O POHÁR PPP

Den začal moc pěkně – zaspaly jsme, probrala jsem se až v době, kdy byl naplánovaný odjezd. Po chvilce přemítání, jestli má ještě cenu vyrážet a není lepší zalézt do postele, nakonec zvítězil soutěžní duch a vypukla panika. Jakmile je fofr, začne se všechno kazit, takže se mi podařilo zmrvit kontaktní čočky, jenže nešly ven (po dřívějších zkušenostech vím, že je zbytečné se snažit o vyndání, akorát pak všechno zhorším). Cesta do Jičína byla tedy téměř poslepu. Přejímku jsem stihla asi 2 minuty před koncem, za chvilku prohlídka a

Jumping

Jak jsme ráno začaly, pokračovala jsem s Bailinkou ve stejném duchu (stále slepá na jedno oko) – Bailinka předčasný start (na pekelnou rovinku na úvod jsem náskok opravdu potřebovala) a já se nechala strhnout, což jsem si vzápětí rozmyslela, takže zpět na start a důrazné „zůstaň“, které tentokrát klaplo. Raketka, co téměř měsíc neviděla agility, vyrazila, ale spojení bylo přerušeno na šesté překážce a již nedošlo k navázání. Bailinka lítala jak střela pořád do špatné díry tunelu, já nebyla schopna ji ukočírovat, do toho na mě vřeštěla a mně vytekly nervy, takže s Bailinkou náš snad první odchod z parkuru. V tu chvíli jsem pořádně litovala, že jsem nezůstala doma v té posteli.

Že si náladu spravím s Branduškou by mě ani ve snu nenapadlo. První krizové místo (tam, co jsem se vysekala s Bailinkou, tedy u tunelu) jsme překvapivě zdárně překonaly a Brandinka krásně makala i nadále, vnímala a mastila, co to šlo. Kámen úrazu je ten, že si neumím prohlížet parkur na dva psy, takže tam pro ni kouzlím to stejné, co pro Bailinku, jenže pro Brandušku jsou některé prvky neznámé – prostě přišly tři odmítačky za sebou… Nevěřila jsem vlastním očím, že jsem Brandušku z těch odmítaček dostala bez disku, protože to rozhodně neumíme. Disklo nás až třetí odmítnutí ve slalomu. Nevadí, měla jsem z babči velikánskou radost, že jsme vůbec doběhly.

SA1

Parkurek se zdál jednoduchý, bylo tam jen jedno ošklivé místo – zeď z blbého úhlu z kladiny. Normálně bych si na takový parkur víc věřila, ale po předešlém výkonu v jumpingu jsem vůbec netušila, jestli se podaří naše propojení. Povedlo se, ale s malými výhradami – Bailinka zase moc nezvedala nožičky. Zřejmě se posunula už na startu, takže první laťka shozená. Zatím jsem pořád ještě pyšná na její zóničky – už ji tam vůbec nezdržuju a ihned po povelu „zóna“ přichází povel „pojď“, tak snad nám to takhle pěkně vydrží. U videa se docela bavím, jak se paní rozhodčí proběhla. Po dlouhatánské rovince přes celý parkur přichází druhá laťka shozená. Za kladinou jsme se málem srazily, jak jsem se snažila vytvořit lepší náběh na zeď, ale dobře to dopadlo. Odmítačku jsme vyfasovaly ve slalomu – zkouším ji víc si slalom vyhledávat, ale asi to bude chtít ještě čas. Z jedniček doběhly jen dva týmy, my si to pokazily trestnými. Nakonec tedy 2. místo s postupovkou 4,66 m/s (i s opravou slalomu to je docela slušný, ne?).

