KONEC ROKU S BUTCHEM Pátek 03. ledna, 2014

Od pátku 27.12. jsme měli na starosti našeho nedávného bezdomovce Butche. Musím říct, že Bailinka se s jeho přítomnosti tentokrát smířila mnohem rychleji a po necelých 4 dnech to byla doma pořádná divočina – chudák vánoční stromeček se třese ještě teď. Jsem ale moc ráda, že oba prckové zvládli novoroční ohňostroj bez mrknutí oka (narozdíl od maminky).

Butche jsem si převzala v pátek 27. v práci. I jeho panička si všimla, jaký ksicht nahodila Bailinka, když ho viděla, chudák Butch. V práci jsme to nějak přetrpěli, no a doma se divočilo jen s Branduškou – Bailinka byla nafouknutá a uražená. Já jsem zase trošku trpěla, protože mladý pán nesmí do postele, ale nechtěla jsem to paničce kazit. Je fakt, že minulé spaní se třemi psíky v posteli bylo dost náročný (ony stačí ty dvě můry, aby mě z postele vyšťouchaly), takže jsem to i trochu uvítala, ale stejně mi ho bylo líto. Pod spací patro jsem mu tedy nachystala pelíšek a vydala zákaz, že nesmí nahoru. Během chviličky vyfičel na patro. Musela jsem ze sebe tedy udělat ošklivou tetu. Předpokládala jsem, že sundavat ho budu chodit půlku noci a stejně ho tam ráno najdu. Kdepak, byl vzorňák – chviličku jsem slyšela, že popochází pod patrem a pak do rána spinkal v pelíšku v kuchyni – hezky v teple u kamen. Holčičky měly tedy celé postelové království pro sebe. O víkendu jsme žádné velké plány neměli – jen procházku v Grébovce, kde byl malý šmudla i na chviličku vypuštěn – dával pořádně za uši Bailince, až mi ji bylo kupodivu líto. Nevěděla kudy kam, podřizovala se mu jen, aby měla klid, ale to na toho divocha neplatilo. Další den jsme strávili u rodičů a procházkou po Kavčákách. Musím přiznat, že to už jsem hafánky z vodítka moc nepouštěla, protože to práskalo ze všech stran – Branduška už se také v tu dobu odmítala za tmy venčit, takže jsem venčila na etapy. Mlaďoši byli ale zlatí, ničeho si nevšímali, tedy Bailinka jen občas čučela po stromech – si asi myslela, že petardy se odsud ozývají. Bailinka se tvářila stále stejně uraženě, ale mladému pánovi se občas podařilo vybojovat místo v obýváku na sedačce. Doma jsme trénovali odložení, sedy, lehy a podávání pacinek. Bailinka pánovi jeden den předvedla luxusní šipku do vany plné vody. Zahučela fakt po hlavě a ten její výraz, když se vynořila – málem jsem se smíchy počůrala, škoda, že takovéhle její perličky se nedají vyfotit nebo natočit. Pak lítala po bytě, snažila se otírat a vykulená byla jak puk.

Konec roku s Butchem (27.12.-3.1.) 009 Konec roku s Butchem (27.12.-3.1.) 022 Konec roku s Butchem (27.12.-3.1.) 031

