NÁVŠTĚVA ARCHIEHO A DEENA Neděle 01. února, 2015
První realizace novoročního předsevzetí – návštěva Archieho, provorozeného synka ve Stupavě – teriéří ráj, srnky kam se podíváš. Archounka už srnky moc nevzrušují, zato holčičky se zase předvedly. A abychom jim ubrali trohu energie, v neděli proběhl výcvik saňového spřežení po teriérsku.
A NAVÍC: Společně s Peťkou a Vivi Archounkovými (bez Archounka, aby bratříčka neklepla pepka) jsme v sobotu navštívily našeho Deenka (Aberdeenka) v Rakousku. Konečně jsem tak mohla poznat nový přírůstek, a to malého Lucu – s Deenkem budou určitě skvělá dvojka.
Cestu na Slovensko jsem dlouho odkládala, protože se mi zdálo, že Bailinka bude každou chvíli hárat (matka ji nakrývá už někdy od listopadu – jsem si myslela, že Branduška je odborník na háravky a ono prd). No a protože se pořád nic nedělo, riskla jsem to a domluvila si návštěvu Archounků a Deenkovců. Odjezd do SR se maličko zkomplikoval při pátečním flyballovém povyražení – povyrazila jsem se tak, že na odjezd v 8 hodin ráno s alkoholem v krvi jsem se rozhodně necítila. Dělala jsem tedy psí kusy, abych se těch zbytečků alkoholu zbavila co nejdřív. Někdy kolem jedenácté už jsem si připadala trochu lépe, riskla jsem to a vyrazila – hooodně opatrně, protože jistá jsem si za tím volantem vůbec nebyla. Měla jsem pocit, že definitivní vystřízlivění nastalo ve chvíli, kdy jsem si na hranicích chtěla koupit slovenskou dálniční známku (nemínila jsem riskovat vyhýbáním se dálnici) a podařila se mi odbočit na parkoviště kamioňáků, kde jsem byla asi za slušný pako a pánové i trousili mým směrem nějaké „vtipné“ poznámky. Celé jsem to završila tím, že se mi pak podařilo najet zpátky na Brno místo na Bratislavu – vztek, co jsem na sebe měla, tedy dostatečně vyplavil skoro všechny jedy z těla.
Po příjezdu do Stupavy jsem si ještě trochu pobloudila po obci, než jsem našla ten správný domeček. Za oknem už mávala Vivi s Peťkou a vrtěl se Archounek, Rado mi šel pomoct s věcmi a nezapomněl si do mne trochu rýpnout cosi o opilcích, když jsem se omylem dobývala do jejich auta. Poté, co jsem si dostatečně sypala popel na hlavu a po x omluvách za pozdní příjezd, jsme se konečně pořádně přivítali, Archie protáhl holčičky sousední loučkou, zahradou (neoplocenou!!!) i jejich krásným domečkem. Neoplocená zahrada ve mě vzbouzela hodně nedůvěry, obzvlášť po informaci, že jim tam chodí v noci (někdy i přes den) srnky. Archieho nějaké srnky už moc nevzrušují (takovýto to byl lovec, ale už si na ně hold zvykl), zato ty moje potvůrky tam lítaly jak ztřeštěné s očima navrch hlavy.
