SRANDA ZÁVODY

Na tenhle mrazivý víkend jsme měly původně naplánováno jen válení se a nožky na stole, jenže to se špatně vysvětluje energií nabité Bailince… Když jsem tedy na Facebooku zahlédla Péti neoficiální závody, hned jsem se přihlásila, protože právě tady mohla zazářit moje hvězda jasná. K mojí velké radosti se chvilku po nás nahlásila i spousta jiných známých teriérků a podařilo se mi zlanařit i Peťku s naším Archounkem (děťátko odevzdala panu otci). Musím tedy přiznat, že jak jsem sledovala rtuť na teploměru, moje nadšení z nadcházejících závodů upadalo, ale přece nejsme srabi, navíc nás čekala spousta známých, možnost potrénování, skvělé parkury od již osvědčené Petry a báječné ceny. Naložila jsem tedy holčičky, přibalila jim kabátky (sama jsem pak mrzla, protože jsem si zapomněla bundu, ale hlavně že o princezničky bylo dobře postaráno), vyzvedla Archouny a do Sloupu v Čechách, kde tedy pořádně mrzlo (prakticky celý den -12).

Bailinka už není žádné štěňátko, takže nastoupila v kategorii začátečníků. Vzhledem k tomu, že tři dny před závody byla absolutně nevybouřená, divoká, dost jsem se děsila, co se bude dít, až tohle malé pometlo vypustím na parkur. No a taky že se děly věci. Na start jsem byla téměř násilím odvlečena (ne nadarmo Bailince říkám „tažné zařízení“), divoška kupodivu vydržela na startu a vystartovala až na povel. Po chvilce ale samozřejmě panička, jak jinak, přerušila spojení a byl by za námi první disk, jenže u začounů se to hodnotilo jako chyba. Využili jsme možnosti vrátit se o kus zpět a tentokrát to pořádně ošéfovat, jenže Bailince se pravá díra tunelu vůbec nelíbila, takže jsme získaly několik dalších chybiček, ale nakonec jsem ji do té pravé díry dostala a do cíle už jsme doběhly bez ztráty kytičky. Bylo z toho předposlední místo se čtyřmi chybkami. Ve druhém běhu jsem byla moc zvědavá na Bailinky první áčko zařazené přímo v parkuru – připravená jsem byla na všechno. Ta potvůrka ho ale vyšvihla jako profík, na zóně to parádně zapíchla, a tak jsme mohly vesele pokračovat dál. Bohužel shodila jednu laťku, která nás s krásnou postupovkou 4,43 m/s (i se zapíchnutou, pro paničku odpočinkovou, zónou) posunula až na páté místo. Nevadí, já měla ale obrovskou radost i tak.

Archounek byl také v začátečníkách, ale v kategorii M – v jumpingu sklízel obrovské úspěchy, však se taky blýsknul. S paničkou zaběhli čistý parkur s parádní postupovkou 4,89 m/s. Byla jsem na ně moc pyšná. V agility se jim bohužel už tolik nevedlo. I když měl krásný čas, opět rychlá postupovka 4,53 m/s, ale tři chybičky, takže sedmé místo.

Brandy běhala v kategorii profíků. Kdyby panička nebyla kopyto, Branduška by na druhé překážce v jumpingovém parkuru neshodila laťku a bylo by z toho nejspíš první místo. Bohužel má ale paničku, jakou má, takže z toho bylo třetí místečko (za silnou konkurencí). Dost mě překvapila její postupovka 4,53 m/s – dělá mi radost babča moje šedivá. V agility parkuru panička zase nějak podivně čarovala u jedné skočky, na které jsme se málem diskly, ale ustály jsme to bez odmítnutí a skončily tentokrát na místě druhém s čistým štítem. Branduška byla moc šikovná – v poslední době je taková trochu netykavka lenivá, ale jak se zdá tak agility pořád miluje – zónovky předvedla krásné a nevypekla mě ani u slalomu, se kterým se v poslední době trochu potýkáme.

Na stupních vítězů nás tedy bylo plno (škoda jen té Bailinky – jak jsem později slyšela, byla řazena mezi favority… – prý „jééé, Štefečkové tryskomyši zase přijeli všechno vyhrát“ – to by i zahřálo, kdyby to bylo pravda). Ceny jsme dostaly opravdu nádherné, ale největší radost měla asi Bailuše – odvezly jsme si domů 5 plyšáků, na jejichž likvidaci a preparaci momentálně velmi úspěšně pracuje. Byl to moc fajn den, i když trochu zmrzlý – pejsky, kteří neběhali, jsme měli v autě, občas jim přitopili a pak došlo vždy na výměnu, den plný milých setkání (dokonce jsme tu potkali i Bailinky „porodní bábu“ – zaboha mi nechce prozradit, jak mi mezi ta hodňoučká štěňátka dokázala podstrčit takovou malou tygřici jako je Bailinka). Už se těšíme na další závody u Petry Haspeklice, která se o všechny starala jako o vlastní. No a podle hlášení Peťky dopadlo všechno výborně i na domácím bojišti – Vivi i Rado přežili, přestože měli rozpis jen do 15 hod a Peťka dorazila až kolem 17. hodiny.