VELIKONOCE 2016 (raněná Bailinka, chaloupka a mudí štěňátka)

Velikonoce se nesly v poklidném duchu – Bailinka má totiž klidový režim. Když jsme v úterý konečně vyrazily na agility trénink (od kastrace zhruba po 5 týdnech), stačila necelá půlhodinka, aby si to malé pometlo vytrhlo drápek (shodou okolností nás zrovna natáčela Markéta – první natočený trénink a zrovna s nevinně vypadajícím úrazem). Nejdřív jsem myslela, že shodila jen laťku, protože bez jakéhokoliv zakníkání pokračovala plynule na áčko a teprve pak jsme si všimly, že je za ní krvavá cestička. Zabalila jsem tedy packu do pytlíku (zrovna bylo mokro) a mazala domů na domácí ošetření (než jsem bobka naložila, Branduška stihla sežrat nějaký blivajs, takže jsem se ještě strachovala o ní, koza jedna nenažraná). Doma jsem pořádně drápek pořádně očistila, držel tam jen tak tak, zastavila krvácení hypermanganem a zavázala. V tu chvíli začala pořádná show. Ona je slečinka totiž trochu héééérečka, takže od té chvíle na nožičku nestoupla a tvářila se strašlivě ublíženě – hlavně, že těsně po úraze mohla běhat dál jako fretka. Druhý den jsme sjely pro jistotu na veterinu – pan doktor uvažoval o trhání, ale nakonec jsme se drápeček pokusily zachránit (pěkná blbost, když drží na kousíčku, ale o tom až někdy příště). Takže před námi byl klidový režim.

Klidový režim u nás probíhal tak, že v pátek se panička pokusila o nějaký úklid a barvení vajíček, Branduška urputně sháněla něco k žrádlu a trojnožka se tvářila ublíženě, ale přitom se dožadovala akce, protože by běhala až by brečela. Jediná možná akce byl v sobotu výlet za synovečky na Vysočinu spolu s rodiči (samozřejmě vlastním autem, aby rodiče neměli auto zachlupacené – to teda nevím od koho). Čoudíci byli v dobrém rozmaru, venku ale hnus a déšť. Snažila jsem se tedy vymýšlet nějakou zábavu – zavzpomínala jsem aspoň na mladá léta. Na lodě jsou ještě moc malí, jeden tedy hrál se mnou a druhý s dědou – děda hrál lodě zřejmě závodně, protože během chvilky jsme měli s Daníčkem všechno potopeno. Pak jsem si vzpomněla na mou milovanou hru – nakreslená cestička s bažinami a vodou, no a obyčejnou tužkou střílíte po papíře a musíte se co nejdřív dostat do cíle, jak se hra jmenuje si ale nevzpomenu. To už kluky bavilo o dost víc, přesto nám Kubajs potom zběhl s dědou na fotbálek. S Daníčkem jsme tedy složila Nebe-peklo-ráj s úkoly např. „pusa babičce, vyčistit zuby, sníst buchtu“ apod. Daňouchovi se překvapivě nejvíc líbilo čištění zubů, takže pořád dával stejná čísla, pacholek. Musela jsem tedy pravidelně měnit úkoly. Holčičky zatím odpočívaly (nebo žebraly).

V neděli jsme s Markétou a Jitkou vyrazily za štěňátky ke Květě. V tomhle věku (7 týdnů) ideální čas pro návštěvu. Musím říct, že tihle drahoušci začínají dosahovat kvalit teriéřích štěňátek, jen ohrádku mají na můj vkus zatím moc nízko, ale však ono se bude ještě zvyšovat. 😀 Chudák Markéta se původně chopila utírání loužiček (při naší návštěvě přece nebudou prckové zavření, takže měli prakticky celý byt k dispozici), takže se za chvilku nestačila divit. Prďolkové byli jak průtokáče, snad každých pět minut čurdil někdo jiný, pomalu i toaleťák docházel. Na pokec jsme mrňousky už ale zavřely – probralo se všechno živé i mrtvé. Strašně fajn večer jsme si užily. No a tentokrát už každá z nás odjížděla s nějakým štěněčím favoritem – Jíťa a Markéta Šulcová mají společného (červeňáčka Aranyose…, snad to mam správně), moje srdíčko si ale získal hnědásek (jakože hnědý obojek) Aszta. <3 Všem štěňátkům přejeme úžasné páníčky, hodně zdraví, štěstí a rychlé nožky nejen na parkuru, ale i u oveček (na všechny totiž čekají mimořádně aktivní páníčkové, a to je dobře). Na Velikonoční pondělí už jsme si daly fakt klídek - při venčení jsem koupila holčičkám Beanovského medvídka (sobě vlastně taky, ehm), aby nás zajíček nepokakal. Medvídek holčiček ovšem nevydržel moc dlouho - brzy nám z něho nasněžilo. Toho mého medvěda budu chránit jako oko v hlavě. Kromě venčení jsme komplet celý den proválely. Takže toť vše z Velikonoc - docela, nuda, aspoň podle Bailinky.