No a protože čas hrozně letěl, zanechaly jsme doma pány (Rada a Archieho) a udělaly si s Peťkou a Vivi (a hafulkami) dámskou jízdu do rakouského Kittsee (není to daleko – prakticky přes Dunaj je zase Bratislava), kde jsme měly domluvenou návštěvu u Deenkovců. Mé původní sliby, že než vyrazíme, dám Simonce vědět, zůstaly zapomenuty ještě v páteční hospůdce, takže jsme chudákům udělaly neplánovaně přepadovku – přiznávám, že jsem si připadala jako úplný blbec, protože jsme celou rodinku vyrušily z odpolední siesty. No nic, stane se a snad nám bylo prominuto… Nicméně siestu si neužíval akorát Paul a Deenko, který nás velmi bujaře přivítal na zahrádce – Bailinku z toho málem kleplo (nemá ráda moc intimní seznamky). Po chvilce nám byl konečně představen i malý Luca. Krásný klučina, který nám nejen zatančil, ale i Vivi půjčil nějaké hračky. Se Simonkou jsme hezky popovídaly nejen o pejskách, ale i matky si popovídaly o dítkách. Bailinka se zase chtěla pobavit s Deenkem na téma „čí je žlutý pískací míček“, který jsme Deenkovi přivezly s ostatními dárečky. Deenko se k diskuzi moc neměl a když se konečně „obdarovanému“ podařilo „dárkyni“ darovaný míček zabavit, pro jistotu s ním usnul v tlamičce – tohle teda ještě ani Bailinka nezvládá, prostě machr. To mě fakt pobavilo. I pak si ho hlídal jako oko v hlavě a Bailinka marně očima přivolávala na pomoc paničku, aby mu ho sebrala. Asi budu muset doma sáhnout do zásob a v té hoře psích hraček najít úplně stejný míček (máme jich hned několik v různých barevných provedeních). Musím teda říct, že Deen je pořád celá Branduška (samozřejmě zamlada – fešák je pořád krásně vybarvený, narozdíl od šedivé maminky). Něčím mi strašně připomínal nevlastního brášku Butche – když se chtěl pomazlit, házel úplně stejné vtíravé pohledy i pohyby. Prostě zlaťáček kouzelný s prasečím ocáskem (promiň Deenko, ale Tobě sluší i ten ocásek). Bohužel čas neúprosně letěl a protože jsme dorazily později, než bylo původně v plánu, domů, tedy do Stupavy, jsme odjížděly akorát, když se stmívalo. Cestou v nás pěkně hrklo, když se ještě v Rakousku na uzounké silničce proti nám potácela srnka. Zřejmě už byla chuděrka zraněná… Na více fotek se můžete podívat níže.
Ve Stupavě nás přivítali oba pánové, kteří celé odpoledne makali na vestavěné skříni (ano, i Archie prý pomáhal). Musely jsme vylíčit zážitky, Archounek provedl kontrolu našeho oblečení a ani se netvářil moc dotčeně, že jsme navštívily bratříčka bez něho. Když se podařilo nakrmit a uspat malou čertici, zasedli jsme na matrace (sedačka je právě ve výrobě) a kecalo se kecalo až do noci. Moje ranní předsevzetí, že vína se dlouho nedotknu, vzalo rychle za své – Rado by si mohl otevřít vinotéku, takovou chválu na víno jsem snad ještě nezažila, a proto jsem tedy chtěla aspoň ochutnat. Poučena předešlou nocí jsem byla opravdu hodně opatrná, takže tentokrát jsem zůstala z dvounožek asi já jediná (tedy ještě Vivi) střízlivá zato pořádně přecpaná pravými slovenskými korbáčky. Příšerky čtyřnohé se hlavně u jídla dožadovali neustálé pozornosti – sýra se na ně moc nedostalo, tak zbývalo aspoň nějaké to pomazlení, které si samozřejmě nejvíc užila Branduška, Archie o něco méně a Bailinka měla před infarktem, že na ni sahá někdo cizí. Brandušku pomazlení nabilo pozitivně, takže si pak se synkem dala i krátkou pacičkovanou za přísného dohledu dcerky (ale přidat se dceruška neodvažovala mezi starší a pokročilé).
