NEAGILIŤÁCKÝ ČESKÝ RÁJ Neděle 11. září, 2016
Jak asi tak může být v Českém ráji s bezva partou lidiček a pejsků? Prostě jako v ráji.
Tento prodloužený víkend jsme měli původně strávit v Hamrníkách agilitěním, jenže osud nám nepřál – došlo k nějakým zmatkům s chatičkami a my museli rezervaci zrušit. Všichni jsme už ale měli domluvené dovolené v práci, tak jsme tedy narychlo sháněli něco, co by vyhovovalo sestavě 6 bab, 1 princi a 14 pejskům. 😀 Nejdřív to vypadalo, že se ani neshodneme na ubytování – někdo chtěl kemp, jiná penzion, jiná zase roubenku… Já se v rámci hledání soustředila jen na Český ráj – říkala jsem si, že tady je stále co objevovat a všichni by tu mohli být spokojení (hlavně potřebuji mít pro hledání nějakou lokalitu, hledat po celé ČR by mě kleplo). Netrvalo dlouho a všichni jsme se zamilovali do úžasné roubenky U Rytíře v Rytířově Lhotě. Jediné, co nám nebylo jasné, bylo, jak je to s oplocením. Googlila jsem mapy a katastr a na katastru jsem objevila jedno sladké tajemství, které zůstane tajemstvím jen naší skupinky. 😀
Nastal den odjezdu. Holky plánovaly velice brzký odjezd, já se chtěla trochu prospat, budíčka jsem si tedy dala na 9. hodinu a protože jsem měla (výjimečně) sbaleno už v noci, v půl desáté jsem s holčičkami vyrazila na cestu. Z rádia sice neustále hlásili, jak stojí D1, já si tedy lebedila, jak bud hladký průjezd. To byl zásadní omyl. Pár kilometrů před Jičínem před mnou auta na blikačkách, za chvíli vrtulník, několik sanitek, policajti, hasiči. Začínalo být jasné, že tohle bude na dlouho. Venku bylo pekelné vedro, dokud to tedy šlo, chladila jsem klimatizací, pak už jsem musela s holčičkami ven. Aspoň jsem holčičky vyvenčila, pak jsme si sedly do příkopu, vytrimovala jsem jim kožíšky a začaly jsme se bavit různými triky. Celá naše výprava už byla na místě, průběžně jsme tedy podávaly zpravodajství, jak jsme na tom. Po cca hodině a půl jsem začala mít s venčením problém já. Kousek od dálnice sice byly stromy, ale bohužel za plotem, všude okolo kamiony a auta – nápadů jsem měla několik, ale postupně jsem všechny zavrhovala, bez diváků to prostě nešlo nikde). Začala jsem tedy řešit co teď. Po dvou hoďkách čekání jsem se rozhodla, že už mám akutní problém a akorát, když jsem se definitivně rozhodla pro variantu „ať se tedy někteří tu podívanou užijou“, kolona se začala zvolna rozjíždět. Rychle jsem tedy hodila holčičky do boudiček, nastartuju a v tu chvíli koukám, že kamion v pomalém pruhu odhalil moji oblíbenou oranžovou mističku s vodou, kterou jsem u dálnice zapomněla. Už nebyl čas ji řešit, následoval rychlý dojezd k pumpě s hodně akutní čurdou (mezitím jsem pobavila holky, kterým, když jsem si do telefonu posteskla, že jsem tam zapomněla mističku, se domnívaly, že jsem do inkriminované misky čůrala – fakt pobavily 😀 😀 :-D).
