VÁNOČNÍ NADĚLOVÁNÍ

Tento rok to bylo snad poprvé, co jsem se na Vánoce zvládla připravit včas – žádné dodělávání cukroví na poslední chvíli apod. Dokonce se mi podařilo i včas zabalit vánoční dárky, jenže Branduška, která v poslední době stále hledám něco ke zbaštění, pojala zabalené vánoční dárky jako výzvu a rozhodla se většinu z nich prozkoumat, jestli se v nich neschovává něco dobrého k snědku (myslela jsem, že ji přetrhnu), takže balení dárečků jsem si letos dala nadvakrát. Na Štědrý den jsem byla domluvená s rodiči. Předtím ale pořádně dlouhé venčení v Grébovce a pak hurá k našim. Holčičky se tam vždycky hrozně těší, cestou na mě poblafávají, ať sebou hodím, na schodech mě vyhlížejí a na dveře pak skáčou jak šílené. Se mnou už to bývá horší, ale hodlala jsem si vánoční svátky užít. Nálada u našich byla trochu dusná a postupně houstla tak, že jsem se jednu chvíli málem sbalila a odešla, hlavně po „menší“ výměně názorů, naštěstí se pak všechno uklidnilo. O večeři jsme se podělili i s holčičkami – od všeho dostaly kousek na ochutnání a pak jsme se vrhli na rozbalování. I holčičky měly zabalené své dárečky – Branduška si všechny dárečky rozbalila sama jako profík (však už taky trénovala pár dní předtím), sušená ouška jí šla obzvlášť rychle. Jessinka si sama rozbalila jen kostičku, ale zmákla to. No a Bailinka, malá Draculka, si s rozbalováním vůbec nevěděla rady. Seděla nad dárečkem celá zoufalá a vůbec nechápala, že se na papír může vrhnout a klidně ho rozdrbat. Docela překvapila. Brandy měla největší radost z dobrůtek (jak překvapivé) a Bailinka z pískacího vajíčka, které když se zmáčkne, vyskočí z něho kuřátko. Tuhle hračičku už dlouho obdivuje, čti krade, každému, kdo se s ní objeví na cvičáku. Teď se dočkala vlastního a měla z něho fakt obrovskou radost. Kuřátko s námi spává v posteli a já jsem moc a moc ráda, že pár dní po Vánocích konečně dopískalo. 😀 Myslím, že i ostatní byli s dárečky moc spokojeni. Domů jsme se dostaly kolem 22. hodiny večer, kde jsme si rozbalily dárečky z od kamarádů a známých z práce, holčičky zase dárečky ode mě. Pak konečně nastala vánoční pohoda za veselého pískání kuřátka a Brandušky žadonění o další nášup. 😀

Na poslední nadělání jsme vyrazily v sobotu k Pétě a dvojčátkům. Kluci byli celí natěšení na další nadílku, takže oběd do sebe naházeli raz dva a pak už jen vyčkávali. Já si je zatím vychutnala. Hrozně jsem se zlobila, že ten Ježíšek pořád plete mojí a jejich adresu a že mě už nebaví vozit jim ty dárečky do Prahy a že jestli příští rok zase spletu adresu, už jim dárky vozit nebudu a nechám si je pro sebe. Oba mi hned s vážnou tváří řekli. „To ne, teto, to my si pro ty dárky budeme muset přijet“. 😀 Taky se mě ptali, cože jsem od Ježíška dostala já, řekla jsem, že brambory… Byli z toho dost zaražení, ptali se, jestli jako vážně a pak jsem je slyšela, jak říkají Péťě „Mami, jak mohla teta dostat pytel brambor, když je hodná“ – v tu chvíli moje srdíčko zaplesalo, že mě považují za hodnou, načež dodali: „vždycky nám přiveze nějaký dáreček…“. 😀 Aha, tak to mě vrátilo zpátky na zem – tetička je hodná, protože vozí dárečky. To jsem tedy dopadla. 😀 Nicméně, když jsem mohla dostat brambory já, proč ne kluci. I oni tedy pod stromečkem našli pytlík s bramborama. Na chviličku je znejistěl, ale pytlík letěl rychle do kouta a za chvilku už se ozývalo dokola jen „jééé, huuuustý“. Hustý byly i věci, které vůbec nevěděli, co jsou (např. karimatka). Mně ze všech letošních dárečků udělal největší radost asi PRTí polštářek, který mi okamžitě zabavily berušky a spokojeně se na něm vyvalují. Po nadílce jsme se vypravili trochu protáhnout těla na procházku, což uvítala hlavně Buffinka. Musím říct, že mě pořádně překvapila, jak vzorně poslouchala a na povel se u silnice držela krásně u nohy. Teriérstvo se taky pořádně vyběhalo (samozřejmě po všech mých opatřeních před vypuštěním divé zvěře). Po procházce rodičové hned odjeli, já se s holčičkami zdržela až do večera – musela jsem totiž s klukama ozkoušet všechny jejich dárky a hlavně jim postavit novou farmu a silnici (to jsem si na sebe ušila bič sama). Z těch jejich dárečků se mi hrozně líbil Lovec duchů – lebka, která ve tmě háže světla duchů na zeď a já je musím zastřelit. Od toho mě málem nemohli odtrhnout. 😀 Brandinku jsme zase nemohli odtrhnout od stolu plného jídla – zřejmě si v duchu neustále říkala: „Ať se převrhne ten stůl s chlebíčky a cukrovím.“ Její přání nebylo vyslyšeno.

Já děkuji všem Ježíškům za krásné dárečky a za rok zase všichni nashledanou.