Po ranní snídani se vyrazilo na střelnici – ano, čtete správně, opravdu na střelnici. Jedná se o bývalou střelnici s amfiteátrem a odsud vede cesta do lesa. Cestou tam se Vivi chtěla vézt, ale s Peťkou jsme byly po probdělé noci dostatečně líné, tak jsme se pokusily zapřáhnout na kousek největšího nevybouřeného divocha Bailinku a ono to kupodivu šlo. Na střelnici se už zapojil s taháním a chytáním nadšené Vivinky Rado. Když ti dva byli dostatečně unavení, pokračovali jsme dál do lesa. Branduška na šprcce, Bailinka na volno. A to byla veliká chyba. Já totiž do tý chvíle netušila, kam přesně míříme – myslela jsem, že jen procházka lesem, jenže kdepak, mířili jsme naplnit KREMELEC!!! Bailinka ovšem nemá tak dlouhé vedení jako panička a velmi rychle pochopila, že tady se to zvířátky jen hemží, takže během chviličky byla v čudu a řvoucí panička se zmítající se Brandy na šňůře brzy viděla na obzoru mizející tři srnky a za nimi vřeštícího teriéra. Nicméně Baila docela rychle pochopila, že tyhle srnečky už ke krmelci asi jen tak nenadežene, takže se vrátila zanedlouho. Brandy se samozřejmě dožadovala též vypuštění, ale kdepak, od té chvíle už šlapaly na vodítku obě dvě. Krmelec a jeho okolí se jim moc líbilo, rypáčky jely na plné obrátky. Chudák Archie se asi trochu styděl za ty svoje dvě příbuzné, jeho totiž nějaké vůně už absolutně nevzrušují. Zpátky do Archounovic domečku jsme potkali místní policejní hlídku a že dostali hlášku o nějaké zraněné srnce, jestli jsme náhodou někde něco nezaznamenali. Pořádně jsem si oddychla, že mám příšerky na vodítkách a hlavně, že malá skřetice při svém útěku na zraněnou srnku nenarazila (to by se asi tak rychle nevrátila).
Při obídku moje holčičky hlídkovaly u Vivi – jsou zvyklé od dvojčátek, že z ikeácké stoličky občas něco upadne, jenže Vivi je pořádný jedlík a jen tak něco neupadlo. Fakt jsem snad nikdy neviděla baštit děťátko s takovou chutí. V tomhle bude zřejmě po mně (chichi), protože i já jsem si teda báječně pošmákla na vývárku a kachýnce. Klobouk dolů před kuchařinkou Peťkou. Pak nastal odpolední odpočinek – čtyřnožky i malá dvounožka to rychle zalomili, no a i my dospěláci jsme měli co dělat, abysme zůstali vzhůru. Párkrát jsem si s Bailinkou dala slalůmek a když jsem vypustila ven i Brandy, tak co si myslíte, že se stalo – obě vzaly dráhu. Tentokrát mě pěkně vydusily, zmizely na dost dlouho. Peťka byla dost nervózní (já teda taky), ale snažila se mě uklidňovat, že tím směrem co běžely jim nic nehrozí (silnice apod.). Archie ten zase nechápal – po návratu už se ven na zahrádku nepodívaly a Bailinka jen smutně přes dveře koukala, jak Archie má volný výběh (a zřejmě si říkala, že je úúúúplně tupý, když nevezme dráhu…). Když jsem tak viděla, co mají ty moje brebery elánu, zpečetily si pro ten den osud a vodítka se už jen tak nezbavily a přebytek energie byl využit zcela jiným způsobem.
