POSLEDNÍ SPOLEČNÝ TÝDEN

19.1.20138.1.2014 brandy

Den po BAER testu jsme absolvovali jednu bombovou akci, ale stále čekám na její výsledky, takže o té zatím informovat nemůžu, nicméně velmi vtipnou reportáž už mám připravenou. Budete zírat!

Nicméně po akci „F“ jsme měli neuvěřitelný frmol, protože se to kapánek protáhlo a nás čekala víkendová návštěva dalšího příbuzenstva z Moravy – Božánkovy sestřičky se synkem, jeho přítulkyní a její dcerou (trochu zamotané, že). Myslím, že před jejich příjezdem jsem trhla světový rekord v převlékání ohrádky a úklidu bytu – během 15 minut bylo vše hotovo, sice ne dokonale, ale na první pohled to ušlo. Hned jsme vypustili prďolky a ti se všem předvedli v plné kráse. Dadka (sestřička pana B.) pracuje v Lipníku nad Bečvou ve zverimexu a myslím, že i ona, otrlá to žena, nestačila zírat, co to máme za magůrky. Dlouho jsme se neviděli, takže se kecalo a popíjelo asi do tří do rána (v našem případě nic neobvyklého). Naše maličká nezapře své jméno – Baileys, takže se náramně měla k odložené lahvince vína – návštěva nám sice přivezla tématicky i lahvinku Baileys (děkujeme), ale tu jsme raději zatím nenačínali. Bailinka je hold po své matce – ta si pro změnu z alkoholu oblíbila vaječný koňak (dle slov jedné z našich příznivkyň se jedná o nejlepší vánoční cukroví – svatá pravda). Vaječňák je pro Brandy lepší než některé pamlsky, leč požití nemám zdokumentováno, raději (ještě by na mě někdo mohl poštvat ochránce zvířat). Když to tak vezmu, tak vlastně všichni jsou po mamině – o pár dní později jsem je načapala s lahvinkou šampusu.

Další den jsme si pěkně přispali, ale pak začal blázinec. Odpoledne mě čekala návštěva Čouďátek s rodiči a prarodiči, pak asi 10členná návštěva pejskařů a večer hospůdka, navíc hromada vaření. Víkendovou návštěvu se mi podařilo vyhnat na Petřín do bludiště a okolní zahrady (tak a je to venku Loukotové, opravdu jsem Vás vyhnala, omlouvám se). Ti se mezi dveřmi potkávali s Čouďátky – pod jednou pěnou jsem připravila základ na guláš, boršč, uvařila oběd a chystala další pohoštění, Čoudí návštěvě jsem absolutně neměla čas se věnovat, jen jsem chudákům odsekávala. Naštěstí si na nic nestěžovali, byli spokojeni a sledovali hemžení v ohrádce. Když odjížděli, už se začala scházet návštěva pejskařská, která když byla kompletní, dorazili Moraváci z bludiště. Nevěděla jsem komu se věnovat dřív a fakt se všem omlouvám, že jsem mezi nimi lítala jak hadr na holi. Ale sami uznejte, že 14 lidí ve dvou skupinkách se dá blbě ošéfovat. Loukotky zanedlouho zmizeli do kina – bylo to naše vánoční překvapení. Jakožto muzikáloví nadšenci dostali lístky na 3D Carmen – trochu jsem se bála, ale zdálo se, že byli spokojeni. Nedlouho po jejich odchodu jsme vyrazili do naší hospůdky. Bylo to moc příjemné setkání, ale kapánek se protáhlo, asi do tří do rána. Děsila jsem se, jak se na nás budou ráno tvářit Loukoti – nějak jsme to s těmi návštěvami přepískli. Loukoti na nás sice čekali, ale vzhledem k tomu, že přijeli především za štěnísky, tak jim naše nepřítomnost údajně ani moc nevadila. Příšerky měli vypuštěné a ti samozřejmě řádili jak černá ruka. Spát šli údajně až, když prckové popadali.

Neděle byla o dost lepší – konečně jsem dodělala předpřipravená jídla (chudáci Loukoti se po kině hladoví pustili na nedodělaného guláše, hihi) a povídalo se. Dámské osazenstvo a já jsme se později odpoledne vydaly na procházkou Prahou – jakožto Pražanda Vltavou křtěná vím o Praze úplný kulový, takže nás provázela mladá Andrea – jsem třeba vůbec nevěděla, že u Kampy je můstek se zamykáním štěstí apod. Prošly jsme se přes Kampu, Karlův most, Staromák, Václavák až domů (já takovouhle akci absolvovala asi po 10 letech, zjišťuju, že se ze mě stává dost nespolečenský tvor a paty z Vinohrad nevytáhnu – ale cvičáky, lesíčky, parky mám zmáknuté na výbornou). Doma se zatím odpočívalo – jak čtyřnožky, tak dvounožky.

