Přípravy na letošní hory začaly podstatně dříve – Markéta mi totiž podala hlášení, že Agátka s Nikolkou pro nás mají připravené velké představení a rády by, aby si každý z nás též něco připravil. Starého psa novým kouskům ale nenaučíš, tak jsem oprášila starý trik schovávání se do kufru. Brandy okamžitě pochopila o co kráčí, s Bailinkou to bylo horší – slečinka je do všeho hrr, takže víko kufru buď sešlápla úplně (kolikrát i s Branduškou) anebo ho naopak překlopila. Měla jsem tedy plán, že naučím zalézt Brandušku a poté zaleze i Bailinka, která za sebou sama zavře víko. První dva večery to šlo luxusně, ale pak jsme se v jednom místě zasekly a ne a ne se hnout z místa. Zavírání jsem tedy vzdala s tím, že Bailinka předvede své jiné kousky a snad nám to u holčiček projde. 😀
SOBOTA – příjezd
Odjezd kolem poledního se úplně nevydařil, jenže když někdo vyspává do 11 hod dopoledne, těžko pak ráno stíhá. Markéta, když mě slyšela rozespalou, smála se, že do hodiny nevyrazím ani náhodou – musím přiznat, že ve mně probudila ducha soutěživosti a rozhodla jsem se to stihnout, no a nestihla (a ty se nesměj, Šulcová). Autíčko, nabalené pomalu po střechu (nechyběla lopata, ani popel v kanystru), ve 13 hod konečně odstartovalo z Londýnské s malou zastávkou pro řetězy. Snad poprvé v kunčické historii jsem nemusela dělat velký nákup cestou, protože jsem ho výjimečně stihla den předem. Zastávka byla jen pro pár drobností, co jsem zapomněla nebo neměli (doteď mi hlava nebere, jak je možné, žádný pražský Vietnamec nevede ve svém obchodě tak základní zimní nápoj jako je Griotka). Na místě jsme se zjevily kolem páté hodiny (přesný tip Markéty). Chviličku přede mnou dorazila Mirjam s Lindou, které nás hned přišly přivítat. Při vítání jsem si přivodila lehký infarkt. Zabrzdila jsem, nahodila ručku a vylézám z auta, no a autíčko najednou jede dozadu. Nevšimla jsem si, že jsem zaparkovala na čistém ledu a auto se o kousíček sesulo dolů. Slušný začátek. Pak už se vyvalil i zbytek výpravy, aby mi pomohli s věcmi – díky moc, tak rychle jsem ještě vybaleno neměla. Po zabydlení se v pokojíčku jsme se šly s holčičkami projít k lanovce. Ty byly šťastné jak blechy, že nás čeká týden pohody na sněhu. Ještě večer se obě holčičky nasáčkovaly k Agátce do houpacího křesla, aby si ji jako každý rok získaly na svou stranu (leč konkurence byla letos veliká).
NEDĚLE – lyžování a Kunčická hora
Druhý den mi Markéta dala košem s lyžováním, šla běžkovat, vyrazila jsem tedy sama. Moc lidí tu nebylo, občas jsem potkávala Urbanovic na sjezdovce i na „Kulaťáku“ (bárečku) s překrásným zátiším z malého pivečka 😀 a z lanovky jsem mohla sledovat, jestli holčičky drží svou pravidelnou hlídku v okně. Docela mě překvapilo, že tento rok se tam objevuje jen jedna teriéří hlavička – tušila jsem, že to bude hlavička Bailinky, zatímco Brandy má zřejmě moc práce s průzkumem pokojíčku. Předem jsem Mirjam i Lindu varovala, aby nikde, ale opravdu nikde nenechaly nic k snědku v teriéřím dosahu. Obě se dušovaly, že opravdu nikde nic není – nenapadlo je ovšem, že teriéří čumáček si bez problému otevře batůžek, ve kterém jsou důkladně ukryté dobrůtky (samozřejmě že bez poškození zipu a skoro se divím, že batůžek za sebou Brandy ještě nezavřela). 😀 Po dopolední lyžovačce a obídku se vyrazilo na výlety – samostatně, aby kluky pudlí nelákala háravá Cherrynka. Tomáš pro ně měl nějaké super výletní překvapení. Martina s Petrem ti courali bůhví kde. Já jsem na mapě objevila cestu ke
