50. DVOJZKOUŠKY
Upřímně se musím přiznat, že jsem ráno hodně zvažovala, jestli vůbec lézt z pelechu, když jsem slyšela jak mi buší déšť do oken. Holčičky se taky netvářily dvakrát nadšeně, že by se jim zrovna někam chtělo, ale nakonec jsem se vykopala s tím, že při procházce to ještě promyslím. No a zrovna pršet přestalo, tak jsme jely. Díky mému rozmýšlení jsem jen tak tak stihla prezenci (za pět minut půl dvanáctý :-D). Pan rozhodčí měl nějaké průpovídky „jooo na takové jsme tu čekali“ 😀 Od Zdeňka to snad nebylo myšleno zle. Mezitím se počasí střídalo – déšť/bez deště/déšť/bez deště a furt dokola. Šla jsem na jistotu do auta pro kopačky, jenže ty zůstaly doma v botníčku. Tak jsem oprášila své nové Speedcrossy (konečně se začaly dělat i v dětských velikostech) a vyrazila na parkur.
SA2: 1. místo
Při prohlídce jsem si lebedila, že je to moc hezký a jednoduchý parkur – což většinou bývá kámen úrazu, když se cítím takhle sebevědomě. Start jsme si pochopitelně trénovaly stranou, ale v tomto parkur nebyl ani potřeba, protože jsem nepotřebovala téměř žádný náskok. Hned na začátku jsme měly trochu větší oblouček, ale pak už jsme drandily bez jediného problému a záseku. Zóničky měla Bailinka luxusní, zvládly jsme i správně naběhnout slalůmek. No a najednou jsme byly v cíli. Nerozuměla jsem, co pořadatelé hlásí, ale přišlo mi, že jsme nějak rychle v cíli, tak jsem měla obavu, jestli jsme náhodou někde něco nevynechaly. Čučela jsem pak jak blázen, když mi začali ostatní gratulovat – umístili jsme se na 1. místě s parádním časem (a to jsem měla pocit, že jsem běžela kvůli botkám docela opatrně). Příjemné překvapení. Moc mě mrzí, že tenhle běh nemáme natočený. Fakt jsem byla pyšná, jak jsme to pěkně zaběhly a dokonce s nejrychlejším časem – nejen Skám, ale i Mkám a Lkám jsme to natřeli. 😀
SA2: diskvalifikace
Druhý parkur už nebyl taková sranda – jedna fiškuntálie za druhou. Na prvních 7 překážek jsem měla vymyšlené asi 3 druhy vedení a ne a ne se rozhodnout, jak to jít nejlépe. Lka se diskala o sto šest, stejně tak Ska a já pořád nebyla moudrá, jak jít. Bailinka to ovšem vyřešila za mě – předčasný start (čtvrt hodiny jsem jí mordovala s odložením, aby ho na startu zmršila, koza jedna mrňavá). Zase mi cukaly koutky, jak před časně odstartovala, mrskla po mě okem a s výrazem „já nic, já muzikat“ se dekovala zpátky. 😀 Druhé odložení už klaplo na jedničku (hezky jsem ji tam nechala vykysat), diskly jsme se pak ještě několikrát – moc jsme se nenavázaly, ale stejně si myslím, že to jak jsem to nakonec chtěla jít, byla asi nejlepší varianta – jen se panička neflákat (když po disku mi to většinou už tak nejde). Do cíle jsme se sice nějak doplácaly, ale celý to stálo za starou bačkoru – pyšná jsem mohla být akorát tak na zóny a slalom, pak možná asi 2x nějaký světlý moment.
I když se mi ráno vůbec nechtělo, byla jsem moc ráda, že jsme nakonec jely. Holčičky se na loučce parádně vyběhaly, Bailinka paničce vyhrála instantní kávičku, no a já je za odměnu vzala do Petka. Bailinku jsem se snažila socializovat u zvířátek – ne, že by mě úplně vnímala, byla celá paf, jen jsme vešly dovnitř, u papoušků mi přišlo, že se mozeček vytratil totálně – měla jsem pocit, že jí vidím skrz ušima. 😀 😀 😀 Opičákům se líbila i Bailinka, takže ji chodily provokovat. Čekala jsem, kdy nastane kvílení (jako na ForPets), ale nenastalo. Druhému bezmozečkovi byla nějaká zvířátka úplně někde, snažila se se mě přetáhnout k megapytlům s granulkam – sem tam byla nějaká na zemi. Samozřejmě jsme nějaké dobrůtky koupily, i hračku pro malou ničitelku (hračky nám většinou vydrží tak jeden trénink, někdy ani to ne). No a já na závěr musela zkonstatovat, že toho papouška, kterého bych si tak strašně moc přála, si s Bailinku asi fakt nemůžu dovolit. Aaaach jo.
Před odjezdem jsem ještě zaskočily podpořit Ingrid – bohužel se diskla tam, co většina. Ani pak si prý moc nepolepšily. Škoda. Ale moc jí děkuji za fotečku ze stupňů vítězů – ještěže dorazila, ale stálo to trochu přemlouvání. Trojkaři měli vlastně hrozné štěstí, když začínali běhat, začínalo trochu vysvicovat sluníčko. Škoděnka, že nepřišlo dřív. Doma jsme pomřely jak po celodenní túře – zítra jedeme nanovo, tak uvidíme, ale pochybuju, že by se nám pátá zkouška podařila splnit tak krátce po splnění té čtvrté. 😀