FLYBALLOVÉ SOUSTŘEDĚNÍ

Když se domlouval termín soustředění, měla jsem obrovské dilema – letos jsem totiž poprvé pomýšlela na kvalifikační závody v agility, jenže se zrovna míjely s termínem tohoto soustředění. Rozhodnout jsme se musely už někdy v lednu a vzhledem k našim lednovým agi výsledkům bylo jasno – na kvaldy máme ještě co trénovat, takže jsem si nechala zajít chuť, nakrkla kamarády agilitní a vyrazila na velikonoční soustředko. To probíhalo v nádherném kempu Doubí u Třeboně – pravidelně jezdím kolem do Nových hradů a vůbec jsem netušila, co za nádheru se tu skrývá.

Vyrážela jsem ve čtvrtek po práci – Lenka, Tomáš, Alča, Hanka a Kája už byli tou dobou na místě (kromě Káji všichni v hospůdce). Chatičku jsem měla domluvenou s Kájou. Po příjezdu jsme zjistily, že asi nevyužijeme dva pokojíčky na spaní – jeden jsme nechaly pejskům, druhý pro nás (a moje holčičky, postelové povalečky, samozřejmě, takže dámičky měly přístup všude). Holčičky si ještě večer pořádně zadováděly s bordeříma klukama. Bailinku chytl amok, lítala jak splašená po celé chatičce, Branduška ta si kluky zase rovnala pacičkou a vyzývala je ke hře – magůrci. Divokých hrátek se neúčastnil jen dědeček Barníček. 

Protože jsem přijela za tmy, netušila jsem, na jak krásném místě bydlíme, ráno jsem zírala s otevřenou pusou. Měly jsme poslední chatičku na břehu Opatovického rybníka – výhled nádherný. Po krátkém venčení mi hned bylo jasné, proč holčičky po nočním příjezdu tak strašně šílely s čmucháním (tipovala jsem to na zajíce a jiná zvířátka) – sem tam chcíplý kapřík nebo jen hlava ryby. Dá se říct, že všichni pejskaři v táboře tak měli celý prodloužený víkend oči na stopkách, aby se v tom jejich psí miláček nevyválel. 😀 V pátek se začínalo začounky – moc nás tam v tu chvíli ještě nebylo, takže jsem chodila pomáhat. Miluška je geniální trenérka, takže objevila fintu v nabíhání na shoot i pro našeho flata Ika. Karolínu zase uklidnila, že rozhodně ještě není brzo na to začít s Matthewem trénovat (v tomto bodě panuje malá neshoda s jednou členkou týmu, která je tím už pověstná, ale myslím, že Miluška ji snad částečně přesvědčila). Po dopoledním tréninku se konečně na chvíli objevilo i sluníčko – to opravdové a i blaženkovské. Dorazila Lucka s Blážou. Ostatní byli v tu dobu na obědě, takže jsme zvířectvo protáhly samostatnou procházkou – jak můžete vidět na fotkách, tak lítací veverka dostala pořádně za uši při boji Davida s Goliášem (i tentokrát vyhrál „David“ – Bailinka :-D). Branduška ta boji sice chvilku soudcovala, ale pak se vydala hledat něco k snědku (třeba nějakou chcíplou rybičku). Po procházce jsme si vytáhly stoleček a udělaly odpolední siestu, za chvilku se přidali i ostatní, zatímco nebožátka psí to smutně sledovala zpoza oken.