Kunčické hoře po lesních a polních cestách. Holky jsem pro jistotu upozorňovala, že ale nevím, jestli to klapne, jak jsou cesty průchozí – bála jsem se ohradníků. Přidala se k nám i Agátka (si myslela, že bude doma válendo grando s pejskama, proto odmítla jít na „rodinný výlet“). Přes Kunčice jsme to vzaly od kostela nahoru k
chatě Junior. V lese kus nad Juniorem už začala být cesta opravdu neschůdná – chviličku jsme ještě bojovaly, ale s ohledem na Agátku (díky, že s námi byla a my se mohly srabácky vymluvit na malé děcko :-D) jsme to otočily zpátky. Tedy, neotočily, vzaly jsme to napříč přes zasněžené pole a louky zpátky do Kunčic. I tak jsme si daly pořádně do těla. Všechny psice byly sice nadšené, ale chvilkami měly i ony problémy – buď se nebořily vůbec anebo jen půlkou. Chudinky z toho byly pořádně vymyškované. Naše nezdařená výprava se tedy hodně rychle vrátila do roubenky. Byly jsme zvědavé, jak dopadla druhá skupinka – představte si, že se vydala na stejné místo, jen z druhé strany. Všichni toho měli plné kecky – Tomáš hold ohledy na ženy a děti nebral. 😀 Vyprávěli pak, jak šílená to byla cesta (takže jsme zas tak moc za sraby nebyly), a to ještě narazili na krvavou stopu –
U Rumařů nebo někde v okolí se ten den zřejmě podávala divočina…. Večer nás čekala malá oslavička – Markéty narozeniny. Za svůj výstup na Kunčickou horu si zasloužila nejen panáčka, ale i „
medvědí dortík“ – ten měl velký úspěch a konce hor nedožil. 😀 Pak už se jen sedělo, povídalo, holčičky pomalu přicházely o svou pozici nejoblíbenějších pejsků – Foxinka je vyšťouchala 😀 , takže obcházely všechny dospěláky a čekaly, co kde upadne ze stolu. Neupadlo nic, tak se Brandy večer na pokoji aspoň „ukájela“ hárající Cherdou. Ona byla vždycky úchylačka na háravky, doufala jsem, že ji to po kastraci přejde a nepřešlo. Chudák Bailinka tak úplně ostrouhala.
PONDĚLÍ – lyžování a trubičky
V pondělí se na lyžovačku přidala i Markéta s Lindou, nemusela jsem aspoň na „Kulaťáku“ fotit osmalělé malé pivo :-D, ale sousední stůl nám udělal fotku společnou. Slabovic rodinka se po vyprávění z předešlého dne rohodla vypravit na Kunčickou horu – ale z té lepšíé strany, takže přes sjezdovku. Naše lyžařské komando je přijelo při stoupání povzbudit – myslím, že to bylo docela potřeba. V tom vedru, se sáněmi zapřaženými to asi docela uvítali. My pak z lanovky koukaly, jak závratnou rychlostí postupně mizí v dáli – statečná rodinka. Ke sjezdovce nás přišla navštívit i Mirjam – samozřejmě v závěsu za ní a háravou Cherrynkou dorazili i místní obšourníci. Jeden dokonce v nestřežené chvilce (což u Mirjam není problém vychytat nestřeženou chvilku, stačí, když zrovna něco vypráví) stihl na Cherrdu naskočit. Ještěže si toho všimla Agátka. 😀 Mirjam z toho pak byla pořádně rozhozená a na Cherrynku se zlobila (nemohla jsem si odpustit připomínku, že při hárání Brandušky jsem musela mít oči za roh, protože Branduška v nejlepším byla schopná se nastavit klidně i kocourovi :-D). Po lyžování jsme se vypravili na lov kremrolí.
