit. Poslední zastávka byla u Velkého vodopádu – opravdu monstrózní vodopád, kde bylo samozřejmě lidu nejvíc, i když podle mě někteří k vodopádu ani dolů nescházeli, protože cesta byla hodně kluzká. My si tu zapózovali úplně všichni. Původně jsme se chtěli vydat zpátky horní cestou k parníčku, leč cesta byla zavřená. Pár dobrodruhů se tudy vydalo, ale s klukama jsme nechtěli riskovat. Část cesty jsme se vraceli po stejné trase a před jezerem Kozjak jsme to zalomili na parníček. Předtím ale ještě poslední chorvatská bašta – tentokrát žádné místní speciality nebyly na výběr. Škoda. Holčičkám se odsud ani nechtělo – téměř z kuchyně jim tu totiž házeli obří kusy masa, takže když jsem zavelela, že jdeme na parník, rozhodly se obě dámičky stávkovat. Neměly šanci, co bych si bez nich počala. Nakonec byli myslím obě dámy a i oba pánové nadšení z parníku. Kluků i Bailinky to byla první plavba a všichni tři se tvářili hrozně důležitě. K autíčku, které jsme tedy trochu hledali, protože parkoviště i hluboké lesy byly při příjezdu plné, jsme dorazili teprve někdy kolem osmé večer.

Tentokrát byla cesta o mnoho lepší – sice ve tmě, ale nepršelo a navíc se podařilo auto poskládat tak, že i Péťa si mohla zařídit cca 300 kiláčků. Kluci skoro celou cestu prospali a když se vzbudili, tak vcelku do přívětiva. Pobavil Daníček, když se v jednu chvíli zeptal „Mami, příští čtvrtek už byl?“ Nedivím se, že v tom měl guláš, protože jak se jelo přes noc, nebylo úplně jasné co je dnes a co zítra. Péťu s klučíkama jsem vysazovala zhruba kolem páté hodiny ranní. Jestli si myslíte, že je někdo čekal s otevřenou náručí, aby je přivítal a pomohl s taškami, tak jste na omylu – z auta jsem tašky vytahala já a Péťa si vše odnosila do bytu. Jak už jsem ale několikrát zmiňovala, tohle je smutný příběh (Péťa s tím problém ovšem nemá, já bych vždycky vylítla z kůže). Trochu jsem se bála, že budu muset na cestě do Prahy stavět, ale nebylo třeba, před domem jsme s holčičkami přistály kolem ve čtvrt na sedm ráno a než jsem vše odnosila už bylo dávno dávno světlo. Holčičky se okamžitě spokojeně rozvalily na posteli a ejhle – Bailinky ocásek byl najednou na světě. V tu chvíli mi to bylo jasné – bál se, abysme ho tam nezapomněli, tak šel raději napřed. Pak jsem ulehla a spinkaly jsme ne do rána bílého, ale skoro do večera.

 
No a co říct závěrem. Bylo to strašně moc fajn – domů jsem si sice přivezla pekelnou chřipku, ale bylo to skvělý a do Chorvatska se příští, možná přespříští, rok určitě ještě vrátíme (tentokrát to vypadá na pejskařskou bandu, protože kluci mají přislíbeno, že by s nimi poprvé v životě na dovolenou jel i tatínek (tak na to jsem teda zvědavá). Pétě i klukům moc děkuju za milou společnost – kdyby jich nebylo, nikam bych sama nejela. Myslím, že jsme si to všichni moc užili.