Trochu jsem se bála, že ostatní na mě budou naštvaní, ale kdepak. Po dojezdu jsem byla ujištěna, že na zahrádce je tak báječně, že se nikomu ani nikam nechtělo. Rychle jsem se tedy ubytovala a ihned poté jsme vyrazili společně na výlet. Zpočátku jsme se spolehli na orientační schopnosti Jitky a jejího Ládi, nakonec ale přece jen došlo na mapičku, protože polní cesta, která se tvářila nevinně, končila na nějakém soukromém pozemku a my se tedy museli spustit průrvou dolů mezi skalami (většinou jsme byli vybaveni letními botičkami – sockami, pantoflíčky apod….). Bailinka moc nechápala, proč jdeme tak složitě, přece by stačilo vrhnout se ze skály dolů, že (to jí ovšem dovoleno nebylo – téměř každou vycházku byla bedlivě střežena a poutána). Dole už nás čekala příjemná zelená stezka, která nás Prokopským údolím dovedla až na hrad Kost. Hned jak jsme sem dorazili, vzpomněla jsem si, že jsme tu byli před lety v rámci Rallye, kterou pořádal Pepa – právě na Kosti nás čekalo střílení z luku a na lodičce jsme si museli doplout pro další popis cesty. Pejskové cestou nepohrdli osvěžením v Bílém rybníku – Bailinka si i zaskákala z mola. Pohodová náladička vládla do chvíle, než se postrádala nejmenší psí členka výpravy Žíža – Ingrid zpanikařila, že se utopila, ale mladá dáma se po chvilce ukázala – za rohem baštila koňské koblihy. 😀 Na Kosti jsme jen omrkli jídelníček pro příští výpravu a mazali jsme zase zpátky tentokrát už celou cestu po zelené, která nás dovedla zpět až k chaloupce (příjemných 6 km jsme si na úvod dali). Kousek před chaloupkou nás dost překvapila smečka 22 špiců za plotem – ne, že bychom je zvládli spočítat my, ale sousedi říkali. Takovou smečku pohromadě jsme snad ještě neviděli – a to jsme se báli, že našich 14 pejsků bude moc. Po návratu jsem si konečně mohla pořádně prohlídnout naše ubytování. Roubenka je kouzelná – 3 patra s různými zákoutími a průhledy celou chaloupkou. Já bydlela až nahoře v podkroví a ze svého pokojíčku jsem měla z jedné strany přímý výhled na Markéty postel a z druhé strany jsem do obýváčku v 1. patře i do přízemní jídelny. Proti chaloupce bylo příjemné posezení a kryté ohniště s vyskládaným dřívím. I okolí bylo nádherné – obrovitánský pozemek nás obklopil ze všech stran a vedl až dolů k zelenému rybníčku (naštěstí se v něm nikdo z pejsků nevykoupal, i když choutky měli někteří). Večer se připravilo pohoštění – tedy hlavně Jitka, která naložila maso a vytasila s rakletovačem. Velikánská dobrota to byla, ještě teď utírám mlsnou slinu. Měla jsem trochu obavy o Bailinku, jestli nezdrhne – přece jen jsme poslední chalupa, okolo už jen pole a spousta lákadel. Pro jistotu jsem jí tedy nasadila elektrický oboječek. Ale byla vzorná, aby taky nebyla, když s Branduškou dozorovala, jestli něco neodpadne od stolu. 😀 První noc v roubence byla krušná – do pokojíčku mi nalítal snad všechen hmyz světa, půlku noci jsem tedy vraždila všechna ta bzukadla, chudák Markéta se asi moc nevyspala.
Druhý den jsme se na výlet rozdělili – přece jen Mirjam měla 2měsíční kníračku, Ingrid 4měsíční papilonky, no a Jitky holčičky už mají věk. Nejodolnější jedinci (pudloPRTí) jsme se tedy vydali na delší výlet. S Markétou jsme si popojely k rybníku Vidlák – cestou trochu panika, že je cesta uzavřená, ale naštěstí vedla až k našemu cíli. Tady jsme zapřáhly zviřátka a po červené jsme vyrazili k hradu Trosky. Pudlíci běhali na volno, po chvilce i Branduška. Bailinka byla vypouštěna jen u rybníčků na osvěžení, nejsem blázen, abych ji tu pouštěla na volno. Začátek cesty byl trochu náročnější, i jsme jednu chvíli zbloudili – šipka ukazovala do pole, ale po chvíli jsme zjistily, že neukazovala do pole, ale rovně… U Trosek nás čekalo zklamání. Hned jak nás viděl místní děda parkman, upozornil nás, že nahoru mohou pejskové na vodítkách a jen s náhubkem. Samozřejmě jsme náhubek neměly ani jedna. Aspoň nám pan ušetřil hromadu kroků. Nedaleko od Trosek náš náramně pobavil báječný rozcestník, který tu vytvořili u místní hájovny. Rozcestník ukazoval „do pole“ a „do nikam“ anebo směr Troskovice a Nebákov. Byla u něho i ručně malovaná mapička okolí a moc vtipné povídání, ve kterém nás rozcestník přivítal a přidal odkaz na FB stránku, kam můžeme sdílet právě pořízenou fotku – a tak jsme i učinily. Fotka se netvořila ale úplně snadno. Zkoušela jsem ji vytvořit na samospoušť. Markéta s pudlíkama pózovala, já nastavila přístroj a jak jsem rychle vyrazila, PRTičky to pojaly jako nějakou náramnou legraci a že se prý budeme honit. První foto tedy jen Markéta a pudlíci. Na druhé foto se podařilo instalovat Brandušku, ale stále jsem lovila Bailinku. Až na třetí pokus se zadařilo, Bailinka byla lapena, na kšírkách trochu přiškrcena vznikla krásná fotka s Troskami (úvodní fotka tohoto článku a dovoluji si upozornit, že Trosky jsou v pozadí, nikoliv v popředí). Další zastávkou se nám stal rybníček Nebákov – vyplavčily jsme tu pořádně pejsky a začaly se shánět po nějaké dobrotě, bříška se po večerní žranici začínala ozývat. Bohužel nikde nic otevřeného. Cestou jsme potkali výbornou partičku čtyř leonbergrů – po vzájemné pochválení si psích spřežení jsme si obě výpravy vyměnily informace, že žádné občerstvení není nejen za námi ale ani před námi. Smůla, ještěže jsme byly vybavené sušenkami. Cesta byla ale nádherná – lemovaná skalami, rybníčky a mokřady. Čekal nás i kousek po silnici – jedno, maximálně dvě auta nás minula a pak už další cíl cesty, a to rybník Věžák, kde se natáčelo slavné Jak dostat tatínka do polepšovny (chvilka kdy maminka načape Vaška s tatínkem na skalách za chalupou). Pak už jsme pokračovali naučnou stezkou Podtroseckým údolím zpět až k Vidláku, kde jsme měli zaparkované auto – věřte nebo nevěřte, ale za celou dobu jsme nepotkali nic k snědku, v břichu už nám kručelo jak panu Peškovi v Obušku, z pytle ven. Jediné občerstvení tedy bylo jen u Vidláku, ale to už nám přišlo lákavější dojet na Kost, kterou máme cestou a tady se pořádně nabaštit. Bohužel nefungoval gril, ale i tak jsme si vybraly. Pak zpátky do chaloupky – tentokrát jsme si vyšlápli kolem 13 km, není tedy divu, že na zahrádce jsme si dali odpolední siestu – Markéta nás s holčičkami dokonce i zadokumentovala. Ostatní byli ještě na výpravě – dali si dvě, jednu s pejsky, druhou bez pejsků. Než se setmělo, vyrazili jsme s Markétou na krátké venčení k místní zvoničce – poprvé jsem to riskla s Bailinkou na volno, ale s elektrikou. Nebylo potřeba ani jedno pípnutí, asi byla docela znavená. Po návratu všech se roztopilo ohniště, vybalily buřtíky a zbytky z předešlého večera. Večer bylo trochu chladněji, takže došlo i na nějaké společenské hry. Před spaním jsem tentokrát celý pokojíček vystříkala repelentem. Nevím, jestli to pomohlo anebo čistý vzduch a nachozené kilometry mě tak zmohly, že jsem celou noc neslyšela jediné bzíknutí.
V sobotu ráno jsme přemýšleli, kam vyrazit. Já měla chuť zkusit se podívat na Drábské světničky, jenže bylo hlášené hrozné vedro a cesta tam lesem moc nevede, navíc se nám nechtělo drápat nikam do kopců. Tentokrát jsme tedy vyrazili hromadně po červené přes Libošovice. Cestou jsme v lese i houby nacházeli, jenže co s nimi, s těžkým srdcem jsme je tedy nechávali na místě. Červená značka trošku zklamala, kus nás vedla mokřadem, ale zase je pravda, že jsme tu aspoň nepotkávali žádné cyklisty, těch jsme se obávali nejvíc. Místo cyklistů se kolem nás ale několikrát prohnal vůz s koníky. V tu chvíli pobavila nejmenší Žíža, která se rozhodla koníka ulovit. 😀 Dál už byla cesta opět nádherná. Dorazili jsme i k nějakému skautskému táboru a nedlouho poté nás čekal můstek z klád. Pudlíci i PRTičky zmákli klády přejít samy, ostatní pejskové měli své přenašeče. Jenže, když se paničky vracely pro zbytek svých pejsků, ti přenesení na druhý břeh jim běhali zpátky na klády – trochu začarovaný kruh. Nicméně, všichni přežili. Pak nás čekal nepříjemný úsek po silnici. Vzhledem k tomu, že se jednalo o silnici, kterou jsme šly předešlý den s Markétou, uklidňovaly jsme ostatní, že provoz tu není velký. Jenže nikdo nepočítal s tím, že se tu prožene závod 80 veteránských motorek. 