Tento víkend jsme vyrazily i s Péťou Hamšíkovou a Larinkou do našeho oblíbeného Kladna na Jahodový pohár. Už náš výjezd byl celkem dramatický – kupodivu jsem nezaspala, ačkoliv jsem šla spát někdy kolem druhé hodiny ranní, ale nemohla jsem najít klíče od auta, které si páníček odvezl na Moravu. Naštěstí jsem rychle našla rezervní klíče a vyrazila pro Péťu. Cestu k ní jsem měla nastudovanou, ale bylo mi to prd platné, protože jak jsem v Řepích vjela mezi hromadu paneláků, navigace začala stávkovat a já zapomněla všechno, co jsem měla nastudované. Naštěstí jsem se po telefonu s Petrou odsud nějak vymotala a zdárně naložila Petru i s šeltičkou Larou. Druhé bloudění nás čekalo na Kladně. Obě jsme měly pocit, že máme trasu naježděnou, ale kdepak. Minuly jsme odbočku a kodrcaly se přes půlku Kladno, abychom se dostaly ke Zvonečku v Rozdělově. Na místo jsme dorazily sice včas, ale o půl hodiny později než jsme původně plánovaly. Brandušku jsem rychle vyvenčila a za chvilku jsme mazaly na parkur.

Jako první nás čekal jumping – hned za třetí překážkou si Branduška udělala malý okružní výlet, ale podařilo se ji stáhnout zpět ke mně. Po super náběhu do slalomu a překonání skočky zezadu jsme se ovšem vydiskaly na modrém tunelu – Brandy má svou hlavu a levá díra jí byla prostě sympatičtější než ta pravá a mně se nedařilo ji dostat do té správné. Už jsem začínala mít obavy, že nás pan rozhodčí vyhodí – na začátku upozorňoval, že po disknutí máme plynule dokončit parkur, v případě oprav máme po opravě ihned opustit parkur. Tak jsem si docela zahrávala, ale nakonec jsme parkur skoro plynuel dokončily – ještě nám do cesty totiž přišla jedna levá díra namísto pravé. Ve zkoušce mi trochu zatrnulo na áčku – zóna nebyla předpisová, jak se učíme, Brandy sice zastavila, ale rozhodně ne zadními nožkami na zónovce. Tentokrát jí to prošlo, stejně tak i na kladině. Pravou díru jsem tentokrát ošéfovala úplně zbytečnou otočkou – vyplatila se. Zkoušku jsme nakonec vyhrály s postupovkou 3,40 m/s. Jako poslední nás čekalo agility. Zoničky krásně seběhnut, ale opět zastavené až pod. Houpačka byla jako vždy dramatická a Brandušce se po jejím překonání zřejmě tak ulevilo, že se vydala zpět do stanu. Naštěstí se mi ji podařilo včas uřvat zpět a plynule jsme pokračovaly do konce parkuru. Škoda toho odmítnutí před slalomem, protože i s odmítnutím jsme měli nádhernou postupovou rychlost 3,88 m/s, zatímco první pejsek měl postupovku 3,76 m/s. Příště budu muset „slalom“ hulákat o něco dřív. Po vyhlášení jsme s Petrou udělaly společné foto našich šampionek – Laruška jako superšampionka a repezentantka ČR má v tomto oboru velmi bohaté zkušenosti a vypadá naprosto dokonale, Brandy se pózovat s medailí na krku budeme muset ještě hodně učit – na jedné fotce totiž vypadá dost nakrkaně. No a frčelo se domů.

No a protože jsme se sobotní zkouškou kvalifikovaly dokonce do velkého finále, tak v neděli nás čekalo opět kolečko do Řep pro Petru a pak směr Kladno – tentokrát už bez bloudění (snad si konečně cestu zapamatuju i pro příští rok). Opět se začínalo jumpingem. Trochu jsem se obávala, že se Brandy už nebude moc chtít běhat, ale princeznička mě překvapila, rychlá byla jako drak a úžasně reagovala na moje povely. Bohužel reagovala až tak přesně, že se mi ji u jedné skočky podařilo stáhnout předčasně, čehož jsem si nevšimla a nadšeně jsem mastila do cíle. Písknutí pana rozhodčího mě pořádně překvapilo, ale v cíli jsem už viděla holky, jak se drží za hlavu a že prý tak krásný běh a my jednu skočku vynechaly. No, co se dá dělat – stalo se mi to už poněkolikáte, třeba se z toho jednou poučím. Na videu jsem si tento běh zkoušela stopnou a čistý čas by vycházel na +/- 31 s, tedy postupovka přes 4,6 m/s, což by byl asi náš osobáček. Co se dá hold dělat. Zkouška byla krásná běhavá, první problémek nastal u slalomu – Brandušku jsem až moc vyvedla, takže odmítačka. No a když jsme došly na kladinu, ta Brandy si zřejmě z předešlého dne pamatovala, že na zónovkách moc neprudím, a tak trochu přitvrdila a skočila si pěkně z půlky. To už bylo i na mě moc úmyslně jsme se tedy diskly. Na přání pana rozhodčího jsme po opravené zóně (oprava neproběhla přesně podle mých představ, protože mě nervoval ten zatracený rozhodčí) jsme hned opustily parkur. Jako poslední nás čekalo velké finále. Prohlídka se mi zdála strašně krátká – ještě bych takových 10 min na prohlídku potřebovala. Od začátku jsem z parkuru neměla dobrý pocit. Když se na nás tedy dostala řada, byla jsem docela osudu odevzdaná. Hned na páté překážce jsme se diskvalifikovaly – Branduška čtvrtou oběhla z druhé strany a já už nebyla schopná se zkoordinovat a improvizovat. Než jsem se vzpamatovala, Branduška si proskákala, co mohla – zřejmě zkoušela jestli sama netrefí, když panička zamrzla. Rozhodla jsem se tedy ji už poslat jen do tunelu a dát si rovinku pro radost do cíle – cestou jsme narazily na kladinu, kterou opět hopla, rychle jsme ji tedy opravily a s panem rozhodčím v zádech opustily parkur. Po závodech jsme si ještě počkaly na vyhlášení vítězů, abysme Petře pořídily foto a mazaly jsme domů.

Tímto děkuji všem za milou společnost a hlavně za přijetí ve stanu paní Sáry parsonové a jejích pánečků Lenky a Petra. Lence navíc děkujeme za mazlící, trimovací a natáčecí péči, včetně lesních procházek. Jsem hrozně moc ráda, že jsme na závody vyrazily – Brandy byla skvělá, celý víkend běhala parádně, dělala mi velkou radost s odložením a ty zóničky si zase jistě brzy opravíme. Domů jsme odjížděly tedy spokojené, spálené a pořádně unavené.