Poslední závody na kyjském cvičáku jsme si nemohly nechat ujít – hlavně, když se jedná o zkoušky v Praze, takže jsme si mohly i trochu přispat. Po příjezdu na cvičák jsem zajásala, když jsem viděla hromadu známých tváří (původně jsem nevěděla, kdo se všechno chystá). Největší radost nám udělala Markéta, která přišla opravdu jen fandit a hlavně socializovat pudlí miminko Nesquika (Nesík). Jitka nám na uvítanou hned rozdělila obří koláč, který vyhrála a ještě k nám do partičky přibyla Ingrid s Igorem (obdivuju, že synek v tomto věku tráví volný čas s maminkou na závodech – já bych to nedala, ale tak je pravda, že Ingrid je trochu jiná maminka než ta moje). No a kromě báječné partičky lidí i pejsků nám přálo i počasí.
Brandy
První se běžely dvojkové zkoušky, tedy moje nevyzpytatelná Branduška. První, moc hezký, parkur byl u Alice. Než jsem se šla s Brandy připravit ke startu, tak byla zase taková vláčná, kůže líná, co ji zajímá všechno možné jen parkur ne. V tu chvíli se zřejmě zhoršila moje nervozita a vyrážely jsme s tím, že nevím, co bude. Jak už jsem několikrát zmiňovala, tak s ní řeším jen předčasné starty, ale zónovky už ne, protože při opravách začne být zpruzená a v lepším případě zpomalí. Jenže, pak mě nějaká skočená zónička stejně rozhodí a jsem v háji na další překážku. Tentokrát jsem ale ustála odskočené áčko a celkem rychle se zorientovala. Dvě odmítačky přišly ve slalomu – slalom neměla Brandy nikdy dokonalý a teď, jak jsem ho pilovala s Bailinkou, tak jsem čím dál nervóznější i s Branduškou…. začnu se motat jak nudle v bandě (prostě překážím) a pak jsem nakrklá – tak trochu na Brandy, že v těch letech by už měla umět slalom, jenže chybička je, jak to tak bývá, samozřejmě u mě. Po slalomu mi udělala hroznou radost otočkou pod rukou, protože to u ní málo trénuju a dost často mi po ruce začne chňapat. Až k houpačce to byla paráda, jenže opět odskočila, takže já nebyla v pozici a místo, abych bobinu podpořila nebo udělala něco pozitivně, normálně jsem se na to vybodla a vzdala celý běh, na což Brandy není zvědavá, takže si odkráčela z parkuru čmuchat. Měla jsem chuť dát si pár facek.
Druhá dvojková zkouška u francouzské rozhodčí Michele byla taky moc hezká a opět to celý po…… panička. ;( Ačkoliv jsem si dala závazek, že tentokrát, když se udá něco neočekávaného (to je vlastně skoro jistota, že se nám udá něco neočekávaného) tak nezačnu být zpruzená dřív než Brandy a zvesela budeme pokračovat dál. Jenže sliby chyby, a to hned od začátku – nechala jsem Brandy projít předčasný start, ale kupodivu jsme to ještě ustály. No a pak už se opakuje prakticky to samé co v prvním běhu – odskočené áčko, já v pytli, když se konečně srovnám, vypadneme ze slalomu (tentokrát až na konci) a při opravě se na to vykašlu, vzdám to, ale tentokrát aspoň proběhneme parkurem, jakože pro radost. Chudák Branďule! Nechápu, proč se takhle chovám, jako tydýt. Dřív jsem po disku běžela naopak uvolněně a v klidu, co je ovšem Bailinka, tak já to s Brandy zabalím téměř při prvním problému. Budu muset na sobě pořádně zapracovat.
