SRPNOVÁ CHALOUPKA Neděle 14. srpna, 2016

Když slaví sestřička narozeniny, nesmíme chybět. Tentokrát se slavilo u rodičů na chaloupce – grilovalo se :-D, povídalo, za míčkem se běhalo, slalom se běhal netradičně s balonem a nakonec se i houbařilo.

Sobotní ranní odjezd se opět trochu protáhl, protože jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít Olympiádu, takže jsem šla spát někdy ve 4 hodiny ráno. Od 9 hodin ráno zvonil budík, ale z postele jsem se vykopala až kolem desáté. Naštěstí ještě nebyl tak hrozný provoz na D1, takže chvilku po dvanácté jsem přifrčela. Naši už byli na holčičky připravení – bílá prostěradla na sedačce proti chlupům. Kdyby maminka tušila, že zrovna na tom bílém prostěradle si Branduška vystříkne žlázky, možná by se na to i vybodla. 😀 Čoudíci dorazili až později, poobědvalo se a chystali jsme se přát Pétě k narozeninám, jenže zrovna v tu chvíli se rozhodli, že se sjedou domů převléknout (přijeli totiž ze svatby). Nechali nám tam jen kluky, takže jsem se musela obětovat a na chvilku si zahrát fotbálek, pak došlo i na jiné společenské hry. Bailinka byla nadšená, protože jí kluci na střídačku házeli míček (chlapcům pak dorazila posila, strýček Štěpánek – docela sranda, strýček stejně starý). Kluci už jsou mazáci a Bailince dokážou míček odebrat, tak pak machrovali na Štěpu, jak to musí udělat – ten se ale stejně neodvážil. Baila je takový nezmar, že jí aportování nestačilo – hned se chytla, když ji tatík provokoval s míčkem, takže ji měl během chvilky na zádech a pak proběhl i letecký den. Moje maminka šílela, že co když Bailinka spadne – uklidnila jsem ji, že tenhle pejsek je gumák (ne guma, ale gumák) a ať si vzpomene na její 4 m zídku v Šibeniku a 20 m skálu. Večer se jen taťulda divil, jaktože má poškrábaná záda (no, já bych věděla… :-D). Branduška ta zaujala pozici u stolu a zkoušela obcházet nejslabší články oslavy. 😀 Po návratu oslavenkyně jsme konečně popřáli – snad byla s dárečky spokojená. V pozdní odpoledne se začal chystat gril. Hlavním grillmanem se stal náš tatík. Za život toho moc nenagriloval a když do grilu padla málem celá flaška podpalovačem, začala jsem mít obavy, že z toho grilování moc nebude – jenže nikdo nesměl radit (tak to tatík obvykle mívá, nikdo mu nesmí do ničeho kecat). Nakonec nás od umření hlady zachránil pan Souček. Doma prý má fukárek na rozfoukání ohně, ten my nemáme, a tak si museli vypomoct pumpičkou 😀 😀 😀 (málem jsem umřela smíchy – pobavit se můžete ve videu). K večeru jsem konečně vytahala překážky, které jsem Bailince přivezla – musíme něco dělat s odložením a náběhem do slalomu z pravé strany. Slalůmek byl během chvilky obsazený – hoši trénovali s balónem. Večer, když všichni odjeli, kluci hrozně žebrali, že si chtějí zkusit zahrát Carcassone. Napoprvé jsem jim trochu ulehčila pravidla, ale když jsem viděla, jaký je Kuba vyčůránek (a Daník troubík), na druhé kolo hry jsem pravidla zase přitvrdila (a v nestřežených chvílích pomáhala Daníčkovi). Musím teda říct, že z dvojčátek rostou dvě naprosto rozdílné povahy – jedno dobračisko, které při hře rádo pomůže bráškovi i tetě, druhý je pro změnu neuvěřitelný loupežník, který při hře nezná bratra (ani tetku). Když šli konečně i kluci spát, opět jsem usedla k Olympiádě a zase jsem vydržela asi do 3 do rána (a že ty tenisy byly fakt napínavé). Když jsem šla spát, rozhodla jsem se vzít Bailinku do náručí – po zahradě, kterou procházím totiž v noci běhá kuna a fakt nestojím o to, aby se s ní to malé pometlo potkalo a já ji pak nedejbože lovila z podbití střechy, kde kuna sídlí. Jen jsem ji vzala do náručí a vyšla schody, nastalo peklo – ten vocas kvílel jak šílený, vzbudila ne celou chalupu, ale snad celou vesnici.

Ráno, jen jsem otevřela oči, Baila byla okamžitě na nohách s očima navrch hlavy a výrazem „pusť mě ven, ať si to s tou kunou vyříkám“. Nadělala jsem tedy pořádný brajgl a rachot, než jsem otevřela dveře, abych kunu vyplašila. Dopadlo to dobře, jen čumáček oběma holčičkám rejdil po místech, kudy všude kuna běhala. Hned po probuzení mě čekala další partie Carcassone – Kuba hamounek nám opět natrhl zadek. Pak kluci čapli bublifuky a na zahradě pouštěli bubliny – to se samozřejmě moc líbilo Bailince, ktera bublinky lovila – bublina je přece kulatá a když je něco kulaté je to míč, takže se to musí chytat. 😀 Bublinky jí šly skoro až ušima. Po obědě si Péťa vyzvedla chlapečky. Chvilku jsme v klidu relaxovali a pak jsme s tatíkem vyrazili do lesa na houby. Byla jsem rozhodnutá tentokrát nepustit z vodítka ani Brandušku. Obě holčičky byly na šprcce, tatík měl nějaké připomínky, ať je prý pustím, že by mohly také hledat houby – jako já věřím, že by něco našly, ale rozhodně by to houby nebyly… Musím ale obě potvůrky pochválit, že ač na šprcce, tak jsme se nikde kolem stromů nezamotávaly, docela hezky reagovaly, jen tedy byly obě, hlavně Baila, neustále ve střehu, kde se co hýbne. Když se pak z jednoho hýbacího roštíčka vyvalila jiná houbařská rodinka, málem je klepla pepina – byly přesvědčené, že tentokrát to klapne a za paničkou bude brázda. Houbičky jsme nějaké našly – na to, že byla neděle odpoledne, docela slušný úlovek. Odpoledne jsme měly s Péťou ještě v plánu výlet k rybníku, jenže podle zpravodajství se začínala štosovat D1 a ještě k tomu začalo poprchávat. Nejvyšší čas tedy prchnout (předtím ještě ale ještě čištění hub a partička prší s našima). Protože jsem nikam nespěchala a na D1 už svítila jedna zácpa za druhou, dala jsem si do navigace delší, ale hezčí, trasu po okreskách skoro až do Prahy – nádhera to byla, jen jsem jela skoro dvě hodiny, ale zase bez zastavení.

Víkend byl moc fajn, škoda toho výletu, ale tak snad na něj dojde někdy příště.