Kremrolárna (trubičkárna) na začátku Kunčic se jistě velmi těšila na naši rekordní objednávku 210 trubiček 😀 Na místě jsme vzali rovnou krabičku asi 40 kremrolí – trochu nás ale zmátli, když se ptali, jestli by nám nestačili zlomky. Představili jsme si jen rozlámané kousky, ale paní nám přinesla na ukázku pár kousků – sem tam byly někde poškozené, ale jinak plnohodnotné cukrátko. S tímto pokladem jsme se pak vydali zpátky. Nesík se cestou vyblbnul válením se ve sněhu, holčičky se proběhly taky na volno. V roubence hned proběhla ochutnávka u kávičky a společenských her. Markéta pak za tmy ještě vyrazila bobovat s holčičkami. Šly jsme se na ně na chvilku podívat – podívaná pro bohy. Zatímco Markéta svištěla dolů, Nesík se ji snažil zadržet za bundu, což Markétu přivádělo k nepříčetnosti. 😀 😀 😀 No a já se bavila, měla jsem pro oba pochopení, protože takovéhle lumpárny mi dělávala i Branduška – ta bývala pro změnu zakouslá do nohy anebo mě tahala za rukáv. Večer s plně obloženými stoly jídlem a pitím opět probíhal v duchu společenských her (jen Mirjam s námi ten den moc nemluvila – stále v šoku, že Cherrynka je malá kurvička :-D, ale naštěstí se z odjíždění domů zase vyspala, přesně jak tipovala Linda).
ÚTERÝ – lyžování a odpolední siesta
V úterý jsme si s Markétou na sjezdovce vyzkoušely téměř profíky postavený slalom. Musím říct, že to pořádně svištělo a bylo to naprosto boží. Škoda, že jsme si nestopovaly čas. Chvilku zabrat nám dala jinak barevná tyčka – tušila jsem, že se u ní snad mění směr, pozorně jsme pak sledovaly profíky a nemýlila jsem se. Dál nás na sjezdovce zaujal pán s malým jorkšírkem (zřejmě patřil k vlekařům) – vyjeli nahoru lanovkou a pak na lyžích dolů, pejsek běžel za ním. Trochu jsem mu záviděla, holčičkám i mně by se to určitě taky líbilo, ale bála bych se, že se něco stane. Ti dva se evidentně nebáli. Je fakt, že v tu dobu tam skoro nikdo nebyl, ale stejně je to nebezpečný (ale pejsek pak musel být božsky unavený). Po lyžování jsme si tentokrát dali odpolední siestu na zahrádce. Pejskové byli spokojení – moje holčičky řádily jak černá ruka, ale jen vyšla ven Cherrynka, Brandy měla oči jen pro ni. Snažila se ji prznit i venku, nestyda jedna. Mirjam se smála a tentorkát neprotestovala, ani domů odjíždět nechtěla, protože se prý jedná o bezpečný sex a ten je povolený. 😀 Chudák Bailinka zůstala trochu na ocet, zbyl jí jen klacíček na hraní… Večer jsme se konečně vypravili na pivečko k Rumařům. Vloni nám tu Agátka předvedla laškování s dvojčátky. Letos neměla žádné obdivovatele, takže to nebyla taková sranda, ale to nevadí. Chudák Mirjam při večerním česání pejsků zjistila, že se rozhárala i Berča. Zase to s ní cloumalo, že pojede domů, co že tu bude dělat, nikam pomalu nemůže vystrčit nos z chalupy, přitom by stačilo kousek popojet a místní ctitelé budou z dosahu. Kluci pudlí holčičky téměř neřešili – občas sice číhali za dveřmi, ale fakt to nebylo tak hrozný.