Před odjezdem Moraváků nás ještě dodatečně navštívil Ježíšek, který pod stromečkem nechal několik dárečků právě pro Loukotky. Sice jsme je na to upozornili, ale oni se vůbec neměli k rozbalování, a tak se rozbalování dárečků museli ujmout štěňátka, tedy samozřejmě nejzvědavější pan Proužek. Páníček správnému rozdělování dárečků šéfoval z boudičky.

Večer, po odjezdu Loukotů, jsme s páníčkem padli a dávali se dohromady z náročného víkendu. Na úklid nebylo ani pomyšlení. Z této letargie nás probral až další den, kdy jsme nakoukli do ohrádky. Úklid byl nutný a já alespoň získala důkaz pro Markétu Šulcovou a Lízu Švejdovou, kterým jsem při návštěvě tvrdila, že dětské plínky u našich štěňátek neprojdou – nevěřily. Použila jsem plínku od Markéty, luxusní, určitě drahá, ovšem dětská – byla rozškubaná úplně všude. Mezitím se samozřejmě našli i jiné poklady. No a píďalky se tvářili jako neviňátka – spokojeně odpočívali v boudičce. Zřejmě byli se svojí prací náramně spokojeni.

Večer (nebo možná druhý den večer) nás překvapila Jednoočka, která velmi zaujatě sledovala v televizi biatlon. U Jednoočky to bylo snad poprvé, co jsem to zaregistrovala. Sněhem a běžkaři byla opravdu hodně zaujatá, zřejmě už telepaticky navázala spojení se svými budoucími páníčky, kteří zrovna pár dní předtím psali jak jsou v Liptovském Mikuláši sněhem zapadaní a jsou zvědavi, co Jednoočka na sníh řekne. Zdá se, že problém nebude a jestli bude po mamince, tak se ve sněhu pořádně vyřádí. Naše nejvěrnější TV diváky biatlon zrovna moc nezaujal, Proužek si raději počkal na nějaký samurajský film, či co to bylo. To zase nebavilo Jednoočku, takže ta mazala prozkoumávat poklady pod postelí.

Ve středu nás čekala tradiční sousedská schůze, jenže to měl být poslední večer s našimi drahoušky (ve čtvrtek jsme byli na flyballové schůzi), poprosila jsem tedy milé sousedy, jestli bychom nemohli výjimečně udělat setkání u nás doma se džbánkem a malými potvůrkami. Všichni byli pro všemi deseti. Během večera tedy naši PRŤouskové zdokonalovali své agility umění. Tunel milují všichni – překonávají ho horem, spodem, někteří se v něm perou, jiní dokonce spí, někteří tam chodí čurdit, a jednou jsem našla i bobek. Doufám, že naši budoucí agiliťáci se tunel časem naučí překonávat pouze skrz – to jim jde vlastně už teď ale nejlépe.

Kromě tunelování jsme prckům nachystali i malou piškotovu party – hrozně moc se zajímali o pixlu s piškůtky. Tak jsem jich pár odsypali a položili otevřenou na zem. Nejdřív ji po zemi jen tak kouleli, ale pak se našli první odvážlivci a pokoušeli se dostat k piškůtkům. Některým se dařilo více, některým méně. Jak piškoty ubývaly, ubývala i odvaha našich mimísků, protože strčit hlavu hluboko do pixly se jim moc nechtělo. To se ovšem netýká naší malé Puntičky, která se osmělila natolik, že po chvilce lezla do pixličky téměř celá a získala tak nejvíc úlovků a já na ni byla hrozně hrdá (konečně taky – zatím se většina perliček kolem Puntičky točila kolem hovňousů). No a když už jsem u chválení naší malé princezny. Tak už minulý týden byla jediná ze všech, kdo se dokázal vyškrábat na sedačku. Teď už tam skáče jako nic, ostatní si zatím pomáhájí navzájem. Pěkné péro nám z ní roste.

No a na závěr, dokud mohlo dost rukou přiložit ruku k dílu, jsme se pokusili prcky vyfotit podobně jako A vrh na sedačce. Tehdy to byla momentka, tentokrát jsme se je pokoušeli naaranžovat, jenže všichni zdrhali hned za námi, případně se navzájem masili, prostě šílenství, ale nakonec se nám pár foteček přece jen podařilo. Děkuji tímto za spolupráci i trpělivost!

