CRAZY CUP 2013

Na úvod bych ráda upozornila, že úvodní fotka s pohárem je dodatečné focení družstva s pohárem z Happy míčku, kdy jsme nebyli kompletní.

Tentokrát jsem na závody vyrazila sama s holčičkami – páníčka totiž čekala návštěva jeho bratra a kluků, kteří u nás přespávali před Fiesta Cupem a ještě se zvládl zúčastnit koncertu Desperate Turkey, kde hraje Jakub (a vzal si foťáček s sebou, takže máme fotky jen z mobilu). Tři siroty jsme se tedy vydaly do Ptýrova. Tedy tři siroty ne, vlastně čtyři, protože jsme cestou nabíraly ještě Twixie, aby mohla být přeměřena na přejímce, zatímco její panička křepčila na bratrově svatbě. Naložila jsem tedy Twixie a rozjela se. Po malé chvilce slyším otevírání zipu a Twixie mi skáče na hlavu hledajíc paničku. Pořádně jsem se tedy opotila, že jestli to takhle bude celou cestu, nedojedu ani do rána. Naštěstí se mi Twixinku podařilo uklidnit a zbytek cesty spokojeně chrupkala. Opět jsem dorazila hodně pozdě, za tmy a hledala příjezd na Farmu Ptýrov. V jednu chvíli jsem zajásala, že vidím altány a vydala se směrem k nim, po chvilce jsem kapku znejistila, rozsvítila dálková světla a zjistila, že to nejsou altány, ale balíky sena – ještěže jsem nedojela až k těm „altánům“. Pro jistotu jsem tedy zavolala Janu, ta mě navedla správným směrem. Na místě byla už Jana, Kamil a Jirka. Vyvenčila jsem pejsky, PRTky se pořádně proběhly a kecalo se. Twixinka nocovala u Jany, protože té přijel „její“ pejsek až druhý den. V noci se mi už nechtělo rozkládat stan, tak jsem zkusila první noc v autě na zadních sedačkách. Nemám problém se vejít na zadní sedačky, ale to by tam nesměly být dvě roztažené holčičky, které moc neřešily, že panička se už nevejde. Po jejich násilném přesunu jsme spokojeně spinkaly až do rána bílého.

Ráno se začali sjíždět na přejímku i ostatní, přesunuli jsme altány blíž k dráze. Po chvilce jsem objevila, že přímo naproti nám sídlí s altánem i Míša Balková a její dva neudaní štěníci Killers Hole. Štěňátka a ještě PRTí, to je něco pro mě. Hned jsme je s holkama běžely zkontrolovat a pořádně poňuchňat. Na pohled se mi samozřejmě víc líbil hladkosrstý Hannibal – pořádné torpédko a divoch to asi bude. No a Harry byl evidentně jasný mazel, stejně jako Branduška, která je obou kluků sestřenice (doufám, že ty příbuzenské vztahy zase nemotám, ale jejich maminka je sestra Branduščiný maminky….). A aby toho příbuzenstva nebylo málo, během chvilky u štěňátek přistála i Bára s Branďulčinou švagrovou, tedy Bailinčinou tetou (sestřička taťky Beata) – s tou jsme jako vždy skvěle pokecaly, probraly příbuzenské vztahy a i dost podobné povahy našich čertic. S Barčou jsme během víkendu pokecaly několikrát – docela se bavila, že začínám mít z Bailinky dobré stíhy – jak se někde něco pohne, okamžitě startuju to své „Bai, Bailinko, nesmíš…“. Je fakt, že s Branduškou jsem tohle neměla a co máme Bailáska, mám pocit, že její jméno občas křičím i ze spaní. Takže, když kolem nás kroužilo letadýlko na dálku a já zahlédla teriéří pohyb, už jsem volala – naštěstí to byla Terinka, druhá Barči teriérka – Baila se zrovna zabývala nejspíš poletující mouchou nebo lístečkem.

 
Pak se šlo konečně běhat. Twixinka čekala na paničku, a tak dopolední běhy byly v režii naší Brandušky. Jako první nás čekali HopTrop Hurricane, kteří se sami vychybovali (neměli secvičenou sestavu, protože družstvo dávali dohromady na poslední chvíli) a my tedy nemuseli honit OKy. Branduška opět mile překvapila s krásnými časy kolem 5,50 s. Další rozběh nás čekala Lavina Beta. Tam jsme se pro změnu vychybovali my, a to dokonce i Branduška. Při odbězích někdo na dráze ztratil sušené maso, praštěné borderky si ho nevšimly, ale není nad teriérský čumáček, takže Brandušku cestou na box masíčko praštilo přes rypáček a cestou zpátky si ho snědla. Já nic netušila, protože souběžně s Branduščinou otočkou se otáčím a peláším za mohutného pokřiku pryč od brány. Všichni na mě křičeli, ať opravím – upřímně, nezdálo se mi, že by Brandy něco vyvedla, ale poslala jsem ji na opravu a viděla – Branduška začala hledat dobrůtky (a ještě malý kousek našla), opravily jsme až napotřetí. Teprve pak jsem se dozvěděla, co se vlastně stalo. No nic, musíme si na to dávat pozor. Na odpolední rozběhy už nastoupila Twixie s paničkou proti Tsunami 2-vlnky a Pilsen 2 F.A.S.T. a do Round Robinu se nám započítalo šest bodíku za tři vítězství. Mezi jednotlivými rozběhy jsme samozřejmě pravidelně venčili všechny pejsky, Bailinku jsem tentokrát nechala přivázanou u kolíku – stálo mě to rozlité jedno pivo, dvě kofoly a přiškrcenou Bailu – je absolutní talent na omotávky vodítka, takže brzo putovala do klícky, Branďulka ta se zase nemohla nabažit mazlící tety Lucky, která kdyby mohla, tak mi ji hned sebere. Po sobotním doběhání jsme se vydali s celou psí partou na okružní procházku. Bailinka byla konečně ve svém živlu – provokovala koho mohla, s klacíčkem všechny dráždila, pak se nechtěla rozdělit, ptáčky lovila, myšky vyhrabávala, prostě naše malá, prdlá teriérka.

