SETKÁNÍ S BENJIM NA CHALOUPCE Pátek 09. října, 2015

Když cesta do Českých Budějic, nesmělo chybět setkání s naším Benjaminkem. Milostpán nás se svými páníčky přijal na chaloupce u Vitína v hlubokých lesích – rodinné příslušnice tudy také náležitě protáhl (proto nemáme moc fotek, protože panička rodinných příslušnic prodělávala mírné infarktové stavy). Benjaminek zatím nepotkal žádnou svou pravou lásku – jedinou láskou je pro něho tedy stále maminka Branduška (ještěže je máti kastrovaná), kterou nechtěl vydat ani své sestřičce (ta jen tiše trpěla). Domů jsme si vezly opět neuvěřitelnou výslužku – moc moc děkujeme za všechno!

Míša s Pavlem pro nás původně měli výletní překvapení – výlov rybníka v Třeboni. Jenže z pracovního procesu se mi nepodařilo uniknout tak brzo, jak jsem původně plánovala, takže jsme si to za nimi namířily rovnou na chaloupku. Pavel si nás vyzvedl u hlavní silnice a jelo se hlubokých lesů okolo Vitína. Holčičky jsem nevypouštěla hned z auta – chtěla jsem si toho našeho Číňánka užít chvilku sama a pořádně se s ním přivítat. Jenže panáček na mě prděl a dožadoval se vypuštění příbuzenstva z auta. Začala jsem zvolna (les okolo mě děsil). Nejdřív tedy Branduška – to bylo vítání! Po chvilce jsem na vodítku vypustila i druhou dračici z boudičky. Na vodítku proto, aby se decentně seznámila s prostředím a nevzala hned dráhu… Pavel byl ale jiného názoru a mlaďošku mi odepnul z vodítka. Polilo mě horko, ale dobře to dopadlo – žádný útěk (ač dle domácích vpravo se vyskytují divočáci, vlevo srny, všude zajíci a sem tam i kočičky), jen divoké vítání, běhání, blafání.

Tím ovšem rodinné řádění a vítání skončilo. Jakmile jsem zalezli do chatičky, upnul se jen na maminku (Brandušku) – nemohl z ní spustit oči ani tlapky. Nechápu, čím to je, ale vždycky voněla všem pejskům a překvapivě to trvá i po její kastraci (o malou prďolku málokdo čumáčkem zavadí, pro pejsky je prostě Branďulka ta atraktivnější). Bailinka ho nijak zvlášť nezaujala a dokonce jí chvilkami dával dost jasně najevo, že Branduška je jen jeho – z toho radost ani trochu neměla, ale nakonec se přizpůsobila, raději za mého dohledu. Panička ta si zatím cpala pupek báječnými jednohubkami a koláčem – samozřejmě do mě nepadlo všechno, Pavel zachránil pár kousků i pro Brandy, protože prý strašně smutně koukala (jojo, to by jí šlo). Vrcholem Míšina kulinářského umění byl srnčí gulášek – neskutečná dobrota.

No a zatímco jsem ztěžka oddychovala po gulášku, Pavel se rozhodl vzít všechny pejsky na procházku NA VOLNO do lesa! Pro mě další infarkt a hrklo ve mně pokaždé, když jsem ho slyšela z veliké, převeliké dálky zapískat nebo zavolat. Nakonec jsem to psychicky neunesla a vytáhla Míšu, že se půjdeme projít za nimi. Došly jsme jen o dvě chatky dál – celá partička už se vracela. Pavel pěl chválu na Bailinku, že prakticky okamžitě reagovala na zavolání a písknutí. No nevím, vím, co mám doma za „materiál“ a vzhledem k tomu, že se vrátila s úplně černou a mokrou hlavou a z oboječku jí čouhalo nějaké roští  a bláto, tak jsem radši moc nepátrala (ani nepřepínala) a byla jsem ráda, že mám opět smečku pohromadě.

Pak jsme ještě chvilku poseděli a popovídali. Pavel opět nešetřil superlativy na Benjiho, jak je dokonalý v lese  a perfektně tu pracuje. Ptala jsem se, jestli plánují nějaké zkoušky, to prý asi ne – noru prý určitě ne (to jsem docela ráda). Zatímco páníček chválil, Benji se stále snažil upoutat maminku. Ta už začínala být ze synka vošousta trochu nerudná, takže se ho Míša pokoušela uklidňovat, což se úplně nedařilo – občas jsem musela i já na mladého pána trochu houknout a Míše předvést, že i my, něžné ženy, se musíme naučit zařvat až se stromy kácí, na ty teriérské blázínky. Má ještě hodně co trénovat.

Když jsem přijela, těšila jsem se, že trochu vyprázdním tašku dovezenými dárečky – to se sice podařilo, ale jen na chvilku. Od Míši s Pavlem jsem si odvážela plnou přepravku úžasných domácích dobrot (počínaje kompoty, přes bezinkové šťávy, domácí kečupy, čalamády, nakládané houbičky až po psí dobrůtky). Odjížděla jsem tedy nabalená jak od babičky z venkova, škoda, že jsem takovou babičku nikdy neměla. Benjaminek při nakládání holčiček vypadal, že je pevně rozhodnutý odjet s námi. Ale nedala jsem se. Když jsem už před téměř třemi lety (ten čas tak letí) odolala a nenechala si ho doma, tak jsem to vydržela i teď (s námi by se stejně nudil – žádný les, žádná příroda, jen sportovní kariéra a ani nemluvím, že s Bailinkou bych pak měla tichou domácnost).

Od chatičky jsme naštěstí odjížděly ještě za světla, takže jsme se z lesa vymotaly na první dobrou a frčely dál do Budějek za našimi FUNatickými parťáky. Míše i Pavlovi moc děkujeme za báječné občerstvení, pokec i tu výslužku. No a příště to snad klapne, že zvládneme podniknout i nějaký výletík (ale tentokrát žádné odepínání z vodítka bez mého svolení…). Benjaminkovi maminka posílá velikou pusu a slibuje, že se zase přijedeme podívat (nejpozději do roka a do dne).

PS: Míšo přitvrď na oba pány – jednoho teriérského neposluchu a druhého bláznivého pyromana (příště už nechci slyšet žádnou hrůzostrašnou pyro-historku). 😉