STŘEDA – dopolední siesta a Lesní bar
Tentokrát jsem si dala pauzu od lyžování – pořádně jsme se vyspaly, pak vyrazily na procházku a nakonec se usídlily na zahrádce, kde jsem chytala bronz a sbírala síly na odpolední výšlap k
Lesnímu baru. Poprvé jsme nezajížděli na zakázané parkoviště, ale zaparkovali tam, kde se má. U půjčovny bobů a saní na nás čekala nemilá zpráva, kterou jsme ale očekávali. Sjezd z baru letos není možný – moc zledovatělé. Zamáčkla jsem slzu a byla ráda, že jsem s sebou lopatu (konečně svoji vlastní jsem si pořídila) netahala. Holčičky byly letos obě na volno (Bailinka samozřejmě s externím mozečkem na krku). Připla jsem si je až u šiškožroutů, protože tady všichni pejskové šíleli z házení šišek, tak aby nedošlo k nějaké bitce o šišku. U baru nás čekaly také novinky – největší radost udělalo chlazené pivečko (chudák Linda si ho nevšimla), nejmenší radost udělal velký nával. Lesní bar je asi čím dál populárnější :o( Baru to sice přeju, ale mně je to líto, protože je pak skoro problém si sednout a radši bych si užívala ticho. No nic, to už asi lepší nebude (zvlášť za tak hezkého počasí). V krbu jsem pro sebe a pejsky opekla buřtíka a za chvilku jsme se vydali na cestu dolů (horní bar jsme pro letošek vypustili). Dolů se opravdu moc sjíždět nedalo, i když nás cestou dolů pár šílenců překvapilo – místy ledovka, místy bez sněhu. Příští rok to bude snad lepší a opráším svou novou sjezdovou lopatu. Cestou do roubenky jsme z auta ještě omrkli sjezdovku na Ramzové – proč, to se dozvíte zanedlouho. Cestou jsme ještě přibrzdily v
hanušovické pekárně pro škvarkové bochánky a domluvit si páteční odběr frgálů. Po návratu jsme ještě chytli slinu, takže jsme podruhé v týdnu zavítali k Rumařům, ale fakt jen na rychlovku a pak hurá zpátky na společenské hry, domácí baštu a pitivo, no a Branduška za svou hárající láskou Cherrynkou. 😀
ČTVRTEK – Ramzová, odpolední siesta a večerní diskotéka
Linda letos přišla s nápadem, že bychom mohly zkusit vyrazit na lyže do jiného lyžařského střediska. S Markétou jsme se k tomu nikdy nedokopaly, ač rok co rok nad tím uvažujeme. Linda je ale žena činu, neradno jí odmlouvat, takže nás nakonec přesvědčila a fakt jsme vyrazily jinam. Vybraly jsme si právě
Ramzovou. Holčičky ráno čučely jak puci, že vstáváme nějak brzy, ale na Ramzové jsme chtěly být včas, což se i povedlo, ale na místě jsme zjistily, že tu fungují dvě konkurenční firmy a z jedné spodní lanovky není možné přestoupit na velkou. Když jsme se konečně dostaly ke správným pokladnám i lanovce, už tady jsme si říkaly, že „zlaté Kunčice“. Parkoviště byla jedna velká ledová plocha – hokejisti by se tu vyřádili, pro parkování nic moc. Hned první jízdu a ještě čerstvý manžestr jsme si chtěly užít co nejdéle, takže jsme v půlce přestoupily na druhou lanovku, která vede až na Šerák – ale až nahoru jsme napoprvé nevyjely, vypadalo to, že úplně shora to asi ani nepůjde. První jízda byla divná – manžestr téměř žádný, špatné světlo a většinou zrovna v místech, kde byla hroudy, neupravená sjezdovka, prostě to stálo za prd a my si opět říkaly, že zlaté Kunčice. Společně jsme se ale dohodly, že aby se nám ostatní nesmáli, nebudeme jim nic říkat. 