MA2

Paní rozhodčí trochu přitvrdila a ještě „vylepšila“ zeď. Počítala jsem s diskem na druhé překážce – slalom není u Brandušky narozdíl od áčka dost oblíbený, ale zase překvápko, Brandy bez mrknutí oka naběhla do slalomu. Za ošklivým úhlem na zeď jsme zdárně překonaly i ošklivý náběh na kladinu (narozdíl od jiných pejsků se Branduška nezrakvila), ale pak skočená kladina, nevadí, zoničky už náš netankují. Další zapeklitý úsek jsem čekala po okolo-rovinka-zadní díra (tipovala jsem přední díru). Brandinka je ale zlaťáček a zmákla to na jedničku s hvězdičkou – pokazila jí to svým útěkem až panička, takže odmítnutí, které jsme opět ustály bez disku a zvesela jsme mířily k áčku, kde už ten disk musel přijít (skočka za áčkem) a zase nic – Brandy to z áčka stočila rovnou na mě do mírného kopečka – tady se projevila paničky kondička/nekondička, takže jsem sotva dofuněla k trojlístku, který jsem si zvolna prokráčela za trefného pokřiku Markéty. Ani nevím jak, ale najednou tu byl cíl a Brandinky 8. místo s postupovkou 4,16 m/s – že bych ten její přesun do starého železa příští rok ještě uvážila?

Agility

Nikdo moc nechápal postavený parkur na půlce parkuru o 17 překážkách – asi nás paní rozhodčí měla plné zuby a chtěla, aby to rychleji odsejpalo nebo co já vím. Ale ze zrakvených pejsků na kladině po zdi se stejně nepoučila – zase peklíčko.

Bailinka s trochu větším obloučkem vyšvihla náběh do slalomu (radši to než znovu opravovat). Před kladinou jsem si raději oběhla zeď s ní. V tu chvíli už bylo asi nejhorší za námi, ale mně se za kladinou nějak zamotaly nožičky a Bailáska jsem místo do tunelu poslala na skočku. Velikánská škoda, protože i zbytek bychom měly čistý. Po tunelu jsem hodně přemýšlela, jestli jít „na sraba“ anebo risknout točení kolem bočnice u tunelu – díky disku, ale asi bych to udělala stejně i bez disku, zvítězila statečnost a bubáček to zvládla bez mrknutí oka až do cíle. To moje zaškobrtnutí hrozně moc mrzí, protože si myslím, že čas bysme měly hodně slušný. No nic, škoda přeškoda toho disku.

Na Brandušce jsem už na startu poznala, že to zřejmě nebude to pravé ořechové (třetí běh, takže klasika, na kterou jsem zvyklá), startovala tedy ze stoje, nechtěla jsem ji terorizovat a prudit nějakým sezením. Za dálkou si zaběhla daleko daleko do prázdného parkuru, slalůmek už jen prokráčela a poté měla jasný cíl – TUNEL, žádná zeď, ale tunel prostě volal o pomoc. Ještě jsem vydržela až za kladinu, ale když se opět vyběhla kochat do prázdného parkuru, docházela mi trpělivost a do cíle jsme se už nedostaly, protože Brandinka všechno sabotovala a já též.

Vyhlašování

Po doběhání celé naší partičky jsme pobalily věci, hodily jsme řeč s PRTím příbuzenstvem – Dejnou a Ajťáčkem, Bailinčinou tetičkou. Ty dvě v sobě příbuzné nezapřou – prostě uvřeštění magůrci. Branduška je zase podobný typ jako Babsinka – prostě pohodářky dvě. Bailinka pak pozlobila Nessíčka kradením míčku, což trumpetkovi černému nešlo moc do hlavy a občas zůstal stát a zírat, kdeže má tu svou mičudku, zatímco ta znovu letěla i s Bailinkou. Stupně vítězů si užily obě holčičky – pyšná mamka musela doprovodit dcerku, málem jsme totiž naše vyhlášení prošvihly. Tetičce moc gratulujeme k 1. místům v agility i jumpingu s neskutečnou rychlostí. Stejně tak i Květě, Hamše, Markétě, která si opět náramně užila stupně vítězů i focení s dortíkem ze součtu (vyprsená byla dokonale – modří vědí).

Tak to asi vše z Jičína. Paní rozhodčí trochu zklamala, ale vše nám vynahradila báječná organizace, bufáč, společnost i užasná kadibouda (musela jsem si povyskočit) a také příjemné prostředí, kde se dá skvěle venčit. Takže díky za vše a ještě jednou všem veliké gratulace!