NÁVŠTĚVA FOTOATELIÉRU

Už několikrát jsem obdivovala fotky Lízy a jejích hafánků a jednoho dne (konkrétně 11.1.2013) jsem se odhodlala a k Ivetě Kendíkové se objednala do ateliéru i s prcky. Paní fotografka se mi zdála po telefonu naprosto klidná, o mně se to samé říct nedá – nějak jsem si nedovedla to focení představit. Dokonce jsem si při objednání ptala jestli je mám nadopovat nějakým rohypnolem (jasně, že bych to neudělala), ale že prý ne – vypustíme je, necháme vyřádit a odpadají sami. Samozřejmě jsme nakonec nestíhali, protože v době, kdy jsme měli vyrážet, mi páníček sdělil, že je ještě na štaflích, což jsem hned hlásila fotografce. Páníček zanedlouho dorazil, naložili jsme prcky a sousedku – že prý každá ruka dobrá u focení a vyrazili. Jak bývá páníčkovým zvykem – cestu nám zpestřil – jen jsme sedli do auta a popojeli, hlásil, že nemá naftu a neví jestli dojedeme, dojezd prý asi 5 km (jeli jsme z Vinohrad do Hodkoviček), někde v Braníku naskočil „dojezd 0 km“. Cestou jsme minuli dvě pumpy – páníček nenatankoval, protože se mu nafta zdála příliš drahá. Šílela jsem a děsila se, že zůstaneme viset někde i s prcky v autě (zrovna byla pěkná kosa). Nicméně, nakonec jsme v pořádku dorazili na místo. Paní fotografka nás hned na začátku odrovnala – když viděla naši skvadru – mne (36 let), přítele (53 let) a sousedku (78 let!!!), tak z ní vypadlo směrem ke mně „koukám, že jste přítele nechala na štaflích a dorazila s rodiči“! Málem jsem všichni umřeli smíchy.

V pidi ateliérku jsme vypustili štěňátka, rozložili plínky, vytahali dobrůtky  a oblíbené hračky. Prckové se okamžitě rozutekli po místnosti a během chvilky všichni předpisově chodili čůrat na plínku. Zírala jsem, nevěřila vlastním očím jak způsobně se chovali. Pak začali řádit, v čele s maminou. My mezitím domluvili postup, co, kde a jak je vlastně budeme chtít vyfotit, rozdělili jsme si úkoly a šlo se na to. Nejdřív fotky jednotlivců v sedě – málokdo chtěl sedět, všichni chtěli stát, skákat dolů, cestovat. Nakonec se snad pár foteček zadařilo. Původně jsem se obávala focení pana Flíčka a nejvíc jsem se těšila na vzorňáka Číňánka. Při focení si ovšem role prohodili a musím tedy zkonstatovat, že Flíček je rozený model. Nejrozkošnější ze všech byl pan Proužek – sedl si takovým tím svým pohodlným sedem na bůčku (tohle mají všichni po mamině, u ZOPek to je luxus) a tvářil se jak boží umučení. největší oříšek byla ovšem slečna Puntička – ta nevydržela chvilku v klidu. Se z tý naší princezničky asi jednou zvencnu.

Další focení bylo focení ve stoje z profilu – pokusy o výstavní postoj, hahaha. V tu chvíli bylo všechno obráceně – najednou si všichni sedali! Měnili jsme dobrůtky za stále lepší a lepší, ale kdepak, všichni seděli jako tydýtci, chtěli po nás skákat, bylo to fakt šílený. Nakonec se pár foteček přece jen povedlo – tedy kromě pana Flíčka, ten má chudák „postojovou“ fotku vsedě. No prostě parta hic!

Další následovalo focení na kanapátku. Opět jsem nechápala – prckové už začínali být celkem unavení, doma se všichni sápou na sedačku, ale tady ani chvilku nedokázali vydržet a chtěli dolů. Pan Symetráček ten se k nám zase točil pořád zadkem, no a Flíček se rozhodl mít hlavičku z kanapátka dolů. Maličko pomohlo, když jsme k nim dali maminu. Ta ovšem nasadila uši zvaná tykadla! Když ale pochopila, že má být za modelku, rychle ouška srovnala a házela ty svoje ksichtíky.  Takhle to vypadá, že focení vcelku odsýpalo, ale v tuhle chvíli jsme byli v ateliéru už přes hodinu a prckům z ostrých světel začínaly slzet očička.

Málem bych zapomněla – prďolky jsme fotili také v klobouku, prostě králíci v klobouku. Toto focení se neslo v duchu mé oblíbené reklamy „Pojď mi hop!“ Tady musela být paní fotografka opravdu rychlá, protože všichni vyskakovali venk, převrhávali kloboucek, jiní se točili v klobouku jako čamrda a korunu tomu nasadil Symetráček, který se rozhodl v kloboučku si pospat.

Protože jsem otrava otravná, poprosila jsem ještě o pár fotek jen maminy s Puntičkou – abychom měli také nějaké hezké reprezentativní fotky na stránky a ne ty moje hrůzy. Byla to fuška, ale něco se snad podařilo.

Jako zlatý hřeb přišlo focení v truhle!!!Lidičky, řeknu Vám, že takhle jsem se ještě nezapotila na žádném parkuru. Byli jsme na prcky tři a nebyli schopni je vevnitř udržet (přitom už byli pořádně utahaní a před focením v truhličce jsme je sbírali spící. Nakonec jsme je tedy rozdělili na kluky a holky. To už bylo kapánek lepší, ale stejně… Makali jsme všichni tři jako barevní, paní fotografka cvakala, co to šlo. Na dně truhly bylo trochu slámy – občas se některý z prďolků  zvnitřku truhly vynořil s přežvykující slámou v tlamičce, Jednoočka si na slámě rozhodla ustlat. Kdo nebyl vevnitř, ten byl venku. Neskutečné! Myslím, že u příštích štěňátek (jestli se tedy ještě někdy do nějakých pustíme třeba s Puntičkou), tak si focení v ateliéru pořádně rozmyslím.

No a pak nás čekala cesta domů – stále bez nafty! A tak jsme seděli, probírali zážitky a modlili se, abychom dojeli k nejbližší pumpě a hlavně, aby ta nejbližší pumpa nebyl Lukoil, protože ta údajně patří Rusům a u Rusů by Božánek v životě nenatankoval. Naštěstí to byla OMV, tak jsme natankovali jen tak pár kapek na dojezd a frčelo se domů.

Ještě večer mělo dorazit další příbuzenstvo z Moravy – oproti původnímu plánu, dojezd ve 22 hod, dorazili chvilku po našem příjezdu z focení. Byla to jejich první návštěva v Praze a já doufala, že náš byt poprvé uvidí uklizenou jako klícku s roztomilými a hodnými štěňátky. Doma bordel jako v tanku, štěňátka z cesty vyspinkaná a tudíž pěkně rozjívená. V životě jsem neměla vyluxovaný a vytřený byt během 10 minut (chvílemi s šesti PRŤaty zavěšenými na mopu)! Jenže prckové byli na volno, takže než jsem se dostala na konec bytu, začátek vypadal skoro stejně jako předtím – rozťapkané čurdy, rozžvejkané dobrůtky apod. Málem mě klepla pepka, ale to už návštěva vcházela do bytu, tak jsem nahodila úsměv a sundala ho asi až v neděli po jejich odjezdu.

Děkuji moc za krásné fotky i trpělivost při focení Ivetě Kendíkové!