VÁNOCE 2016 Neděle 25. Prosinec, 2016

Letos jsme strávily Vánoce u synovečků na Vysočině, druhý den se ježilo podruhé, tentokrát doma.

Po letech jsme si zopakovaly hromadný Štědrý den  – zpočátku jsem se na ten nápad netvářila asi úplně nadšeně, ale pak jsem uznala, že to je nápad báječný. Za prvé dvě mouchy jednou ranou (vždycky jsem na Štědrý den u našich a druhý jedeme na Vysočinu, takhle se to zfouklo pěkně najednou), za druhé se nás sešla aspoň pořádná banda. Zřejmě padl i rekord – štědrovečerní večeře v počtu 9 lidí a 3 pejsků, vánoční nadělování 11 lidí (pejsek žádný nepřibyl). Ale pěkně popořádku. Největší záhul pro mě byl ale pátek – k rybí polévce a balení dárků jsem se dostala až pozdě v noci, spát jsem šla skoro nad ránem a pořád mi hlavou vrtalo, jak do auta dostanu kolo. Naštěstí do auta padlo přesně na míru na zadní sedačky, i holčičky se vešly (jen jsem jela opatrně, aby je kolo nezavalilo), kufr byl plný dárků, pořádně jsem si oddychla, když jsem konečně vyrazila (až cestou jsem si vzpomněla na odpadky, které jsem zapomněla před domem :-D). Po příjezdu jsme prvně zpacifikovali kolo, pak rychlé nanošení dárečků do kluků nového pokojíčku. Do Štědrého dne předělaný pokoj neviděli – ač se pokoj nedá zamknout, byli tak úžasní, že do něho opravdu nevlezli (bylo jim totiž vyhrožováno, že na pokojíčku pracují skřítkové a když je někdo vyruší, utečou a pokojíček už nikdo nikdy nedodělá – to zafungovalo). Pak jsem se konečně vrhla za synovečkama, kteří vegetili v kuchyni (aby Ježíšek mohl přinést stromeček). Původně jsme měli jít hned po obědě na procházku, jenže venku chcalo a chcalo, takže z procházky sešlo a chodila jsem jen průběžně venčit – i Buffinku jsme si pohladila, hrozně zestárla… Musela jsem u ní zase slzu zamáčknout. :o( Kluky jsme tak museli držet neustále v kuchyni – průběžně jsme se střídali a hráli hry, ke konci už bylo hodně náročný je v kuchyni udržet.

Konečně nastal čas na večeři. Paní Součková byla tak hodná a usmažila kapříky, naše mamina připravila salátek, já s Péťou jen nachystala slavnostní stůl (za pomoci kluků, kteří proházeli vidličky a nože). Kapřík byl úžasný, samozřejmě jsem musela oddělit i porcičky pro pejsky (kousek kapříka a tak čajovou lžičku salátku) – po těch se hned zaprášilo a pak všechny tři potvůrky seděly pod tatíkem (nejslabším článkem). Po večeři jsme v lavoru pouštěli lodičky – mamina tam tu svou lupla tak, že ji hned utopila, Péťa ji tehdy opravila a taky ji tam lupla utopenou, až já jsem situaci zachránila. Pak konečně nastal okamžik O – zazvonil Ježíšek a šlo se ke stromečku. Kluky se nepodařilo přesvědčit, že jedno kolo je moje a druhé dědečka – nevěřili. Čekala jsem ale z kol trochu větší radost – zajásali, ale hned se rychle vrhli na další dárečky. No a protože už to jsou školáci, dárečky rozdávali oni – sem tam nějaký pomotali, pak na pár dárků zapomněli, snad se ale všechny dostaly ke správným majitelům. Před vybalením došlo k odhalení pokojíčku – vešli, poskočili (hlavně Daník) a pak honem rychle zpátky vybalovat dárky. Všichni dospěláci byli trošku zklamaní, asi jsem všichni čekali větší radost. První vlastně nezačali vybalovat kluci, ale Branduška, která si jako profík vybalila všechny svoje dárky – dokonce si rozbalila i celou plyšovou hračku, to mě překvapila, ale zabalené ouško udělalo větší radost. Bailinka byla z celého dne a hlavně večera hodně nesvá – nemá moc ráda hluk, křik, prostě blázinec, takže se většinu večera tetelila u mě. Ani dáreček si sama rozbalovat nechtěla, jenže to je zase způsobeno její netrpělivostí – zkusí jednou, podruhé a pak už ji to nebaví. Jí jsem musela pomoct ouško vybalit já. Kluci v ten večer měli největší radost asi z lega – ode mě vyhrané na Zimním poháru (druhé jsem směnila s Květou za ponožky :-D), no a pak z florbalových hokejek a míčků, ale s hokejkami dělali spíš lotroviny. Později už se jen sedělo, popíjelo, baštilo a řešily dárečky (pozitivně i negativně, pár doher bylo i druhý den…). Já děkuji všem Ježíškům – můj dopis tentokrát četl důkladně, takže jsem se dočkala všeho podstatného, o co jsem si Ježíškovi napsala (skoro všechny dárečky už prošly prvními zatěžkávacími zkouškami a jsou báječný, takže díky díky díky, já měla obrovskou radost). Spát jsme šli někdy po půlnoci – dostala jsem sice nabídku postele dole u Součků, ale kdo by odolal spát v pokoji s Ronaldem a Messim, takže jsem si ustlala u kluků v pokojíčku na karimatce. Dlouho jsme nemohly oka zamhouřit – všichni se trochu báli, aby Daník nespadl z palandy, spala jsem jen na půl oka a pořádně jsem zabrala až kolem třetí ráno. Brzy ráno mě probudila pekelná rána – hned jsem vylítla, že Daník spadl z postele, ale to přišla jen Péťa na kontrolu a přerazila se o nová kola. 😀 😀 😀

