NÁVŠTĚVA ARCHOUNKŮ Neděle 14. února, 2016

Po roce návštěva Archounkům – přibyl jim nový člen rodiny Timea, dozařídili domeček a konečně mají plot (v Bailinčině případě ani plot nezabránil útěku). Z výletů jsme zvládli navštívit vodní nádrž Lozorno a biofarmu Príroda. Teriérstvo bylo ve svém živlu, stejně jako malá Vivi – v životě jsem nepoznala hyperaraktivnější děďátko (Čoudíkům se omlouvá, jestli mi někdy přišli moc živí…). Archounkům s holčičkami moc děkujeme za skvělou péči a opravdu ze srdce jim přeju, aby Timi byla klidnější dítko. 😀

Původní plán byl vyrazit po obědě, jenže Jitka si vzala volno. Plán č. 2 tedy zněl: utéct z práce co nejdřív a vyrazit nejpozději v 16 hod, takhle se to posouvalo a posouvalo, až jsem nakonec z práce odcházela kolem půl páté s tím, že se jen vyvenčím, rychle zabalím a vyrazíme. Jenže osud mi nepřeje a tak ve chvíli, kdy jsem byla prakticky sbalená, naskočilo mi, že bych si měla vzít Eura, když jedu na to Slovensko. Jenže chybička se vloudila – před časem jsem je schovala tak důkladně, aby je nikdo nenašel, že jsem měla sama problém je najít. Po zmatečném hledání byla nalezena jen část… Vzhledem k tomu, že už se blížila půl sedmá a cesta do Stúpavy trvá skoro 3 hodiny, vybodla jsem se na všechny prašule i doklady a vyrazila, doufajíc, že si všude vypomůžu kartou (já tak nerada cestuju bez hotovosti). Cesta celkem ušla – od incidentu v Orličkách, cestou z Jeseníků, si nejsem v autě ani trochu jistá. Nikam jsem tedy nechvátala, snad prvně v životě byly dodržovány i rychlosti. Do své kůže jsem se dostala až někde u Brna. Tentokrát jsem si dala závazek, že nebudu kvůli slovenské dálniční známce bloudit někde mezi kamiony – první pokus o zakoupení dálniční známky proběhl u benzínky, druhý pokus u stánku jen se známkami (světe div se, ani zde se známka neprodávala), podařilo se ji koupit až na třetí pokus za slovenskými hranicemi. Vůbec jsem netušila, že známky od nového roku nevedou, mají jen registraci na SPZ. Moc příjemná změna, kéž by něco takového chtěli vymyslet i u nás, protože kdo má pořád myslet na lepení známek a čištění skla po starých známkách.

PÁTEK


Cesta do Stúpavy slovenským krajem byla parádní – luxusní dálnice, malý provoz, samí ohleduplní řidiči (pro mě situace neznámé). U Archounků jsem se nakonec vyloupla před 22. hodinou – Rado s Archiem nás už vyhlíželi. Náš příjezd očekávali z druhé strany, Rado se trochu podivoval, který že blázen to brázdí cestu téměř turistickou… Archieho přivítání bylo úžasné. Sice kolem mě skákal, ale neustále pokukoval po dveřích auta, abych už vypustila ty moje dvě krásky. Nedala jsem se zblbnout a vypouštěla jsem postupně – nejdřív přivítání s maminkou (velmi velmi bouřlivé), teprve poté přivítání se sestřičkou (z její strany nadšení trochu chybělo) a až nakonec vypuštění všech najednou. Doma se večer trochu popilo, popovídalo, zmučila se zvířátka (nevím, kdo mazlením trpí víc, jestli Archie nebo Bailinka – ona se sice ráda mazlí, ale musí chtít sama, tohle bylo od Rada spíš znásilnění než mazlení). Jediná Branduška si to tedy užila, i když na fotkách moc šťastně nevypadá. Později v noci jsem se s Radem vydala na noční venčení. Postup stále stejný – vypouštění Brandušky, její připoutání a vypuštění Bailinky. Po vypuštění Bailinky mi začal Rado vyprávět veselé historky. Myslela jsem, že si dělá legraci, že tuhle tady potkat snad dvanácteráka. Zřejmě nekecel, Bailinka byla během chvilky fuč, její štěkot mizel v dál do lesa do tmy tmoucí. ACH JO, teriéři zatracení – došlo mi, že poslední útěk za zvěří se konal právě tady před cca jedním rokem. Rado mě opět, stejně jako vloni, uklidňoval, že se nic nemůže stát, protože nahoru je jen les… Domníval se, že Baila se vrátí zpět k jejich domu, já zase tvrdila, že se vrátí na přiblížně stejné místo, odkud utekla. Měla jsem pravdu. Té malé bestiijce jen zářila očička blažeností, když se vrátila. Byla jsem šťastná že je zpátky jen s malým šrámem na čumáčkem, ale přesto jsem trochu hartusila. Jí to bylo úplně jedno, i dobrůtku odmítla, v takové byla extázi. Zpět už jsem došla s oběma na vodítku a mám v plánu dodržet tichou domácnost (stejně je mi to asi prd platné).