😀 Postupně jsme vyzkoušely všechny sjezdovky – některé byly lepší, některé horší (proti Kunčicím všechny horší), lidi se začínali hromadit a dojezd byl úplně katastrofální. Zhruba v polovině času jsme si chtěly dát pauzu – bufáč další katastrofa, miliony lidí, zoufala obsluha a nic pořádného k posezení (zlatí Rumaři a Kulaťák). Pivečko a sušenky jsme nacpaly do kapes a vyrazily lanovkou pod Šerák, kde se na nás smála jedna volná lavička, tady jsme si konečně udělaly pauzičku a společné foto. Na poslední jízdu jsme se rozhodly, že se zkusíme nechat vytáhnout až nahoru na Šerák, protože občas někdo nevystupoval v mezistanici, ale jeli dál. Z lanovky bylo jasné, že největší problém bude mít asi Linda na snowboardu. Nahoře bylo parádně – sice trochu foukalo, ale bylo tu krásně. Linda se nakonec rozhodla dojít si až na
Šerák pro známku, já s Markétou zapíchla lyže do sněhu a jak dva vyvržení vorvani jsme se slunily. Od Šeráku se do mezistanice dalo dojet opravdu jen ve vajíčku a pak kousek bruslení, Linda se pořádně našlapala. Pak už nás čekala poslední jízda dolů, kde probíhalo boží dopuštění. Lidí milion a parkoviště bylo tak příšerně zasekaný, že jestli mezi nimi parkoval někdo jen na půl dne, měl zřejmě smůlu a musel vydržet až do večera. Naštěstí jsme měly auto na takovém místě, že jsme bez problémů (jako jedni z mála) vyjely. Po návratu do roubenky se na nás všichni vrhli, jak že prý bylo. Naše dohoda, že nepřiznáme skutečnost, vzala za své a během chvilky jsme všechny tři pěly oslavné ódy na
ski Kunčice – bez lidí, s krásně upravenými sjezdovkami, výtečně fungujícími bárečky a hlavně roubenkou pod nosem. Ale co, tak jsme to jednou zkusily a možná že příští rok zkusíme zase jiné středisko, abychom se o to raději zase vrátily do Kunčic. Ostatní líčili zase své zážitky, největší měla ovšem Mirjam s Branduškou – kolem poledního vešla do pokoje a tam našla Brandušku, kterak sedí na posteli ovázaná taškou Ikea. Oslovila ji, Brandy ovšem seděla dál bez hnutí a odmítala se na ni podívat (úplně ji vidím, to dělá, když má průšvih). Jakmile se ale Mirjam začala smát, Brandy se rozvrtěla a krásně zapózovala s tím svým novým ikeáckým postrojem. Holčička moje nenažraná pod postelí objevila prázdnou ikeáckou tašku (provoněnou kremrolkami) a jak se do ní snažila dostat, postupně se víc a víc zamotávala, až to dopadlo, jak to dopadlo. Blbínek můj malej, se mohla uškrtit. 😀 Odpoledne jsme zůstali na zahrádce – čekal nás poslední slunečný den, tak jsme si chtěli sluníčko co nejvíc užít. Markéta s Lindou nám připravily metalovou diskotéku 😀 a my jen odpočívaly a odpočívaly. Bylo to naprosto úžasný. V metalovém duchu se nesl i večer, Linda, nejmladší z dospělých účastníků, měla hromadu sil a uspořádala dětskou diskotéku opět převážně v metalovém rytmu. 😀 Přidala se dokonce i malá Barča, té se tancování strašně líbilo, pořád běhala dokola, občas si zpívala „chvátám, chvátám“, na koštěti tam lítala, hlavičkou pogovala a očička všem jen zářila. Očička zářila i teriérkám ve chvíli, kdy Linda vytáhla „kytaru“ (kytara = dřevěné polínko) a začala hrát. Teriérstvo v čele s Bailinkou a Foxinkou se samozřejmě snažilo kytaru okamžitě zabavit. 😀 Linda má můj obdiv – takové energie!
