Odjezd do Havířova byl naplánovaný na páteční odpoledne, jenže v práci se to bohužel nějak zvrhlo (což se v poslední době zvrhává čím dál častěji) a já se necítila na 3,5 hodinovou cestu za tmy, tak jsme s holčičkami nastavily budíka a vyrazily až v sobotu ráno. Po jedenácté jsme tam byly jako na koni a hned se vyrazilo na výlet (ani jsem se nestihla moc pomuchlovat s malou Cayenkou). Až na místě jsem pochopila, že jsme v Komorní Lhotce, kde Branduška při první návštěvě pořádně prohnala ovečky, takže vypouštění z auta probíhalo za obrovských bezpečnostních opatření. Pak se vyrazilo nahoru na Prašivou. Cesta příjemná, počasí taky, pejskové nevyběhaní se proháněli sem a tam, tedy jen tři – dokud jsme neopustili „osídlení slepičkami“ a jinými zvířátky, sloužila Bailinka jako tažné zařízení. Po vypuštění se Bailinka s radostí ujala pískacího míčku, který prakticky celou cestu nepustila z tlamičky. Nevím, čím to je, ale když má v hubě hračku nebo klacek, je daleko lépe ovladatelná a přivolatelná – asi toho budu dost využívat. Cesta vedla lesem, žádný útěk se nekonal, i když hluchotou trpěly všechny. Nejposlušnější byla samozřejmě maličká. Ta se nejvíc vyřádila v nafoukaném listí, když do něho ztratila, úplně se nám ztratila z očí, Baila ji samozřejmě následovala a za chvilku tu řádily všechny (Brandy s Aimulí si dokonce i nějaké zoubky poukazovaly). Když se dostatečně vyřádily, pokračovalo se už jen kousek na vrchol. Na vršku jsme krátce předvedly rychlou veverku – mladé princezny se chtěly honit za veverkou, zatímco starší dámy (Aiminka s Brandy) se rozhodly lovit veverkolovkyně. Fakt vtipný kožíšci. Vzájemné lovení všechny přežily (hlavně že veverka přežila), prohlédli jsme si zvenku kostelík, pokusili se o společné foto a zasedlo do hospůdky. Vstup do hospůdky střeží veliký vycpaný medvěd – škoda, že nejsem dost pohotová a nevyfotila jsem Bailinku, jak z něho byla na větvi – nejdřív se sice lekla, ale pak se ho rozhodla pořádně prozkoumat. Brandy kolem médi prošla téměř bez povšimnutí, i se pokusila zapózovat, ale to nebylo ono. Uvnitř bylo pořádně plno, ale stůl se nám podařilo hned chytit. Sice to tu jsou stránky o pejskách, ale maličko kulinářsky odbočím – takovou báječnou česnečku s tvarůžky jsem ještě nejedla!!! Monča zpočátku trochu protestovala, aby hafulky seděly na lavici, ale během chviličky tam byly samozřejmě všechny. Už z okna hospůdky jsme viděli, že se venku motá nádherný středoasijský pastevecký pes. Myslela jsem, že z něho holky budou mít respekt – no, trošku měly, ale během chvilky se s ním chtěly kámošit. Tady nás nesmírně pobavila jedna paní (zjevně měla dost upito), jestli „to jsou její štěňátka“ (myšleno maminka = středoasijat s pindíkem; štěňátka = čtyři parsonky). Dlouho jsem se tak nepobavila, paní jsme tedy vysvětlily, že se jedná o různé rasy, ale mám takový pocit, že nám stejně moc nevěřila. Cestou dolů se už stmívalo, ale to Bailince nevadilo, aby si dál nesla svůj (půjčený) milovaný míček. Doma, tedy u Aiminkovců, během chviličky všechny princezny popadaly únavou – mně tedy také moc nechybělo, ale ještě předtím jsem si pořádně napráskla pupek a zkombinovala alkoholy nezkombinovatelné.

Ranní počasí nevypadalo vůbec vábně, pořádně přituhlo, a tak nám dlouho trvalo, než jsme se vypoklonkovali ven. Bailinka s Cayenkou si zatím zařádily v posteli, občas přizvukovala i Branduška, Aiminka ta byla radši vedle, se na to blbnutí nemohla vůbec koukat. Nakonec Monča ale zavelela a vyrazilo se na „domácí coursing“. Už jsem tu několikrát zmiňovala, jak je Aiminky páníček šikovný a sestavil vlastní naviják. Bailinka tu měla coursingovou premiéru, Cayenka si lov střapečku vyzkoušela podruhé, no a zkušené matadorky Branduška s Aiminkou šílely už jen jak viděly vytahovat střapeček s přístrojem, a to ani nemluvím, co se v boudičkách dělo při cvakání navijáku. Jako první se na dráhu vydala Brandy s Aiminkou. Obě běžely parádně, jen Branduška neměla moc příležitost zkusit zákus, protože Aiminka střapeček vždycky zalehne a nikoho k němu nepustí. Pak jsme na dráhu vypustili šílenou Bailinku – to byly panečku mety, konečně se dočkala svého prvního řízeného úlovku. Cayenka měla nataženou o něco kratší dráhu – za střapečkem vesele hopkala a nakonec ho i ona ulovila. Pak si prdelky daly ještě jedno kolo – Bailinka tentokrát střapeček na dráze ztratila, ale to by nebyla ona, aby ho nakonec nenašla a zdatně neulovila. Videa nejsou, jen jedno foto ze zákusu Bailinky, kterou jsem pak musela pracně odpreparovat od návnady. Po coursingu se začalo trochu vylepšovat počasí, a tak jsme vyrazily do Hukvald. Cesta na hrad Hukvaldy vede překrásnou oborou, kde není nouze o daňky, muflony a jiná zvířátka. Výjimečně jsem tedy uposlechla cedule „pes na vodítku“ a dobře jsem udělala. Obě holky nasávaly o sto šest, Bailinka mnou vláčela až nahoru – asi ji nemine tahací postroj a možná i někdy vyběhneme, protože tahací talent má excelentní. Hrad je přístupný i pro pejsky a je opravdu nádherný. Prošly jsme každý kout hradu, holčičky, prošmejdily každou díru, každou vyhlídku. Jen u Aiminky jsem se trochu bála – ona je takový kamzík bláznivý, že se mi z některých jejích „vyhlídek“ tajil dech. Všichni jsme vystoupali i na vyhlídkovou věž – děravé schody nikomu nevadily (jen maličká byla poponášená, protože je na to ještě prcek). Myslím, že se tu určitě musela točit nějaká pohádka, ale jaká, kdo ví. Moje holky se asi nejvíc zajímaly pravděpodobně o hladomornu – tak Bailinka by tu problém neměla (na jídlo většinou nemá čas), ale Branduška…. Po prohlídce jsme si v podhradí dali výbornou baštu U námořníka – já pravou moravskou kyselici, jedna báseň. No a pak už se přiznávám, že jsem pokukovala po hodinkách, protože nás čekala cesta dlouhá předlouhá domů.

Závěrem bych jako vždy chtěla moc poděkovat, jak se o nás v Havířově všichni starali, jaké parádní výlety a akce nám vymysleli a krásné dárečky jsme dostaly. Aiminka má doma skvělou parťačku – maličká je opravdu úžasná a asi si to ještě neuvědomuje, ale já už vím teď, že je v těch nejlepších rukách. Těším se na další setkání a jsem moc zvědavá, jak ta malá prďolka (Bailinky sekundantka) do příštího setkání zase vyroste.