 
Večer jsme se vydali do místní hospůdky (aby se zase neřeklo, že se Rebelové nedruží), seděli jsme do dlouhých nočních hodin. Pro přespání jsem tentokrát zvolila lůžkovou úpravu sedačky spolujezdce s tím, že tam snad nebudu utiskována holčičkami. Než jsem je ale vpustila do auta, obložila jsem celý vnitřek spacáky, aby se ty zatracené chloupky nedostaly všude. Holčičky měly otevřenou boudičku, tam se na chviličku usídlila Baila, ale ráno jsem ji našla spící na místě řidiče (hihihi), zatímco Branduška, paničky mazánek, se natlačila ke mně do spacáku – nechápu kam se tam vešla. Musím říct, že lůžková úprava přední sedačky byla daleko pohodlnější – pokud pojedu na závody sama, tak kašlu na nějaké stavění stanu – v autě je možná líp než ve stanu. Po rychlé ranní hygieně (málem jsem zaspala začátek) na mě v autě zíraly dvě rozespalé kočičky, až jsem se skoro bála, jestli Branduška bude vůbec běhat a obhájíme naše postupové druhé místo i druhý den.

 
Druhý den se už běhalo na dvě prohry. Bohužel jsme hned první běh projeli s Pilsen 2 F.A.S.T. – v poslední době jsou nějací zakletí. Kapitánka Lucka chtěla šetřit obě snižovačky na později, takže rozběh si zaběhla 2x Brandy a 2x Twixie. Do dalšího rozběhu proti Tsunami 2-vlnky nastoupila jen Branduška – porazili jsme je 3:1. Na odpolední rozběh proti HopTrop Hurricane nastoupila Twixie a opět jsme vyhráli 3:0. Pak už nás čekal boj o medaile – bronzovou jsme měli jistou. Lucka si šetřila Brandušku na finále, tak nastoupila Twixinka. Nervové napětí někteří páníčkové nevydrželi a proti Lavině Beta začali chybovat. Nakonec to celé rozštípla právě Twixie, která se opět v rozhodujícím běhu zaběhla podívat na sousedovic teriérka na dráze. Takže prohraný běh. Byla to velká škoda, ale bůhví jak by to celé dopadlo. Nakonec jsme si tedy vyběhali krásné 3. místo. Rebelská trojka, která na turnaj jela s pramalými ambicemi – chyběl jim snižovač na střídání Dextera, museli tedy běhat na velké překážky, což jsem na tréninku hlavně u Ange a Dannyho těžce nesla – si nakonec vyběhali též 3. místo. Rebelská jednička měla tentokrát smůlu – objevovaly se chyby pejsků i páníčků a nedařilo se jim ani časově. Ti tedy bohužel skončili na bramborovém, čtvrtém místě.

Mezi nedělními rozběhy a odpočinku pejsků se náramně předvedla naše Bailinka. Žíla jí z klícky ukradla JEJÍ pískací slepičku. Bailuše to těžce nesla a snažila se ji tedy ukrást zpátky, když se ji podařilo ukořistit zpátky, chodila a prudila všechny ostatní a smála se jim do očí „heč, já mám slepici a ty nemáš nic“ a běda jak ji chtěl někdo sebrat. Největší úspěch slavila asi u Bowieho, tříměsíčního štěňátka Míši. Drobeček se ještě nechal nachytat, tak na něj Bailák machrovala. Slepička nakonec skončila na tři kusy – bez nožiček a hlavičky. Mamka si mezitím užívala láskyplnou náruč kapitánky Lucky.  Na vyhlášení jsme opět nečekaly, protože jsme s holčičkami chvátaly zase rychle domů, přebalit věci a hurá na agility tábor. Takže focení s pohárem proběhne zase někdy dodatečně, ale tentokrát už snad nebudeme tolik spěchat a vyhlašování si užijeme až do konce – snad na stupních nejvyšších.

 
Díky za další báječný víkend strávený s Rebelíky, velikánský dík i našim nabíječům Petře a Karolíně. Bohužel to byl poslední turnaj, kterého se zúčastnili naši Italové – Petra, Sebi, Afrička, Jerome a již neběhající Pinďa. Nevím jak ostatním, ale mně budou moc chybět. Přeji jim hodně štěstí a pevně věřím, že se k Rebelíkům brzo vrátí!