PÁTEK – lyžování, odpolední siesta a večerní show
Předpovědi počasí se bohužel potvrdily a ráno byl venku pořádný hnus. Chtěla jsem si ale po Ramzové spravit náladu. Ze začátku to celkem šlo, ale sněžení postupně houstlo a houstlo, takže jsem pak už nasedala na zasněženou lanovku, postupně jsem byla víc a víc promočená, vidět moc nebylo, takže po cca dvou hodinách trápení, jsem to zapíchla a šla radši domů do tepla. Nedlouho po mě dorazila i naražená Linda. Obdivovala jsem Nikolku s Agátkou, které jediné vydržely na sjezdovce celý den – poprvé totiž zkoušely snowboard – a moc jim to šlo. Když jsem se v chaloupce dost ohřála, vyrazily jsme s Mirjam pro kremrolky, které už byly připravené – paní nevěřila, že se nám vejdou do tašky, ale to nezná asi Ikea tašku, do které se vejde úplně všechno. V pekárničce bylo ještě zavřeno, tak jsme si našly přes mobil výlet. Kousíček za Hanušovicema jsme nastoupily na modrou turistickou značku a vyrazily po modré směrem ke zřícenině Nový hrad. Jako všude i tady byla cesta hodně namrzlá, takže jsme klouzaly, Mirjaminým chlupaticím se zase nabalovaly sněhové koule na nožičky, takže jsme je musely každou chvíli obírat. Ale byla to moc příjemná cesta po rovince kolem vlakového nádraží a Mirjam si aspoň mohla lebedit, že v okolí nejsou žádní obšourníci. A to jsme jí celý týden říkali, ať si místo televize vyrazí někam na výlet, že k výletování bez obšourníků tu je spousta možností. Jenže zřejmě se jí nechce chodit samotné. I když nám to ani nepřišlo, daly jsme si asi 7 km cestou tam i zpět. Pak už nás čekala jen sladká odměna v pekárně. Musela jsem se smát, když jsem viděla kufr auta plný kremrolí a pečiva. Domů jsem si vezla několik frgálů, konečně i ten nejúžasnější a nejlepší ořechový (no a samozřejmě i bochánky). Po návratu do chaloupky nás tam čekala banda biatlonových fanoušků – rychle jsme se tedy připojily také k fandění Gábině a spol. – holky aspoň mohly sbírat běžkařské poznatky, letos toho nikdo moc nenaběžkoval, vlastně jen Markéta se jeden den vypravila rozčílit se na běžky. 😀 Večer se konečně konala připravená představení. Agátkou s Nikolkou nám předvedly perfektní taneční show. Pak následovala Mirjam se svými mazlíčky, její show jsem prošvihla, protože jsem mazala nahoru pro kufr. Schovávání do kufru jsem vylepšila ještě o to, že jsem pak zip zavřela a se zavřeným kufrem odjela. 😀 Protože mi toho přišlo málo, přidaly jsme pak ještě bonusy – stojku, synchronní štěkání, válení sudů, stydění se atd. Dokonce jsme sklidily i potlesk. Na příští rok se zkusíme lépe připravit. Markéta vystupovala s obcházením deštníku – Nesíkovi to šlo moc hezky a pak přidali taky nějaké tríčky navrch. Večer už na žádné společenské hry nedošlo – pomalu jsme se balili na cestu domů, většina toho už byla tedy uklizená.
SOBOTA – odjezd
V sobotu nás už nic moc zajímavého nečekalo. Dobalili, nabalili jsme zase auta a čekali na příjezd domácích, aby si přebrali chaloupku. Ti později volali, že mají zpoždění a Verča s Tomášem se nabídli, ať klidně jedeme, že na ně počkají sami. Proběhlo poslední focení na zahrádce – nějak nebylo kam dát foťák, takže byl na houpačce a fotečka totálně křivá, do úvodní fotky jsem ji musela rovnat, ale originály jsou docela vtipné. 😀 Pak proběhlo poslední vyvenčení, rozloučení se a hurá na cestu. Původně jsme se měly potkat s Aiminkou někde na půl cesty, jenže Cayence v týdnu trhali drápek, tak jsme setkání pro letošek odpískali s tím, že se potkáme někdy jindy. Pak ještě malá zastávka na oběd – tradičně v
Čestické hospůdce, kde probíhaly zvěřinové hody. Na obědě jsme se naposledy sešly já, Markéta a Mirjam s Lindou a pak už se frčelo jen domů. Cestou jsem si stihla vyfotit tachometr se stavem 55555 – málem jsem tohle krásné číslo propásla. Musím říct, že cestou jsem si pak říkala, že štěstí, že se setkání s Aiminkou neuskutečnilo, začlo mi být dost mizerně. Doma po vybalení jsem už odpadla a druhý den se probudila s pořádnou chřipkou – to asi ta páteční lyžovačka ve sněhodešti.
Jako každý rok jsme si hory moc a moc užily. Příští rok už máme rezervovaný termín a už teď se hrozně těšíme. Zatím to vypadá na téměř stejnou sestavu (já, Brandy, Baileys, Markéta, Flipík, Nesík, Verča, Tomáš, Nikolka, Agátka, Martina, Petr, Barča, Jackie, Foxa, Mirjam, Linda, Daisy, Berča a Cherda – požehnaně nás je co?). Kunčicím zdar!
