S holkami agiliťáckými jsme letos změnily lokalitu – všude probíhají hony, nechtělo se nám tedy chodit po lesích a potkávat myslivce a divočáky. Markéta vymyslela náhradní plán – Lomy Mořina.  Byla jsem tu po hodně dlouhé době, předtím vždy jako takový ten výletník, co zastaví autem, koukne, vyfotí a jede dál, byla jsem tedy moc ráda za skvělý nápad. Sraz jsme měly ve 14,00 hod na parkovišti u Velké Ameriky. Konečně jsme se mohly s holčičkama pořádně vyspat, na místo jsme dorazily dokonce i včas. Na místě už byla Mirjam s holčičkama a Jitka s Ládou a svými pejsky, Markéta s pudlíkama dorazila akorát se mnou. Vyrazili jsme po žluté značce – cesta byla dost rozbahněná, takže jsme pak raději kopírovali cestu z louky (a prošvihli tak některé parádní vyhlídky, ale nevadí). Byla jsem tak moc dorůžova vyspinkaná, že mi přišlo líto Bailinky, která jediná kráčela na šňůře, po chvilce jsem tedy i ji vypustila na volno (samozřejmě s jištěním kolem krku). Bailinka mě nezklamala, byla zlatá, vzorně poslouchala, když někde intenzivněji čmuchala a rozhlížela se, radši jsem si ji zavolala a zase na chvilku připoutala, ale většinu procházky (tedy první půlku) šla na volno. Průšvih měla málem za Malou Amerikou – společně s Branduškou se vydaly úprkem do lesa, naštěstí stačilo jen pípnutí a začala se vracet (po očku ale sledovala, že mamina mizí dál, ale i ta si to rozmyslela, když ji dcerka nenásledovala). Byla jsem moc ráda, že jsem nemusela použít ani jednou ránu a fakt stačilo jen pípnutí. Ale je mi úplně jasné, že jakmile bych vyrazila bez obojku, byla by dávno v čudu. Největší průserářkou výletu se stala Berča – ta nejmenší, neprinceznovatější, když se vrhala ke každému hnusu, koši apod. probírat odpadky. 😀 Ona je neskutečná, hlavně že má růžovou mašličku na makovičce (na tu Mirjam nikdy nezapomene už kvůli mě, abych si mohla rýpnout :-D). Nesík ten tu měl svou lásku kníračí lásku – chvilkami se od sebe nechtěli ani odtrhnout a i při cestě po silnici se otáčeli jeden na druhého. 😀

U Malé Ameriky jsme se po žluté začali stáčet zpět. Původně jsme chtěli podél modré najít lesní cestičku, která vedla podél silnice, jenže začátek jsme netrefili a štrachat se k bahnité cestě se nám nechtělo. Provoz naštěstí moc velký nebyl, takže do Mořiny jsme došli po silnici. Láďa nám cestou povídal o chaloupce, kam v mládí chodíval nakukovat – říkali jí U mrtvoly. Zvenku i uvnitř vypadala v dezolátním stavu, ale vždycky byly na stole stole talíře, hrnky, ale živou duši tam v životě neviděli. Byl zvědavý, co je tam dnes. Chaloupku jsme našli, jen už to není chaloupka, ale honosný dům (statek) ve výstavbě – zřejmě z něho bude penzion. Pro Láďu možná trochu zklamání, už to byl nebyl tajemný dům – dokonce i nějaká dítka jsme zahlédli ze silnice. V Mořině jsme se už zase napojili na polní cestu – jasně, když už jsou botky čisté, je potřeba je do auta zase pořádně zabahnit. 😀 Poslední kopeček nám dal pořádně zabrat, Bailinka mi moc nepomáhala na šňůře, tak se aspoň naposledy proběhla na volno. U aut jsme naložili pejsky, Mirjam vytáhla báječné cukroví, předali jsme si dary, pokecali jsme o čem jsme ještě pokecat nestihli a vyrazilo se domů. Domů už jsem jela za tmy, takže zase dost s respektem kvůli zvířátkům – jeden zajoch nám přes cestu přeběhl, ale v dostatečné vzdálenosti od auta.

Cca 7km výlet byl moc fajn – příště zkusíme prozkoumat cestičky, které vedou přímo kolem lomů, ale bojím se, že některé budou zavřené jen pro stavební stroje, uvidíme. Holkám děkuji za krásné dárečky – samé praktické, které se budou hodit. Pejskaři prostě ví, co si darovat. Už se těším na společný Silvestr – jen Mirjam nahradí Ingrid, která na dnešní výlet bohužel nemohla. Doma holčičky odpadly téměř okamžitě – probralo je jen žrádlo a podávání tabletek v paštičce, jinak byly totálně KO.