😀 To byl panečku rachot. Některé stroje byly neskutečné. Další úsek po silnici nebyl sice dlouhý, ale Ingrid a Mirjam musel připadat nekonečný. Ingrid totiž se svou 4členou smečkou bojovala na vodítkách – s Markétou jsme se jí smály, že vypadá, jak když má maňásky na šňůrce. Poslední úsek byl už sice lesem a houštím, ale do kopečka. Zpět do chajdy jsme po skoro 10 km dorazili totálně vyřízené, takže většina pejsků odpadla. Jitka s Mirjam a Láďou ještě vyrazili na prohlídku Humprechtu a na zmrzku. Papilonky, pudlíky a teriérky čekalo zkrášlovací odpoledne. Vytáhly jsme strojky, trimovátka, kleštičky a jaly se zkrášlovat naše psiska (z Brandušky jsem vytrimovala materiál na minimálně jednoho dalšího teriéra). Po kosmeťáku si Brandy vyhlídla papiloní slečny – hrozně si s nimi chtěla hrát a pečovat o ně. Ona je taková mamina prostě. Večerní venčení mezi poli jsme měli trochu dramatické. V jednom místě se pejskové zastavili, já zrovna taky a otáčela jsem se na zbytek výpravy. Zdálo se mi, že slyším divný zvuk, v tu chvíli jsem si dřív než psiska všimla, že před námi je had. Já samozřejmě prd poznám, co je to za hada. Začala jsem křičet, ať si zavolají pejsky, rychlé jsem stáhla hlavně Bailinku a v tu chvíli had dost hnusně vyrazil proti Berče. Měla jsem tak možnost si ho prohlídnout a později jsem vygooglila, že šlo o užovku obojkovou. Naštěstí se pak rychle odplazila. Musím ale říct, že kecy chytráků, že had je plaché stvoření a zaútočí jen, když je v nebezpečí v tomto případě rozhodně neplatily – psiska štěkali, paničky se překřikovaly, hadice měla tedy dost prostoru se zdekovat a místo toho zaútočila na Berču. Moje hadí fobie byla tímto tedy jen utvrzena. Jítě, když jsme to líčily, tak byla ráda, že s námi nešla, prý ji tam už nikdo nedostane. Večer se opět dojížděly zásoby z dnů předešlých a opět jsme se společensky pobavili u her. 😀
V neděli ráno naše pohodička skončila. Jako jeden muž jsme se vrhli na úklid a balení, abychom v 10 hodin mohli předat chaloupku. Snad s námi byla paní domácí spokojená (i přes moje faux pas, jestli jde uklízet a přitom to byla paní….. to je to tajemství). No nic, zase se blondýna předvedla, no. A ona se zatím přišla hlavně pomazlit s Branduškou, která byla jediná, co na ni nevyštěkávala, tak si ji přišla pohladit jako nejhodnějšího pejska. Poptali jsme, jak to vypadá s termíny na příští rok, určitě se sem chceme příští rok vrátit. Vůbec se nám odsud nechtělo. Strávili jsme tu moc příjemné 3 dny. Markéta pak jela rovnou domů a náš zbytek se vydal na poslední krátký výlet od Kosti po červené značce lesem přes Pomníky až k silnici a zpět. Opět nádherná cesta, kde jsme chvilku šli plážovým, jemným písečkem. V lese se páníčkové i pejskové vrhali na borůvky – Bailinka mě překvapila, že si pár borůvek také utrhla, ale nejvíc se borůvkami živily Akira s Žížou – za borůvčím nebyly skoro ani vidět. Pak jsme se už jen na Kosti naposledy nadlábli a frčelo se domů. Já si cestou ještě udělala krátké mezipřistání pro mističku na dálnici. Věřte nebo nevěřte, ale zahlédla jsem ji v protisměru, říkala jsem si, že asi bude rozbitá, rozježděná, ale že to zkusím. Na nejbližším sjezdu jsem tedy sjela a otočila, naštěstí za mnou skoro nic nejelo, takže auta na blikačky, rychlý výsadek a mistička už se zase vozí zavěšená v kufru (zpětně jsem si říkala, že jsem dobrej magor takhle riskovat kvůli mističce, když ona je fakt ale oblíbená). Doma jsem se hned vrhla na fotky s tím, že pak půjdu spát, protože mě ještě tu noc čekala předlouhá cesta do Benátek, ale o tom až později (stejně jsem ale neusnula).
Moc díky všem účastníkům zájezdu, a to Markétě s pudlíky Flipem a Nesíkem, Jitce a Láďovi s kníračkami Jessie, Enďou a pudlinkou Joykou, Mirjam s jorkšířími uštěkanými dámami Daisy, Berčou a knírandou Cherrynkou, Mirjam s papiloními maňásky Akirou, Žížou, Connie a jorkšírkou Sárou za báječný prodloužený víkend, Láďovi za perfektní péči, staral se o nás všechny takřka jak o vlastní. No a za rok zase tady naviděnou snad ve stejné sestavě. 😉