S PRINCEZNOU AIMINKOU NA ZÁMECKÉ STEZCE

 
S Aiminkou a její paničkou jsme si daly sraz v Bartošovicích. I když to měla Monča, co by kamenem dohodil, navigace si z ní dělala šoufky, a tak jsem s holčičkama byla konečně někde včas. Zatímco jsem na ně čekala, byla jsem překvapená, jak kolem jedenácté začali z místní putyky od fotbalového hřiště vypadávat opilci – v tuhle dobu!!! Monča nakonec zdárně dorazila. Aiminka je odjakživa vítací typ, takže přivítání se mnou i s Branduškou bylo víc než bouřlivé, s nevlastní sestřičkou o maličko vlažnější, zato důkladné. Pak jsme vyrazily po naučné Zámecké stezce – hned na začátku vodní příkop s kachnami, neodvážila jsem se Bailátko pustit, na to ji moc dobře znám. S Mončou jsme se tak zabraly do hovoru, že jsme se hned po pár metrech ztratily z naučné stezky, ale nakonec byla znovu objevena a Bailinka konečně vypuštěna (panička by měla jinak za chvíli ruce jak opičák až na zem). Aiminka nedávno dostala nový dáreček – díratý balónek, který naše Baila miluje. Naštěstí venku Aimušu víc zajímaly myšky, takže se Bailák chopila míčku a hrdě si ho nosila, občas se i s mamkou potahala. No a já jásala, že mnou objednaný dáreček k narozkám bude mít úspěch (ale psssst, ať jí to překvápko neprozradíte).

 
Přes pole, přes louky, s Bailinčiným malým výletem za ovečkami (to byly zas nervy, jestli tentokrát nedojde na oškubanou ovci, ale dobře to dopadlo), jsme se dostaly do lesa a k vodě. Mým holčičkám se rozzářila očička a já začala pištět, že do vody néééé. Monča suše podotkla, že ona takovéhle starosti nemá, protože Aiminka by do vody nevlezla ani kdyby se tam grilovalo prase. Jen to dořekla, šup a Bailinka s Aiminkou byly ve vodě. Málem jsem se smíchy počůrala – ani za prase by prý do vody nešla, hahahahaha, stačilo jen nějaké polínko, co z vody koukalo. Jediná rozumná byla Branďule, která se zastavila ve vodě po kolínka. No nic, skoro půlka listopadu – nejlepší čas na koupel. Na břehu stála pramička, která vyloženě vyzývala pro společné foto. Moje malá kaskadérka Bailinka se rozhodla, že bude chvilku balancovat na okraji a když ztrácela rovnováhu, přeskočila na druhou stranu, kde čekala asi širší hranu, takže se zřítila dolů a dala si pořádnou ránu do hrudníčku. Jenže teriérka moje maličká je magůrek, tak se oklepala a hned byla zase OK, až doma jsem objevila obří bolestivou bouli na jednom prsíčku – chůdě, si narazila žebírka (ale už je to dobré). Společné foto se jakžtakž nakonec povedlo – sice každá čučí někam jinam, ale aspoň něco.

 
Tahle naučná stezka je v létě určitě moc krásná, ale teď na podzim, kdy je po výlovech, po deštích, nebyl na všechny strany úplně hezký pohled, některé úseky byly hůř schůdné, ale na to si stěžovaly jen paničky, feňulkám to evidentně ani moc nevadilo a lítaly, kde se dalo (jen do bažin jsem tedy vydala rezolutní zákaz). Cestou jsme prakticky nepotkaly ani živáčka a jednou to v roštíčku tak divně praskalo, že jsme byly rády, že jsme dvě a máme čtyři bodyguardky. Konec naučné stezky vedl po hlavní silnici mezi domy, postupně se naší teriéří bandě podařilo rozštěkat zřejmě celou vesnici. Protože se mi ještě nechtělo loučit úplně a hladové břicho se hlásilo o slovo skoro stejně jako panu Peškovi v Obušku z pytle ven, zastavily jsme se s Mončou na oběd (tentokrát si dělala šoufky moje navigace), dopovídaly, co jsme dopovídat potřebovaly (teda asi jsme ani všechno nestihly) a pak nás čekala už jen dlouhatánská 4hodinová cesta domů. Monče moc děkuju za krásné fotky, které jsem tu využila a hlavně za milé setkání. Posíláme pusu Aimince!