SABOTOVANÝ 42. GRANT SLAM A ČOUĎÁTKA Neděle 19. ledna, 2014

Grant Slam se sice nevyvedl, ale s dvojčátky jsme zvládli návštěvu Zrcadlové bludiště na Petříně a Království železnic.

Branduška na sobotní Grant Slam dorazila nabušená, nadšená, ale bohužel jí to nadšení vydrželo jen cca 1,5 hodiny. Pak se začala tahat, tvářit znechuceně, vůbec neběhala s nadšením, zajímalo ji jen čmuchání, takže jsem ji do některých opakování už ani nenutila (zpruzené bysme byly obě). Abych si trošku spravila náladu, vytáhla jsem na jumpingový kousek Bailinku – ta vše samozřejmě prosvištěla absolutně bez problémů (tedy, pokud panička dobře vedla). Branďulka si vůbec v poslední době nějak často staví hlavinku – prostě teriéři makovice dubová, když se rozhodne, že běhat nebude, tak to umí dát patřičně najevo. Přitom parkury byly úžasné. No nic, tak příště se nám snad bude víc dařit. V obou závěrečných bězích jsem se s Brandy diskla – agility běh neměl žádného vítěze a jumpingový běh si v kategorii M vyběhala paní Jitka s pudlíčkem a v kategorii S Denisa Salátková s Babů. Gratuluji! Po závodě jsme se celé zabahněné a špinavé vypravily na báječný oběd Na Veselku, kde jsem si dala naprosto úžasnou zvěřinovou sekanou s brkaší. Pak už jsem jen hodila čekosbudějovickou nadšenkyni Leonu na nádraží a svištěla domů do vany sloupnout ze sebe Řitku a hurá na Petřín.

Do Prahy totiž na víkend přijeli Čoudíci a ségra si usmyslela Zrcadlové bludiště. Po té intenzivce jsem byla docela ráda, že je mlha a nemusíme se škrábat nahoru na rozhlednu. Nahoru na horu Petřín jsme jeli lanovkou – pro kluky i moje holčičky to byla první jízda lanovkou. Škoda, že byla tak nacpaná a ještě samými Rusáky, ale kluci i holčičky byli moc hodní. Kluci se pak vydali do bludiště, kam pejskové nesmí, tak jsem se s holčičkami aspoň prošla, zaházely jsme si míček, Bailinka očmuchala všechna psiska v okolí, Branduška zase trochu stresovala. Klukům prohlídka netrvala moc dlouho, za chvíli byli venku – nadšení se na mě vrhli, že sice fajn, ale zajímal je dáreček, jaký pro ně mám, pacholci. Dolů jsme se prošli – Bailinka si házela míček (šikovné zvířátko), Branduška se za námi táhla jako smrádě. Večer jsme strávili u rodičů. Kluci byli nadšení z Bailinčiny stojky a pokoušeli se také o stojku pod bedlivým dohledem své slečny učitelky (Bailinky). Kupodivu se to obešlo bez úrazu a podle mě se to podobalo spíš kotrmelci než stojce. Domů jsme dorazily docela pozdě – kolem půlnoci začaly holky řádit jak černá ruka, tedy ona spíš Baila vyprovokovala maminu a ta dávala prckovi pořádně za uši, což se jí samozřejmě móóóc líbilo.

Druhý den si asi holčičky myslely, že se bude pěkně vyspávat, ale kdepak – naložila jsem je do auta, odvezla k našim a s kluky jsme tentokrát vyrazili do Království železnic. Hrozně jsem se sem těšila a musím říct, že to byla bomba, byla jsem nadšená. I klukům se tu moc líbilo – sice po cca hodince a půl už začali mít trošku roupy, ale naštěstí se vždycky objevilo nějaké fotbalové hřiště s čutálistama, tak to je zase na chvilku uspokojilo. Já byla asi nejvíc unešená z detailů různých filmových scének (Dívka na koštěti, Rozmarné léto, Hoří má panenko, Šest medvědů s cibulkou, Slavnosti sněženek a další další, určitě jsem jich asi i hromadu prošvihla) a hlavně z parkuru agility a detailního zpracování okolí hotelu Thermal během Mezinárodního filmového festivalu . Po prohlídce se samozřejmě ještě museli kluci svézt v mašince Tomáš a Kubíčkovu čůrací pauzu jsme vyplnili letem vrtulníkem a jelo se k rodičům na Pražák za mými kožíšky (po mém odchodu prý za dveřmi chvilku koncertovaly, ale rychle se nechaly ukecat na dobrůtky). Tady tatínek (kluků dědeček) vymyslel báječnou věc – klukům dal džínové bundy, které jim byly obrovské, ale samozřejmě ji oba odmítali sundat. Ani nevím, jestli se je nakonec podařilo…. Kluci hned po obědě odfrčeli zpátky domů na Vysočinu a já s holkami domů – chystat baštu na flyballové setkání. Poslední hosty jsem vyprovodila kolem půl dvanácté a po cca 20 minutách mi došlo, že je doma podezřelý klid – povedlo se mi Bailinku zavřít na chodbě. Po otevření dveří na chodbu jsem málem umřela smíchy – na rozhožce hned za dveřmi leželo maličké klubíčko, které tak jako nesměle zvedlo hlavinku a jakoby se tázalo „můzu už domů?“, samozřejmě mohla, skákala mi radostí po hlavě, vylízala mi snad uši skrz naskrz a pak spokojeně ulehla k Brandušce do pelíšku. Bobina moje maličká, kdybyste ji viděli, byla fakt k sežrání, slečna bezdomovkyně.