Ten den nám trochu pokazila jen Branduška, která začala dost zvracet. Při prvním zvracení jsme mysleli, že prckům jen vyvrhuje stravu, jak bývá jejím zvykem, jenže se to několikrát opakovalo. Podruhé už to bylo divné, tak jsme maminu pro jistotu od prcků oddělili. Druhý den měla pekelný průjem a dost se klepala. Nasadili jsme tedy hladovku s tím, že uvidíme. Bohužel to byla nějaká střevní viróza. Ve čtvrtek večer jsme odjeli na rebelskou schůzi a když jsme se vrátili, už měli všichni prckové průjem. Zabavili jsme granulky s tím, že i oni dostanou dietku, jenže se do rána hrozně zhoršili. Ráno nás nikdo nevítal, jen sem tam nějaký ocásek se pohnul. Pejskové leželi všichni na jedné hromádce a vypadali, že jim je fakt mizerně. Hned jsme se objednali na veterinu, volno bylo až odpoledne. Hned jak to šlo, běžela jsem z práce za PRŤouskama. Ohrádka byla poblitá, zkaděná, opět nikdo nevítal (což u nich není fakt normální). Fakt smutný pohled. Číňánek s Puntičkou se pomalu ani na nožičky nedokázali zvednout. Byli to totálně vysílení. Cestou na veterinu zřídili i přepravku. Na veterině je pan doktor pořádně prohlédl, změřil teploty. Závěr – střevní infekce, která po Praze teď hodně řádí a podle všeho to domů dotáhla mamina už ve středu. V nejhorším stavu byla Puntička, bříško měla na pohmat nejbolestivější, Číňánek byl ze všech nejvysílenější. Prostě s našimi drobínky to nejvíc zamávalo. Nejlépe ze všech na tom byl pan Proužek – není divu, má dostatečné tukové zásoby. Společně s maminou dostali dohromady 20 injekcí (to bylo křiku, divím se, že všichni lidé z čekárny neutekli někam hodně daleko), vyfasovali jsme hromadu dietních konzerv a doporučení s tím, že pokud do druhého dne nenastane zlepšení, budou muset píďata hospitalizovat. Šílené! Pochopitelně jsme odjížděli opět o několik tisíc chudší, v poslední době jsme na veterině jako doma. Samozřejmě jsme museli zrušit páteční a sobotní odběry Jednoočky a Symetráčka. Páníčky to moc mrzelo, ale fakt bych se neodvážila předat prcky v takovém stavu. Cestou a doma si chviličku pospali – Jednoočka, Symetráček a Proužek spánkem nabrali síly a během chviličky doma řádili opět jako černá ruka. Flíček se dal dohromady až hodně pozdě večer, no a Puntička s Číňánkem vypadali stále stejně mizerně. Ráno už byl pohled do ohrádky o dost veselejší – bylo pořádně veselo a všichni byli šíleně hladoví. Nejvíc šílela asi mamina, která měla zákaz do naprostého vyléčení chodit k prckům. Byla fakt zoufalá a pár jejím pokusům jsme nedokázali zabránit. Během dne jsem se téměř nikam neodvážili – pořád jsme hlídali jaké bude mít, kdo bobečky a jestli nezvrací. Celý den byl v pohodě, vše dobře vypadalo, až večer se objevil průjem. Samozřejmě jsme po celodenním hlídání prošvihli (chvilka nepozornosti), čí to byl bobek (podle dalších bobkujících to byla Puntička). Zkusila jsem všem dát trochu Smecty s piškůtkama. Po konzultaci s panem doktorem jsme se nakonec odvážili na neděli domluvit odběr Flíčka, Jednoočky a Symetráčka. Trnula jsem hrůzou, aby se u někoho opět neobjevil průjem, ale všichni od neděle měli bobečky naprosto dokonalé. V životě by mě nenapadlo, že se tak budu radovat u každého pevného hovňouska. Byly to hrozné nervy – za prvé jsem se o prcky bála, za druhé mi bylo líto páníčků, kteří se nemohli dočkat svého mrňouska a za třetí jsem si připadala jako kdybych do světa vypouštěla nějaké nemocné, zavšivené mrňousky. Dva měsíce se s nimi prdíme a v den odběrů se stane tohle. Na druhou stranu jsem ale ráda, že se to projevilo ještě u nás a ne až u nových páníčků. Tady pár fotek, jak to nadělení prckové prožívali – každý po svém.