SOBOTA


Moje sobotní vyspávání tu neklaplo, Vivi byla jiného názoru (a to mi pak Archounci přiznali, že jí cca hodinu, od půl sedmé ráno, drželi násilím od „mého“ pokojíčku). Peťka se zase pokusila vyvenčit moje holčičky (na vodítkách samozřejmě), ale berušky nezklamaly – nejdřív nadšeně vyběhly, ale bez paničky ani ránu, takže moc daleko nedošly. Já se mezitím trochu zmátořila. S Radem a Vivi jsme pak stavěli lego (tedy spíš Rado), snažila jsem se Peťce pomoct s vařením, jenže ta mě k ničemu nepustila. Archounek se nudil v pelíšku s novou hračkou, Branduška líně pokukovala, kde by co sežrala (nejvíc jí zajímal kumbál za předsíní – Archie tam má uskladněné granulky, úplně jsem na ní viděla, jak si přeje, abychom ji tam zapomněli :-D), Bailinka nedočkavě vyhlížela ven, kdy už se půjde lovit (já jí dám „lovit“). Ještě před obídkem jsme s psisky a Peťkou vyrazili do nedalekého lesíčka (vloni se tu právě konal jeden z útěků). Musím říct, že za ten rok to tu pořádně zchátralo, taková škoda – nádherný areál původní střelnice i s amfiteátrem v přírodě se rozpadá před očima. Holčičky byly připnuté na vodítkách, obě, procházeli jsme totiž místy, kam si prý jeleni chodí vypořádávat svoje účty. Neodvážila jsem se tu tedy pustit ani Brandušku. Jediný na volno byl tedy Archie, kterého po těch letech tady už žádné srnky nebo jeleni nerozhodí, i když…, kdyby měl společnice puštěné, jistě by jim všechna místečka rád ukázal. Po výborném obědě jsme vyrazili na výlet k vodní nádrži Lozorno. Vivi mě překvapila, že takový prcek už krásně udrží rovnováhu na odrážedle, za chvilku už bude asi pěkně drandit na kole. Archie opět na volno, Branduška po chvilce též na volno, Bailinka byla převážnou část procházky na našponované šňůře s očima skoro vypadlýma a čumáčkem rejdícím do všech světových stran. Nádrž se dala krásně obejít a na druhém břehu byla parádní pláž. Tady jsem se konečně odvážila vypustit i Bailinku, vodního nadšence – kromě koupele došlo i na přetahovačky a různé honičky, k útěku však žádnému. Uff. Musím říct, že výlet to byl parádní – nejen krásné prostředí (dokonce i s mušličkami), ale i počasí nám přálo (ač to tak ráno nevypadalo). Prošli jsme se parádně. Trochu jsem doufala, že by Vivi mohla procházka unavit, ale kdepak – my jsme byli víc vorvaní než ona (a možná ještě psiska). Vůbec nechápu, kde tolik energie bere a hlavně po kom tolik tý energie má. To Timi je zlatíčko. Po výletu dospávala v předsíni v autosedačce, pak se probudila s úsměvem na tváři. Snad bude o něco klidnější než ta malá hyperaktivka. Večer se opět příjemně posedělo, Rado si, chudák, máknul na mém novém počítači – díky díky díky – a čtyřnožky se různě střídali v pelíškách. Brandy s Archiem, Brandy s Bailou a jednu chvíli u sebe v jednom pelíšku zalehla dokonce i Bailinka společně s Archiem 😀 (bohužel jsem nestihla vyfotit).