Baileys
Po dvanácté se začali sjíždět i jedničkáři. Tentokrát jsme začínaly parkur u Michele. Děsila jsem se několika rovinek a jak vidíte na videu tak oprávněně. Chudák Bailinka musela cestou na paničku několikrát čekat i ji popohánět. Rovinky mě s tímhle malým fofrníkem děsí, navíc nejsem v kondici a ještě běhat pod práškama, po kterých nic neudýchám je smrtelná kombinace. No a ale pěkně popořádku. Start se povedl na jedničku, nadšená jsem byla i z luxusní zóny na houpačce, kdy Bailinka opravdu vystartovala na povel a mně se tedy podařilo připravit hezký náběh do slalomu. Ufff, první krize zažehnána. Jenže u dálky už jsem zase sotva popadala dech, takže jsme vyrovnávaly, vyrovnávaly, až jsme vyrovnaly a cestou trefily všechno, co jsme měly a Bailinka byla opět za hvězdu na áčku (zaslechla jsem obdivný povzdech nad zónou z řad diváků). Luxusní zónička se ovšem nepovedla úplně na kladině – sice si na ni šlápla, ale odstartovala dřív než na povel. Hlavou se mi tedy prohánělo vrátit/nevrátit, ale nechala jsem se strhnout doufajíc, že mi to v dalším běhu nedá mladá sežrat. Závěr jsme tedy nedokončily úplně podle původního plánu (přemýšlení taky trochu zdržuje), ale do cíle jsme se zdárně dostaly bez jediné chybičky i odmítnutí. Nepočítala jsem moc s umístěním vzhledem ke své rychlosti, ale nakonec z toho bylo parádní 3. místo.
Ve zkoušce u Alice jsem se hecla – ruce na prsa, paty na zadek a byl z toho krásný čistý běh, se kterým jsem byla náramně spokojená a pyšná na nás obě. Nutno ovšem říct, že prďola mě znervóznila na startu – bylo to poprvé, co na mě začala kvičet už na startu, takže jsem se obávala o předčasný start. Z videa to sice jako předčasný start vypadá, ale nebyl… (fakt, nekecám). Za kladinu v předešlé zkoušce mě Bailinka nevytrestala a všechny vzorně zapíchla, v rychlosti nádherně naběhla i do slalomu, kde jsme obě udržely nervy na uzdě, takže nikde nevypadla. Fakt bomba, obrovská radost a parádní 1. místo s nejrychlejším časem a postupovkou 4,74 m/s. Bailinka si tu splnila podmínky pro přestup do dvojek, ale myslím, že na to máme ještě čas. Budeme si zatím ještě užívat a trénovat slalomy v jedničkách. Moc dobře si pamatuju, že s Brandy jsem také rychle splnila a pak se to i v jedničkách začalo kazit. Aspoň obě zatím získám jistotu a fíkoviny rozhodčích si bohatě užijeme v jumpech a openech.
Poté
Jak jsme doběhaly, tak jsem odnosila věci a protože jsem se každou chvíli někde zakecala, prošvihla jsem vyhlašování první zkoušky. To je prostě tím, že nejsem na ty stupně vítězů úplně zvyklá. Tak snad se to konečně naučím. Kromě dobrůtek a uzlíku (který Bailinka hned pořádně vyválela v prachu) jsme vyhrály dva nádherné koláče a za každý čistý běh Bailinka dostala cedulku a sušené ouško. Samozřejmě se o ouško podělila s maminkou, zatímco já se o koláče podělila s Markétou a sousedy v domě.
Po vyhlášení jsme se šli s Markétou a pudlíčkama opět projít podél potoka. Malý Nesík, který ten den stejnou procházku absolvoval už poněkolikáté, už sotva pletl nohama, ale stejně se ještě vybičoval a dokonce měl choutky hupnout i za starými pardály do potůčku. V tom mu samozřejmě zabránila panička. Staroušek Robin se tvářil, že chce vypít ten potok celý, taky ho pak chudáka stihly střevní potíže, no a nejlepší byl Flipík, který se chtěl po každé koupeli v potoce osušit. Jenže mokrý pudlík a hromada listí a prachu měla spíš za efekt, že se převtělil do pudlíčka bezďáčka. Vypadal pekelně, ale panička to nesla statečně a při jednom „osušování“ se v listí poznamenala, že chce být za „listonoše“. Bailinka ta nevěřícně koukala, co to ten pejsek vyvádí a Brandy ta kdyby mohla, tak se tím potokem brodí a loví ještě teď. Jo a ještě za jednu věc musím moje holčičky moc pochválit – obě na volno a žádný útěk se nekonal!!! O:)
Po procházce jsme se ještě zakecaly u auta, takže ze cvičáku jsme odjížděly úplně poslední – na nějaké výkonnostní průkazy jsem si ani nevzpomněla a druhý den jsem tedy na cvičák frčela znovu pro výkoňáky. Doufala jsem, že aspoň podpoříme Ingrid, Janu a Petru, ale protože jsme si trochu přispaly, už jsme stihly akorát tak vyhlašování.
Tímto děkujeme všem opět za skvělou společnost a hlavně Markétě za natáčení a fandění. No a příští víkend zase hurá na závody, kde se s Brandy budu snažit makat do poslední chvíle, nebudu nás podceňovat ani nic vzdávat. 😉