Kolem druhé hodiny odpolední, kdy už se sjel téměř celý náš tým na místo, nadešla naše chvilka. Byla jsem hrozně zvědavá, jak budou holčičky běhat – Bailince se totiž po přeměření zvýšily překážky z 20 cm na 22,5 cm, navíc nově běhá na třetí pozici, kdy proti ní na poslední pozici jde Pepina. No a Branduška je zase o rok starší, takže jsem byla i na její časy zvědavá, protože mi stárne, beruška. Obě ale předčily moje očekávání. Bailinka začala s časy kolem 5 s a občas si brnkala o překážky. Postupně ale časy stahovala (ani nebrnkala), dostala se až na 4,82 nejlepší čas – tak uvidíme, jestli, jak si bude zvykat na výšku překážek, se breberka ještě zrychlí, možná jí teď bude i lépe vycházet krok. 😀 Na Pepinu si asi 2x udělala bubáčka, ale naštěstí si to rychle rozmyslela a nakonec se to otočilo a bubáka dělá Pepina. Pepča je povedený dáreček v našem týmu – nejrychlejší pejsek, ale nikdo na ní právě kvůli bubákům a vytlačování nechce běhat. Bailinka vytlačování ani bubáky zatím neřeší, doufám, že jí to vydrží a ukáže se jako nejodolnější FUNatic. Branduška ta mi dva dny brala dech svými časy kolem 5,30 s (vyšvihla se dokonce i na 5,27), až v neděli mi došlo, že kvůli Bonnie běháme na nižší překážky. Zkusily jsme její výšku (22,5 cm) a časy se sice trochu zhoršily, ale pořád se vešla do 5,70 až 5,90 s, což jsou na babičku parádní časy. Její bubáci jsou pověstní – však má také hojně obdivovatelů, kteří se na její běhy chodí pobavit. Někdy mi skoro přijde, že čím je starší, tím větší bubáky dělá. Naštěstí z ní mají všichni pejskové asi taky srandu, takže ta nikoho nevystraší jako Pepina. Dělají mi radost, potvůrky. A snad dělám radost i já jim, protože jedna celá stránka A4 se mi povedla jen samé OKy a vběhl. Kéž by i mě taková forma vydržela celou sezónu. Po trénování jsme si vyrazili na společnou procházku a večer na skvělou večeři – v kempíku vaří opravdu výtečně. Večerní posezení proběhlo v hospůdce – FUNatici hospodu, samozřejmě, zavírali. 😀

Sobota i neděle probíhala ve stejném duchu, jen v neděli se otočilo pořadí. Na začouncích i páníčkách byly znát obrovské pokroky – v sobotu se přidal i Vláďa s Dastíkem jr. Kluci budou také moc šikovní, a to měl za začátku Vláďa řečí, že s Dastíčkem běhat nebude – pořádně by litoval, protože je to velký šikula. Káji Matthew je zase šílený pošuk – prý chtěla klidného a pohodového borderáka a teď mu říká magor Ital. Dokonce mě i napadla, že když jsme na podzim jeli štěňátko vybírat, určitě jsem ho infikovala teriérstvím. 😀 No nevím, to se snad ani nedá, ačkoliv občas mi Bailinčinu pomatenost a zběsilost něčím připomene. 😀 😀 😀 Flat Ike je náš houpací koník, ale i on udělal obrovské pokroky (možná ani ne tak Ike jako spíš páníček, který byl dokonce vidět i v běhu). 😀 Nejmilejším členem naší výpravy bylo Alči nové bordeří miminko Sep. Je to ještě mlaďoch a běhat nemůže, ale časové prodlevy vyplňoval mazlením. Alča je přesvědčená, že tohle zlatíčko bude čistě pracovní pejsek a flyballit ani nebude… No uvidíme, jestli si to ještě nerozmyslí. Při venčení mívaly moje holčičky většinou společnost – Bowie, Dastyho jr., Dastyho sr., Barneiho a Matthewa. S těmi už sice taková sranda jako s Blaženkou nebyla, ale i tak si to všichni jistě užili. 

Původně jsme měli odjíždět až v pondělí, jenže v neděli jsme byli všichni tak vorvaní a promrzlí, navíc pondělní předpovědi počasí nebyly vůbec vstřícné, že jsem se rozhodla v neděli po večeři zmizet. Předtím jsme si s Kájou a klukama ještě vydali na procházku po hrázi – mohli jsme aspoň vidět trénink místní dračí lodě Satani z Doubí (ta cedulka Satani z Doubí totiž nepatří k mým andílkům). Tím, že jsem jela až večer, tak cesta domů byla pohodová, jen jsem se už necítila moc dobře a jen jsem přijela, ani jsem nezvládla stáhnout fotky a umřela jsem v posteli. Ráno už jsem se probudila zase s pořádnou rýmičkou a byla jsem moc ráda, že jsem doma. Jen holčičky si trochu stěžovaly při ranním venčení v dešti – tři dny si zvykly venčit se na travičce a teď najednou zase asfalt a ještě k tomu déšť, zpruzenější ksichty jsem už dlouho neviděla.

Týmu Lavina moc děkujeme za pozvání i veškerou péči nám věnovanou (včetně nahraných časů z EJS). Bylo báječné si potrénovat na světla. Příště určitě pojedeme zase moc rádi.