NEDĚLE


Nedělní ráno i dopoledne probíhalo v podobném duchu jako to sobotní – budíček Vivi tentokrát až kolem 8. ranní (musela jsem jí udělat diskotéku po chvilce přemlouvání, ve chvíli, kdy jsem to zapla, sbalila se a odešla – dosáhla svého, potvůrka – zlatí teriéři), Bailinka vyhlížející, Branduška žebrající, Archie odpočívající, Peťka vařící, Rado programující a Timi spící 😀 Na výlet jsme tentokrát vyrazili o něco dřív a čekala nás Biofarma Príroda kousíček od Stupavy. Když jsme přijížděli hlubokým lesem, byla jsem dost zděšená z množství aut, co tu parkovaly. Kupodivu uvnitř bylo ale jen pár lidí, žádný nával. Hned na úvod jsme pořídili rodinné foto psíků a pak se vrhli do víru dění mezi všechna možná zvířátka (hodně jich tu je zachráněných ze špatných podmínek, před utracením apod.). Holčičky samozřejmě hned na začátku zaujali králíčci – Bailinka se s nimi setkala asi úplně poprvé a kdyby mohla narve se tím malým drátěným očkem za nimi… Našli se tu ale i poníci, oslíci, kozy, ovce, koně, prasátko domácí i divoké. U toho se projevil zase Archie, když na chudáka čuníka začal vřeštět. Čekala jsem, co na něj řekne Bailinka, byla připravená na všechno, ale kupodivu mlčky. Archounek si ale musel holky pořádně hlídat, protože jediný pejsek, který tu má možnost být na volno je Ťapka, bačův pomocník, který především svými zoubky dost připomínal našeho Bonďáska… Teprve tady mě mrzelo, že nemám žádné finance u sebe, protože pekárna i koliba voněly úžasně. Peťka s Radem mi sice nabízeli, že mě založí, ale na to já nejsem…. Tak jsem jen utřela slinu. Vivi se vyřádila na dětském hřišti. Neohroženě se k němu vrhla, s dětmi komunikovala jak kdyby se znaly odjakživa a já umírala smíchy, když jsem viděla, jak je pak začala prudit. Vylezla si na skluzavku, sjela kousek a úmyslně dělala zácpu. U toho se hrozně řehnila, že nikdo další nemůže jet. 😀 To je prostě Vivi – malý ďáblík. Raději jsem se k nim nehlásila 😀 a pozorovala husy a kachny – byly dokonalé, povedlo se mi je vyfotit při koupeli. Husí poklid ovšem trval do chvilky, kdy jsem maličko povolila vodítko a Bailinka se vrhla na plůtek. Nebojte, nic se nestalo, jen si tam s nějakým husákem skoro do ouška štěbetaly. Po opuštění areálu jsme se vydali do lesů – Archie opět na volno, Branduška průběžně vypouštěna, Bailinka, jak jinak, na vodítku. Vivi zase statečně šlapala na kolečku – i když spadne, nezabrečí a nezabrečí (ono na ni vlastně vůbec nic neplatí, ani moji oblíbení čerti). Kousek před autem už jsem se odvážila na chvilku vypustit i Bailinku, ovšem jen s „dudlíkem“ (klackem) v tlamičce. Chvilku to fungovalo, ale pak všichni tři vyrazili – naštěstí Archie holky zase rychle přivedl zpátky, takže se ani o útěku mluvit nedá. Po návratu do Stupavy jsme ještě chvilku pobyly, naposledy jsme vypustili příšerky se proběhnout ven na rozlučku. Musím říct, že Archie je velký gentleman. Ač není zvyklý, aby s nějakým jiným teriérkem bojoval o klacek, s Bailinkou to zvládal parádně a většinou i klacek, míček nebo talíř raději odevzdal sestřičce. Asi mu bylo jasné, že tenhle boj by taky mohl trvat hoooodně dlouho. No a malá bobina, ta pak byla blažená a děsně namachrovaná, že zase vyhrála. 😀 Branduška byla taky vtipná, většinu jejich bojů buď soudcovala jak rozhodčí anebo pošťuchovala Archieho (ženský prostě drží pospolu). Fakt tajtrlíci ti naši pejskové.

Domů jsme vyrazily tentokrát včas, takže doma jsem byly po 19. hodině večer a padly za vlast. Archounkům tímto moc děkuji za skvělou péči, dárečky i výlety. No a příště buď v Praze nebo třeba někde na půl cesty, uvidíme. Na Radovy krásné fotky se můžete podívat zde.