46. GRANT SLAM A ČOUDÍCI V PRAZE

Grant Slam = tréninkový závod (dříve to byl i oficiální název). Probíhá tak, že trenér postaví parkur bez čísel a vybere jednu až dvě nejobtížnější části, které si trénujeme jako sekvenci za různých typů vedení. Teprve po tréninku se parkur očísluje a běží se jako závod na čas. Poté je možno si zaběhnout dvě opravy, a to buď celý parkur anebo jen co uznáme za vhodné s tím, že máme dva pokusy. S Brandy jsem kdysi těchto tréninkových závodů pár absolvovala, ale její postupné znechucení agility, když se trénuje dlouho, mě donutilo udělat si přestávku. Jenže teď s tím novým, flekatým materiálkem (rozuměj: Bailinkou) je radost pracovat, takže jsem opět vyrazila minimálně kvůli potrénování slalomu a kruhu (občas si ho brebera hupne vedle).

Jako první nás čekal jumping a trénovala se sekvence skočka-dálka-slalom-skočka (vedle tunelu, který dost nepříjemně vykukoval přímo na slalom). První pokus na pravou ruku perfekt, druhý pokus s přeběhem za psem jsme nebyly schopné dát a Bailinka se pak tak zacyklila, že nebyla schopná dát slalom vůbec – vždycky vypadávala ve druhé mezeře. Tohle se nám stává většinou, když se k ní přidám – tak dlouho jsem učila samostatný slalom, až není schopná udělat slalom po boku paničky a čím déle opravujeme, tím je to jen horší. Nakonec se ale zadařilo slalom opravit a šlo se na závod. Pan trenér nás vypsal jako první závodníky – jak myslíte, že to dopadlo – ve slalomu zase špatně, takže jsme si aspoň opravily slalom při opravách  – zbytek parkuru Bailinka běžela moc hezky.

Druhý byl open – shodou okolností se jednalo o podobnou sekvenci, kterou jsme měly na tréninku ve čtvrtek – člověk by tedy, řekl, že když ve čtvrtek jsme tuhle sekvenci vyfikly jako prd, takže v sobotu to bude ještě lepší. Ale kdepak! Zasekly jsme se pekelně a nebyly schopné to dát ani na jednu ruku – jednalo se o vedení přes překážku mezi dvěma překážkami do tunelu. Bailinka byla jako vždy dokonalá, ale zase jí to kazila ta panička naprosto nemožná. Nevím nevím, čí nervy byly víc na dranc, jestli Tondovy nebo moje, jediná v pohodě byla uvřeštěná a nadšená Bailinka, která se snad ani po 150. pokusu vůbec ničemu nedivila. Naštěstí jsme ale nezůstaly s našimi pokusy a omyly jako poslední… Tentokrát se otočilo pořadí startujících, takže jsme běžely poslední. Myslela jsem, že mě klepne pepka, když se po překonání první překážky ozvala píšťalka, že jsme disklé – zapomněla jsem Bailince sundat obojek. Prostě panička debil, co dodat. Při opravě jsme si zaběhly celý parkur a nebýt zase opravy slalomu, tak by to byl čistý běh s nádhernými zóničkami.

Poslední se běžela jumpingová sekvence s těžším náběhem do slalomu. Bailinka ho vyfikla jako nic. Měla jsem ukrutnou radost, ale říkala jsem si, že v nejlepším se má skončit a než bysme si to zase pokazily, raději jsme úspěchem a mega pochvalami zakončily to naše snažení. Pomohla jsem aspoň s měřením časů, zatleskala vítězům, převzala upomínkový diářek GrAntu (kupodivu bez předvyplněných závodů) + pár slalomových rad a mazala jsem rychle pro Brandušku, abych ji protáhla aspoň po polích a loukách v okolí Řitky. Byla děsně nadšená, takže lítala jak pošuk a užívala si pohody o samotě, protože malá prďola už odpočívala v autě.

Z Řitky jsme vyrazily k rodičovstvu na obídek, kde už byli natěšení kluci Čoudí – tak se na nás těšili, že nešli ani spát a babičce s dědou probrali skladové zásoby hraček po mně a ségře. Zírala jsem na ty poklady jako blázen. Jim se nejvíc líbila digitální hra – takovéto skládání kostiček (nejvíc je na tom ale bavilo jaké zvuky vydává, než aby stavely kostičky), já jsem pro změnu zasedla ke stavebnici Seva. Když Kubíčka omrzela digi hra, postavili jsme spolu stůl a židle a nakonec si pánové objednali stavbu formule 1. S návodem jsem to dala dohromady, ale pořádně jsem se zapotila. Bailinka byla zase úplně tumpachová z pohyblivých hraček  a nejvíc ji iritoval pejsek na klíček, co se vrtí a štěká (doštěkal už před léty) a také pokladnička jablíčko s červíčkem, který spolkne minci. Však se podívejte ve videu na ty poklady. Když jsme se dostatečně vyřádily, jelo se k nám domů. Po pár minutách to tam vypadalo jak po výbuchu (ostatně jako vždy při jejich návštěvě). Navečer mi ségra nechala ty dva raubíře na starosti – podařilo se mi je utáhnout na Člověče, nezlob se, černého Petra a mikádo. Největší show ale měli ze psí klece. V TV zrovna dávali Zázraky přírody, kde prasátko aportovalo, takže kluci požadovali předvést aportek od holčiček – Brandy se ho nikdy nenaučila, ale Bailinka je moc šikovná. No a aby Brandušátko nebylo za pako, tak jsme jim předvedly schovávání do kufru. Řehtali se jak šílení a pak začali vymýšlet, kam by se nacpali oni a nenapadlo je nic lepšího než se nacpat do klece, kde se hihňali jak dvě paka. I když šli hoši spinkat docela pozdě, tak ráno byli na nohách před půl osmou a do desíti se je podařilo udržet celkem v klidu, takže jsme se i vyspaly. Pak už jsme je s holčičkami jen doprovodily k metru (hrozně rádi jezdí „metlem“) – jeli ještě na chvilku obšťastnit babičku s dědou a tradá na Vysočinu. Já zatím s holčičkama poklidila ten bugr, konečně zlikvidovala už skoro holý vánoční stromek, který jsem chtěla spálit, ale berušky byly jiného názoru a rozřezaný stromeček kradly a řádily pak s polínkama po bytě – uklízet jsem tedy mohla na novo, protože zatímco já řezala, holčičky štípaly dříví.