4. PŇOVSKÉ DVOJZKOUŠKY

Po posledním agilitním výbuchu na Dobříši jsem byla dost otrávená, pak jsme kvůli psincáku musely zrušit děčínské závody i dva poslední tréninky jsem musela zrušit (tentokrát paničky „psincák“ :-D), na zkoušky jsem tedy jela s obavami, jak asi dopadneme. Bojujeme se starty, jenže trénovat můžu jen na závodech nebo zkouškách, protože Baila moc dobře pozná, kdy se jedná jen o trénink a kdy o něco víc. Na zkouškách jsem v jedničkách chtěla překvapit Markétu s Nessíkem, takže jsem vyrazila o něco dřív, než byla naše přejímka. Jaké bylo naše překvapení, když jsem na místě zjistila, že Markéta tu není, aspoň jsem tedy měla čas se v klidu vybalit a usídlit v milé společnosti HopTropích agiliťaček 😀 a dalších.

Zkouška SA2 poprvé
Alice postavila moc hezký parkur asi o 17 překážkách, při prohlídce mi připadal docela jednoduchý. Náš cíl nebyl doběhnout, ale správně odstartovat. Napoprvé se bohužel nezdařilo, všechno špatně – Bailinka štěká, hejbe se, já odcházím připosraně, takže nakonec odstartovala bez povelu. Vrátila jsem ji tedy zpět. Druhý start se už povedl, na začátku na mě sice opět huláká, ale podařilo se nám odstartovat až ve chvíli, kdy v klidu ležela a vypadala soustředěně. I v běhu mi přišlo, že jsme na sebe byly napojené, na áčku jsem aspoň díky disku mohla pochválit zónu. Do slalomu naběhla moc hezky, když jsme ale pokračovaly dál, ozvala se najednou píšťalka – chvilku jsem nevěděla, co se děje, ale hezky plynule jsme pokračovaly dál. Kladinu krásně zastavila, tentokrát jsem nechválila. Před houpačkou jsem málem zbloudila do tunelu (on mě tenhle tunýlek lákal už při prohlídce :-D), houpačku jsme si pak opravily. Z běhu jsem měla fajn pocit, ale jak to šlo, vrhla jsem se na video, abych zjistila co se to vlastně událo. Domnívala jsem se, jestli třeba neoběhla při předčasném startu překážku, že nás Alice diskla až pak, ale ne. Výpadek ve slalomu jsem viděla jsem postřehla až na videu – sice dobře naběhla, ale nedala třetí tyčku. Šla jsem se pak Alice zeptat, proč nás diskla až ve slalomu, nejdřív mi něco vysvětlovala, ale nakonec jsme se shodly, že si toho prostě nevšimla a hrozně se mi omlouvala. 😀 Samozřejmě jsem se nezlobila, jen jsem z toho měla šišku zamotanou a byla jsem moc ráda, že jsme se podruhé diskly ve slalomu a já nemusela řešit žádné nepříjemnosti.

Zkouška SA2 podruhé
O něco těžší parkur než ten první (hlavně začátku jsem se obávala, kromě startu). Šest psů před během jsem šla Bailinku prudit – já se rozcvičila, jí jsem maličko rozcvičila a pak už jen posadila před překážku, kde musela ležet jak přikovaná a já ji zkoušela. Asi 5x jsem ji načapala na švestkách, šestý pokus už ležela jak přikovaná, sedmý jsme odstartovaly na povel a pak už jsem ji zase jen zkoušela nachytat a nenachytala. No a s tím jsme šly na start. Nevím nakolik tahle finta zapůsobila, ale Baila ležela na startu jak přikovaná bez jediného pípnutí. Nevěřila jsem vlastním očím ani uším a v klidu a pohodičce jsme tedy odstartovaly. Běh byl úžasný, zapeklitá místa jsme vyfikly jako nic a pak přišlo místo, které jsem si při prohlídce xkrát řekla, že musím Bailinku na tu překážku doprovodit, nesmím jí tam utéct. No a co se nestalo – utekla jsem, takže Bailíska ji skočila z druhé strany. A disk byl na světě – nezastírám, že mě to nemrzelo. Ostatní mi pak strašně chválily zóny, mě mrzel disk, ale zároveň jsem byla hrozně pyšná na ten start. Uvidíme, jak dlouho mi tahle fintička vydrží.

Když jsme doběhaly a já zrovna nikoho nenatáčela, šla jsem si pak udělat trochu pořádek v autě. Flyballová sezóna skončila, takže najednou mám kufr jednou tak velký. 😀 Po vyhlášení jsme vyrazily s Anetou a Evou na krátkou procházku po místní naučné stezce. Všichni pejskové na volno, jen Bailinka na vodítku. Eva se trochu podivovala, ale myslím, že mě docela chápala a pokud ne, rozhodně mě pochopila ve chvíli, kdy jsme v lese chtěly pořídit společnou fotku. Bailinka po odepnutí z vodítka už už vyrazila jak tryskáč na lov, ale zařvala jsem tak, že si to radši rozmyslela a nejsem si jistá, jestli si ostatní hafulky strachy neučůrly. 😀 Po pořízení fotek – nejdřív se povedla teriéří, Anetě se totiž nedařily nainstalovat pudlinky a borderky na fotku, ale nakonec jsme vyfotily i kompletní sestavu – jsem Bailinku připásala na stopovačku a šly jsme zpět. Obě jsme byly ve střehu – ona číhala na mou chvilku nepozornosti a já si dávala pozor, aby ta chvilka nepozornosti nepřišla. Jojo, napínavé to někdy máme.

Na cvičáku akorát začínaly trojkové běhy – šla jsem se tedy podívat na Janu s Miou a Petru s Larinkou. Jana sebou zrovna na parkuru práskla – jakoby nestačilo, že už má jedno koleno zafačované, málem přišla i o to druhé, ale doběhly s jedním odmítnutím (díky tomu pádu). Petra běžela jako profík, tedy standardně. 😉 Pak už jsem se jen rozloučila, popřála štěstí a frčela domů. Díky moc holkám za příjemnou společnost, Evče velká omluvu za nedotočené video (omylem jsem to tři překážky před cílem vypla) a největší dík patří Verče za to, že mě vlastně vůbec „netočila“. 😀 😀