 
V pondělí 30. jsem naštěstí nemusela do práce – prostřídaly jsme se s kolegyňkou a rozhodla jsem se udělat přepadovku Šebečkům na chaloupce u Blatné. Když už jsem jela tím směrem, udělala jsem si malou zajížďku přes České Budějovice, kde jsem vyzvedávala náš nový flyballový shoot. Je krásný, ale obrovský a pekelně těžký. Do kufru se nevešel ani náhodou, tak jsem trochu uzurpovala pejsky a nechala ho za zadními sedačkami. Po příjezdu do Milčic jsme byli všichni náležitě uvítáni – Stánička byla bohužel nachcípaná, ale naši návštěvu uvítala a rovnou nás ukecala, ať zůstaneme přes Silvestra, že tam aspoň nebude sama a Standa se bude moct jít bavit. Původní plán byl, že zůstaneme, ale když jsem viděla, v jakém stavu je Stánička, nechtěla jsem tam moc prudit. Nakonec jsme zůstali. Pejskové měli celou zahrádku jen pro sebe, po petardách prakticky ani vidu ani slechu, jen mě potrápil díratý plot a les hned za chalupou. Musela jsem být pořád ve střehu nebo pejsky nějak zabavit. Jak nebyli zabavení, dávili jeden druhého a třetího anebo vymýšleli, co v okolí prohnat, kam zdrhnout. Ven jsem je tedy vypouštěla jen pod svým odborným dohledem. V chaloupce byli relativně hodní – mladý pán se vtíral k marodné Stáně a snažil se ji přesvědčit, že je ten nejlepší léčitel na světě a holčičky zase dbaly o moji tajli a pečlivě hlídali každý kousek cukroví. V silvestrovský den jsem nemocné Stáničce aspoň s něčím pomohla a hlavně jsem se pod jejím odborným velením konečně naučila dělat úžasné škvarkové rohlíčky. Sliny se mi na ně sbíhají ještě teď. Stáně ten den bylo opravdu blbě, takže na půlnoc jsem ji musela vzbudit – přiťukly jsme si jen vodou a sirupem proti kašli (tenhle handicap budu muset během roku dohnat). Když došlo na nejhorší rány (oproti Praze to byla tak pětina ohňostrojového šílenství), Brandušku samozřejmě chytla klepavka, no a Bailinka s novým rokem bratra přivítala, jak se patří na správného teriéra – masili se neuvěřitelně, takže ti dva si nějakého ohňostroje ani nevšimli. Protože to netrvalo dlouho, za chvilku byla v pohodě i Branďulka. Ufff, pořádně jsem si oddychla. Ráno jsem asi ještě trochu spala, protože jinak bych nemohla při plném vědomí udělat, co jsem udělala – absolutně nepřipravená jsem vypustila psiska na zahrádku, neměla jsem ani hračku, ani házecí klíče, píšťalku nic, jen rozcuchaná osoba s nevyčištěným zuby se rozhodla venčit. Nejdřív pohodička, pejsánkové se vyvenčili a jak jsme se vraceli k chalupě za plotem stál obrovský vlčák. Ta tři hovádka nenapadlo nic lepšího než vlčáka pořádně prohnat po vsi. Vřeštěla jsem jak šílená, ale nikdo se ani neotočil, během chviličky tři prdelky proskočily plotem a milého vlčáka hnaly někam do háje. Letěla jsem za nimi, dostala jsem se k nějakému stavení, kde se odkudsi ozýval pekelný teriérský štěkot. Vůbec netuším, kam vlčáka nahnali, nedalo se za nimi nikam dostat, ani jsem je neviděla, jen jsem šla po zvuku. Šílená chvilka, už jsem viděla, jak se vlčák nakrkne a já si domů povezu ne tři teriérky, ale minimálně šest. Stavení jsem prošla ze všech stran, nikde nic, rozhodla jsem se tedy jít zpátky a doufat, že všechno dobře dopadne. Najednou se za plotem objevily tři natěšené hlavinky s výrazem „jééé, paničko, jak jsme se sem dostali, zachraň nás“. Všichni byli v pořádku, já si pořádně oddychla a tahala jsem jednoho po druhém za obojky zpátky. Samozřejmě jsem jim chtěla dát za vyučenou, ale odnesla to jen Branduška, protože omladina ze mě měla akorát tak srandu. Blbci!!! Teprve v chalupě jsem se zase pořádně rozklepala, když si představím, co se mohlo stát. Šébové byli v klidu „jó, to byl Rex, ten je strašně hodnej“. Zaplaťpámbůh. Doufám, že v tomhle případě nebude platit, jak na Nový rok tak po celý rok. Po obědě jsme začali pomalu balit, se Standou jsme upravili shoot, abysme se všichni vešli do auta. Musím říct, že jsem měla o hafánky pořádný strach – kdyby se svalil, tak bych si domů dovezla tři placaté předložky. Butch odmítal pod shootem ležet – zřejmě klaustrofobik. Nebojsa Bailinka si pod shootem spokojeně chrochtala celou cestu, no a Branduška se samozřejmě vezla vepředu Stáničce na klíně.

Konec roku s Butchem (27.12.-3.1.) 077 Konec roku s Butchem (27.12.-3.1.) 061 Konec roku s Butchem (27.12.-3.1.) 094

 
Čekala jsem, že doma se vše vrátí do starých kolejí a Bailinka bude zase nafučená, ale kdepak. Byla jako vyměněná a pejskové doma řádili jak černá ruka. Málokdy někdo z nich odpočíval (jen mamina si umí udělat pohodlí, ale většinou se jim snažila vyrovnat). Na novoroční ohňostroj, aby nebyl slyšet, jsem se pustila do luxování. Teda, doteď mi na luxu visely dvě příšerky, teď tři, ale byla jsem ráda, protože si ohňostroje ani Branduška nevšimla a my máme aspoň na chvíli doma odchlupeno. Ve čtvrtek i v pátek jsem musela do práce, bože, to byl opruz, ale naštěstí tu byl ještě klid, tak jsem zapojila do pracovního procesu i hafánky. Dál jsem venčila na etapy, tedy po setmění. No a doma se řádilo s míčkem, s tenisákem, s přetahovadly a i se stromečkem. Ještěže nám stromeček visí ze stropu, protože některé nálety by jistě nezvládl, takhle se jen kýval a třásl strachy. Největší rodeo bylo 3.1. navečer, než jsem jela odevzdat Butche. Vyšťourali doma Brandušky oblíbené míčky – takovéty s ksichtíkem, co vydávají šílený zvuk. Baila s Butchem se o něj prali a honili, no a Branduška jen ležela a pískala a pískala – taky jsem z tohoto řádění konečně po týdnu pořídila nějaké video. Málem mi z toho hráblo, ale byla jsem ráda, že si ty potvůrky poslední společné chvilky tak pěkně užily. Butche jsem předávala mamince paničky, protože ta si ještě užívala poslední den dovolené (tedy dovolenou si představuji trochu jinak a ne furt někde trévat, běhat anebo v posilovně) a teprve druhý den se vracela.

Konec roku s Butchem (27.12.-3.1.) 123 Konec roku s Butchem (27.12.-3.1.) 127 Konec roku s Butchem (27.12.-3.1.) 135

 
Trochu jsem se bála, aby se holkám nebo Butchovi moc nestýskalo po tom řádění – Butch totiž ještě neměl doma svého parťáka. Prý se mu ale ani trochu nestýskalo – do příjezdu paničky stihl „upravit“ svůj nový pelíšek a v neděli ráno mi volala panička, že mají s Bourbonem dotaz „kde prý se z toho pejska vyndavají baterky!!!“ No jo no, sice s námi neběhal každý den 20 km, ale dokázal se rozšoupnout jinak. My mu tímto děkujeme za skvělou silvestrovskou i novoroční společnost a Bailinka slibuje, že při dalším hlídání už rozhodně nebude házet žádné ksichty, protože jak na Nový rok tak po celý – doufám, že v tomhle případě to bude platit.