Po ranním venčení a snídani jsme dělali kravinky s klukama – vyzkoušeli všechny hry, zahráli si florbal za asistence Bailinky, která se už trochu zklidnila a rozhodla se lovit míček. Brandy pokračovala ve své nejoblíbenější činnosti – obcházela všechny stoly a lidi, jestli neupadne nějaká dobrůtka. Společně holčičky nachystaly obrovský šok Pétě, když šla luxovat. Jen zapla lux, obě holčičky se s pekelným vyštěknutím vrhly na hubici. Pétě z úleku lux vypadl z ruky – asi se jí nedivím, já už jsem zvyklá, no. Všechny jsme tak výborně pobavili. Původně jsem chtěla odjíždět hned po snídani, jenže paní Součková nedala jinak, než že musíme zůstat i na oběd. Venku pořád pršelo, takže opět se nedalo jít na výlet, ale jak říkám, kluci mě zaměstnali dostatečně. Opět se ukázala Kubíkova neschopnost prohrávat. Oba dostali hru Ligretto, kterou znají z Kunčic. Kuba prohrál dvakrát a dál už odmítal hrát, že to je blbá hra a chce hrát něco jiného atd. atd. S Čoudem jsme se mu snažili vysvětlit, že když mu něco nejde nebo prohrává, nemá to hned vzdát, ale naopak zabojovat, aby všem ukázal, myslím, že jsme ale do dubu mluvili. Daníček to je jinej hráč – ať prohraje nebo vyhraje, furt se řehní. Doufám, že se to i Kuba časem naučí. Po výtečné kachýnce jsme odpoledne konečně vyrazily domů – cesta byla hnusná, celou cestu buď pršelo, mrholilo nebo lilo. Nejelo se mi vůbec dobře.

Doma na nás čekala kuchyň jak po výbuchu – před odjezdem jsem nestihla moc uklidit. Nejdřív jsme se tedy vrhly na úklid, pak vybalování, zkoušení a umisťování dárečků, navštívily jsme i paní Borovcovou, abychom si vyměnily štědrovečerní zážitky,pak nadešlo další nadělování. Holčičky jsem zavřela v pokojíčku a začala balit dárečky pro ně. Branduška občas rozrazila dveře a vlítla tam, jenže já byla neúprosná. Nakonec se i berušky dočkaly a mohly se vrhnout na náš domácí vánoční stromeček s dárky. V každé z jejich taštiček byla i nějaká volně hozená dobrůtka. Bailinka si dobrůtku něžně vylovila, Brandy, když jde o žrádlo, tak to něžně neumí a rozškubala celou taštičku. Dva hlavní dárky jsem si nechala nakonec – nový vetbed do klícky a hlavně nový pelíšek do kuchyně. Ten starý se úplně rozpadl a měly tam nějaký čas vetbed – ten by jim asi stačil, jenže klouzal pod topení, takže byl objednán úžasný pelíšek ze Sleeping Happiness (jeden už máme a je moc oblíbený). Tentokrát mě trochu zaskočila náplň pelíšku – přijde mi hrozně vysoká. Říkala jsem si, že tam nacpu jinou výplň, ale když jsem pak viděla Bailinku, jak si ve vysokém pelíšku lebedí jak princezna na hrášku, asi si to ještě rozmyslím. Já zase vybalovala krásné dárečky od kolegů z práce – také všem díky. No a pak, pak jsme umřely u televize – holčičky už u pohádky, já až později (neb ta pohádka byla tak příšerná, že jsem si musela pustit ještě něco na uklidnění).

Tak toť naše Vánoce – plné hluku, radostí i emocí, ostatně jako vždy. S klukama to bylo o dost veselejší, ta dětská radost a zářivá očička jen tak něco nepřekoná (možná jen Brandušky očička, kdybych jí dala třeba celou šunku… :-D). No a výlet bobinkám vynahradím zítra. 😉