O SNĚHOVOU VLOČKU 2017 Neděle 08. Leden, 2017

Rozhodčí: Antonín Grygar
VÝSLEDKY:    
Nejsou žádné: 3x disk

Celková tabulka výsledků Baileys >> zde <<.

Pár dní před závody mě kontaktovala Jana, jestli ji můžu vzít s sebou. Samozřejmě jsem souhlasila, ale čím víc se blížil termín závodů, tím větší chřipajzna mě trápila. Také mě trochu děsilo počasí – hlášeno bylo sněžení, pekelný mráz a náledí. V sobotu jsem dokonce vyměkla a zrušila svoji účast na Zimním poháru ve Všeticích. V roce 2015 jsem si v podobném počasí i stavu zaběhla Všetice a byl z toho zápal plic. To jsem riskovat nechtěla. Obdivuju všechny, kdo do Všetic vyrazil – teplota opravdu klesla k -20 st. Já se celou sobotu šetřila do vytápěné haly v Lounech. Upřímně ale přiznávám, že nebýt Jany, které jsem slíbila odvoz, asi bych zrušila i Louny. Ani Janě se asi ráno úplně nechtělo – když jsem se blížila do Řep, volala jsem ji, že za cca 5 minut budu u ní. Telefon chvilku vyzváněl, pak ho zvedla rozespalá Jana. Janička nám zaspala – ona, která se dušuje, že na závody nemůže nikdy dospat si v noci lupla nějaký prášek na spaní (údajně vzhledem k počasí nepočítala, že nakonec opravdu pojedeme, ale to já bych přece neudělala). Štěstí, že se ji podařilo vzbudit telefonem. Jana je ale rychlík, nechápu, jak to zvládla, ale na místě jsem na ni čekala sotva 10 minut. Tak a hurá do Loun – cesta byla vcelku pohodová, jen u letiště mohla být dálnice víc protažená, ale žádné velké drama se nekonalo. Silvestrovská vločka jsou jedny z našich nejoblíbenějších závodů – s oběma holčičkami jsem tu začínala, později i přestoupila do dvojek, navíc se nám tu většinou i docela daří. Letos nás čekal jiný osud. Začalo to komplikací – zapomněla jsem si vestičku na běhání. :o( No a vzhledem k tomu, jak jsem v poslední době narostla, měla jsem obavy, abych cestou po parkuru nevysypala z trička třeba pupek nebo něco ještě horšího – zachránila mě Květa svou vestičkou, sice jsem v ní vypadala jako tydýt, ale nebezpečí „vysypání“ bylo zažehnáno. Další komplikace se objevovaly až na parkurech:

Agility: diskvalifikace
Agilitní parkur nebyl vůbec jednoduchý (tak už to v Lounech bývá). Kupodivu jsme parkurem profrčely celkem hezky, až jsem se divila, dokud nepřišel obávaný okamžik – z kladiny otočení do tunelu pod kladinou. Často tento prvek trénujeme, často dostávám za uši, měla jsem tedy pocit, že si dávám pozor na správné provedení. Bohužel ale ruka moc natažená ji poslala do úplně jiného tunelu. Ani oprava se nezdařila – skončila ve stejném tunýlku, dál už jsme se raději neztrapňovaly a mastily do cíle. Až na tu kladinu jsem byla s během moc spokojená.

SA2: diskvalifikace
Parádní rychlý běh, na houpačce už jsem se viděla v cíli (a na bedně). Za houpačkou jsem vůbec žádnou zradu nečekala a chtěla se fofrem řítit do nedalekého cíle, jenže mě zase zradila ručička moc natažená při dělání zad, takže Bailinka skočku vzala z druhé strany. Vlasy jsem si pak po zkouknutí videa trhala, hrozná škoda takovéhle diskvalifikace. Na závěr jsme sklidily velikánský potlesk – sice díky, ale je nám k prdu. 

Jumping: diskvalifikace
Při prohlídce (i při stavění) jsem byla dost zděšená, co budu kde dělat – myslela jsem, že absolutně nebudu stíhat. Start vypadá, že jsme ulily, ale neulily, to jen já po povelu kráčím jak na vycházce (nechápu), takže jsem pak horko těžko stíhala, ale první krizi jsme ustály. Druhou krizi v zadní části jsem uřvala a pak už to přišlo – domnívala jsem se, že plácnutí do nohy bude stačit, nestačilo a Bailinka se diskla ve stejném místě jako x dalších pejsků. Na závěr jsem si udělala radost, když Bailinka trefila slalom mezi tunely – nepočítala jsem, že odolá kouzlu tunýlků. 😀

Zatímco Bailinka se snažila na parkuru, Branduška si užívala v klícce míček naplněný dobrůtkami (snídaní). 😀 Mezi běhy jsme také chodily pravidelně venčit s celou naší oblíbenou bandičkou ukecaných paniček a potrefených hafušáků. I když jsme vavříny nesklízely, myslím, že holčičky si užily aspoň společná venčení. No a já jsem vlastně taky docela spokojená. Žádné velké zoufalství ani bloudění se nekonalo, jen jsme vždycky někde ustřelily, což s takovou střelou, jako je Bailinka, je raz dva. 

Večer po návratu domů mě ještě čekala návštěva maminy v nemocnici – byla čerstvě po operaci slepáku. Dozvěděla jsem se to až v sobotu pozdě večer – ach ti důchodci, volají mi kvůli každé volovině a když se opravdu něco děje, dají vědět až s křížkem po funuse. Naštěstí všechno dobře dopadlo – mamina se rychle zotavuje (tzn. už vymýšlí a prudí). 😀