Odpoledne jsme se totiž vypravili na Hrad Pajštún. Původní plán jít po turistické značce neklapl – Archounci si totiž tvoří vlastní cesty a obohacují se tak o mnohem náročnější výstupy s pekelným terénem, prostě jdou k cíli nejkratší cestou rovnou za nosem. Hned na začátku (ještě na cestičce) Vivi ode mě okoukala, jak mě holky pěkně táhnou a projevila přání, že by chtěla též zapřáhnout nějaké to zvířátko. Její oblíbenkyně je sice Bailinka, ale takový risk jsem si nemohla dovolit (nerada bych skončila ve slovenském vězení za únos, případně likvidaci, dítěte), takže zapřažena byla klidnější Brandy. Vivi byla nadšená. Brandy táhla Vivi, Baila táhla mě a Archie táhl sáně (tyhle umělohmotné jsou hrozně lehoučké). Asi jednou se Vivi natáhla, ale na obranu Branďule musím říct, že se Vivi spíš nožičky pletly, protože Brandy šlapala vzorně – byla si moc dobře vědomá, že má za sebou capartíka. Taky vždycky vzorně a v klidu vyčkávala, až se prcek sesbírá ze země. Když začala Branďule trochu stávkovat a spíš táhla Vivi ji, zkusili jsme zapřáhnout celé naše spřežení za sáně a vyrazilo se. V tu chvíli nadšeně tahali všichni psíci a Vivinka pištěla radostí (jiné dítko by se nejspíš bálo a plakalo) – pobavit se s naším psím spřežením můžete u videa na konci článečku. Psí spřežení se ale pak stalo trochu neposlušným a hlavně byl problém v hlubokém sněhu, kterým jsme se brodili cestou necestou, takže bylo zase odpřaženo. Musím říct, že jsem se dlouho tak nezapotila, ale když jsem viděla, jak malá statečně šlape (sem tam se i nese nebo veze), byla mi hanba skuhrat, že se propadám po kolena do sněhu a šlapala jsem jakoby nic. Výstup za to ale stál. Vyškrábali jsme se na nádherný hrad, tedy zbytku hradu s překrásnou vyhlídkou. S holčičkami jsem oblezla všechny vyhlídky kolem dokola a bylo to vážně paráda. Dokonce jsme tu potkali i nějakou vtipnou, snad indonéskou výpravu.
Čas docela pokročil a pomalu se začínalo smrákat. Nějaký chlapík nám poradil kudy se vydat. Cesta dolů byla pekelná, se zapřaženýma potvůrkama (jednu chvíli i zapřaženým Archounkem) byl sestup po ledové cestičce dost o hubu, ale zvládli jsme to bez úrazů a velkých pádů. Bohužel jsme však po chvilce pochopili, že pán nás neposlal úplně nejlepší cestou, jenže už byla tma a krátit si cestu lesem jsme se tentokrát neodvažovali. Dál jsme tedy statečně šlapali po cestě a přesně jak jsme tušili, vylezli jsme úplně někde jinde (podle mapy tipuji, že u obory ve Stupavě). Rado zanechal děti, psy a ženy v přístřeší autobusové zastávky a vydal se rychle pro auto. Nechápu, jak to zvládl, ale jako bezdomovci jsme si připadali jen chvilku (cca půl hodinky). Vivi už byla sice unavená, ale ona je pořád takové sluníčko… – ani jednou si neposteskla a pořád byla plná energie. Ona je vůbec úžasná. Pamatuju ji jako zlaté miminko, které vůbec nepláče. Představte si, že doteď vůbec nepláče – i když sebou řízla a člověk by čekal pořádný povyk, tak se třeba jen zakaboní nebo rozčílí, ale slzičku neuroní. No a jak říkám, tak energie má na rozdávání, pořád v akci, přitom Peťka i Rado jsou takoví kliďasové. Začínám si myslet, že geny zdědila po neúnavném psím bráškovi Archounkovi anebo po Bailince, se kterou si neskutečně padly do oka. Vivi prý doteď básní o Bailince, říkala Peťka.
Po návratu do Stupavy, jsme se zdržely už jen chviličku. Ještě jsem si dala na cestu kousek kachničky, pobalila a vyrazily jsme domů. Cesta byla tentokrát v pohodě. Archounkům hrozně moc děkujeme za pozvání (a vlastně i Deenkovcům za přijetí) a doufám, že jim návštěvu budeme moct někdy oplatit v Praze. No a samozřejmě jim také přejeme krásný a spokojený život v úžasném stupavském domečku. Sice je čeká ještě spousta práce, ale oni si umějí udělat sakra krásné hnízdečko. Takže, ať jde práce dobře od ruky a příště můžeme s holčičkami chválit další pokroky v domečku (hlavně ten plot, aby už měli příště a já mohla v klidu relaxovat na terásce a přitom nenahánět ty dvě útěkářky šílený). Také děkujeme za odkaz na fotky Archounkům, které můžete najít zde.