Myslím, že sobota byl jeden z nejhorších dní v životě těch mých flekáčků. Panička odjela na celý den bavit se do Vídně a berušky zůstaly na krku mému tatínkovi. Jako první vzala za své dohoda, že je přivezu k našim a tam budou ve společnosti Jessinky a tatíka – prý by si stýskaly a v domácím prostředí jim bude lépe. Druhá dohoda, že táta přijede s Jessinkou k nám (aby byly holčičky ve svém) a tam zůstane do našeho návratu, vzala taky za své, ač jsem vše připravila, nachystala a navařila. Až v pátek navečer jsem se dozvěděla, že berušky přijde jen vyvenčit a zase tradá domů – vysvětlení proč takto bylo pro mě trochu nepochopitelné, ale budiž, musela jsem se s tím smířit, protože takhle na poslední chvíli bych hlídání těžko sehnala. Moje horrorové představy o tom, v jakém stavu bude byt, když budou holčičky celý den samy a přijde je jen někdo vyvenčit, jsem se snažila zapudit. Nicméně to nakonec dobře dopadlo – ráno si užily venčení s paničkou (v pět ráno na mě teda trochu koukaly, jestli jsem se jako nezbláznila), během dopoledne vyvenčil tatík a odpoledne přijel, vyvenčil a zdržel se až do večera (díky triatlonu nebo co to bylo v TV). Po jeho odchodu začaly prý holčiny naříkat až kolem desáté, to si pro ně přišla sousedka, které připravily horkou chvilku – vypadalo to, že se Brandy ztratila, ale kdepak – objevila obří mísu s cukrovím a tu vymetla do posledního drobečku, proto se ani na zavolání potvůrka neozývala. Prostě mazák. U sousedky vydržely až do mého návratu a radost měly obrovskou, i když Branďulka byla trochu nafouklá (nejen z cukroví, ale i z té psychické újmy bez paničky, která se zatím bavila ve Vídni). Byt přežil bez újmy!!!

No a protože jsem kvůli těm potvůrkám měla výčitky pekelné, ještě cestou do Vídně jsme s Luckou holčičky nahlásily na první dog racingový trénink, abych jim to trochu vynahradila. Byly jsme zařazeny do skupiny nováčků, což kromě teorie znamenalo i seznamování se střapečkem a zájem o lov střapečku. Tuhle fázi jsme mohly klidně přeskočit, protože Branduška šustění střapečku zná velmi důvěrně a v jeho přítomnosti se mění v nezvladatelnou bestii. Bailinka si coursing zkusila sice jen 2x, ale její lovecké pudy z ní dělají nezvladatelnou bestijku též pravidelně, takže s nácvikem nebyl absolutně žádný problém. Překvapila mě lovkyně Blaženka – sice ze střapečku také šílela, ale ve chvíli, kdy došlo na první pokusy, honila spíš paničku než střapeček (hold maminčin mamánek, přitom v lese musí být Lucka také pořádně ve střehu). Lucku tedy čekaly krušnější chvíle než mě. Ona si musela celou dráhu zaběhnout s Blážou několikrát sama, zatímco já jen odchytávala v cíli a zachraňovala střapeček od úplného rozcupování (dokonce i Brandy, která mívá se zákusem občas problémy, zakusovala jak o život). Nakonec se ale podařilo rozběhat i Blaženku a za střapečkem šla v posledním běhu už také jako profík. Mezi běhy jsem původně měla breberky přivázané hned za startem, ale běsnily tam neuvěřitelně, takže jsem je pak musela převázat o něco dál (ne, že by se tím běsnění zastavilo, ale aspoň už mi jejich řev nedrásal uši). Dráhu jsme si mohly zaběhnout 4x, ale přišlo mi, že toho bylo až dost, takže se proběhly jen 3x. Na dráze byla s foťáčkem připravená i organizátorka tréninku Renata Hofmann, od které mám nádherné fotečky, za které děkuji. Ještě se musím probrat náhledy ostatních fotek – zřejmě něco vyberu a schovám si na památku. Určitě to nebyl náš poslední trénink. Tento psí sport je určen právě pro teriérky – díky střapečku se podobá coursingu, ale jedná se o rovnou trať s rozmístěnými překážkami (více info zde). Osobně mi tento sport přijde mnohem sympatičtější (a spravedlivější – běhá se totiž na čas) než právě coursing a rozhodně to bude výborná forma zlepšování kondičky, takže určitě to nebyl náš poslední trénink a zaběháme si tu častěji.

Po tréninku a odjezdu Lucky s Blaženkou jsem vzala holky ještě na procházku kolem Rokytky. Moc příjemné prostředí, určitě sem ještě někdy na venčeníčko zavítáme. Doma holčičky vytuhly a spaly jak miminka skoro až do rána! Tak se mi to líbí.