3. RODINNÉ SETKÁNÍ SE ŠTĚŇÁTKY Z VRHU A Neděle 03. června, 2012

Tentokrát účast nebyla nijak valná (kromě Brandy ještě Archie, Deen a Aimy), ale naše řady byly posíleny o dva nové členy, a to vnučku Abigail a Deenkova kámoše Paula, kterého Brandy přijala mezi své. Letošní roční se nesl v duchu flámování, myšobití, coursingu a pro páníčky páchání několika dopravních přestupků (o těch se v článku z pochopitelných důvodů nebudeme zmiňovat).

Pro velký úspěch z loňského roku jsme se i letos rozhodli uspořádat setkání v Hánově mlýně nedaleko Pelhřimova. I tentokrát dorazila naše výprava (Brandy s páníčky) jako poslední – prostě to nejlepší nakonec, a to ještě nadvakrát. Ještě odpoledne to totiž vypadalo, že páníček bude stíhat odjezd kolem 18. hodiny, ale bohužel pracoval zrovna u známého na střeše a počasí jim dvakrát nepřálo, takže se původní plán hodně protáhl. Já mezitím šílela a v půl osmé se definitivně nakrkla a vyrazila sama s Branduškou (cesta byla pořádně strastiplná – samá ucpávka, D1 fakt miluju, do toho mi klekl mobil s navigací, lilo a ani si neumíte představit tu moji radost a jásání, že jsem bez bloudění dorazila na místo). Páníček za námi dorazil až kolem jedné hodiny v noci. Ve mlýně už byla zábava pořádně rozjetá – co se pejsků i páníčků týče a vzhledem k našemu pozdnímu příjezdu se šlo spát někdy v půl čtvrté ráno.

Po dopoledním vyvenčení a vyhnání všech myší z děr, jsme si naplánovali výlet na naučnou stezku Čeřínek. Cesta sem se nám kapánek zkomplikovala objížďkou a po malém bloudění jsme nakonec úspěšně dorazili na začátek stezky. Začínala u tří rybníčků, na jednom z nich se usídlila labutí rodinka se sedmi mláďátky. Chvilku trvalo, než se nám i labuťákovi podařilo naše teriérky přesvědčit, že není rozumné jít se seznamovat s mláďátky. Cestou nás čekalo 14 zastávek – nejvíc nás i pejsky asi nadchly stříbrné doly a skalní mísy (nebo také obětní mísy), kde se v prohlubních udržuje voda. Tady nám postupně všichni pejskové zapózovali během občerstvení. Škoda, že jsme skalní mísy nepotkali o chvilku později, protože cestou někteří jedinci proběhli mraveništěm, i když to moc k smíchu nebylo, docela jsem se pobavila, jak každý z pejsků zareagoval jinak. Někdo pelášil rychle pryč třepajíc tlapkami, někdo zůstal celý zkoprnělý stát na místě a snažil se setřást štiplavé mravence, což se moc nedařilo, když stál téměř v jejich ohnisku. Nicméně ke zchlazení tlapek bylo víc příležitostí. Brandy s Archiem si cestou stihli zaskákat na poli plném buď řepky nebo hořčice (panička má trochu problém rozeznat jednotlivé plodiny v květu) – s Radem jsme se docela pobavili. Branďulku to vyskakování a rozhlížení se tak zchvátilo, že hupla do prvního rybníčku, který potkala – bohužel celý zelený žabincový. Hnala jsem ji tedy do dalšího rybníčku vykoupat, protože takovouhle špindíru bych do auta nechtěla. Pozdní oběd jsme si dali v Pivovarské restauraci pivovaru Ježek (špatné to nebylo, ale asi do smrti nezapomenu na brutální česnečku, u které mi i slzy tekly) v Jihlavě a mazali jsme zpět do mlýna za Peťkou, která si zde léčila malý, noční bolehlav. Hned po příjezdu Libor vytáhl jeho po domácku (lepší jako profi) vyrobený coursingový naviják a pejskové si zaběhali za střapečkem. Deen byl asi jediný, kdo si coursing vyzkoušel poprvé – myslím, že i páníčkové koukali jak rychle ho tahle zábava chytla za srdíčko. Lovecké pudy se hold nezapřou. Kromě Paula, který je ještě štěňátko a se svojí kníračí povahou nevíme, jestli by o střapeček jevil zájem, se postupně vystřídali všichni – jednotlivě i ve dvojicích. Večer nás čekalo opékání buřtíků za asistence všech našich pejsků – žebrali úplně všichni. Vzhledem k předešlé bujaré noci, jsme se tentokrát do pelíšků uklidili o něco dříve – už kolem 1 hodiny v noci.

Nedělní dopoledne páníčkové pojali odpočinkově, pejskové byli jiného názoru. Rozhodli se tentokrát definitivně vyhnat všechny myši z okolí mlýna. Hrabali úplně všichni, včetně Paula. Bohužel i několikrát narazili na hnízdo s mláďátky. Doteď by mě nikdy nenapadlo, že myši umí plavat. Chuděry, snažily se zachránit, jenže před našimi vodníky nebyly ani ve vodě v bezpečí. Dokonce i odpůrci vody se za myškami vrhli a vydrželi kolem nich kroužit i půl hodiny. Asi to zní drsně, ale zřejmě si na myškách pochutnali všichni (Brandy jsem sice přímo nenačapala, ale jednou měla takový ten výraz „paničko, vím, že mám průser, ale stálo to za to“, takže ani za ni bych ruku do ohně nedala). Co se dá dělat, přece jen to je plemeno vyšlechtěné na „čištění“ stájí od myší, krys a potkanů – tohle jim z hlavy asi nikdo nevytluče. Naštěstí myšky zachránil opět natažený naviják, zase se coursingovalo a zase to šlo všem úžasně. Předtím, než přišel déšť, jsme stihli všechny pejsky naaranžovat na společné foto a postupně jsme se začali rozjíždět do svých domovů.

Děkujeme tímto všem zúčastněným za skvěle strávený víkend, krásné dárečky, pomazlení s jejich mazlíčky, kteří pro mě budou na věky věků těmi nejroztomilejšími a nejšikovnějšími štěňátky. Těšíme se na další setkání – není nad to unavit pět teriérů najednou tak, že spí skoro celý týden jak Šípkové Růženky.

AIMINKY FOTOGALERIE