RODINNÝ ČESKÝ RÁJ A DRÁBSKÉ SVĚTNIČKY Neděle 23. října, 2016

Rodinné narozeninové překvapení pro mě a holčičky.

 
ČESKÝ RÁJ – KOST A STŘEDOVĚKÉ DĚTENICE


Komplet celá rodinka se na mě domluvila a nachystala mi překvapení k narozeninám. Netušila jsem vůbec nic (pár tipů jsem ale měla), znala jsem jen místo srazu a i to se několikrát změnilo. Posledním cílovým místem byl Horní Bousov v Českém ráji s miliony průpovídek, že musím přijet včas a tentokrát žádné blbé výmluvy. Jak se řeklo, tak jsem udělala (byla to ale honička). Těsně před 11. hodinou jsem tedy přistála u rybníčka v Horním Bousově, podala jsem zprávu, že jsem na místě a zpět jsem dostala zprávu „tak hlavně nerejpej, že jedeme pozdě“ – předzvěst, že posádky 2 a 3 jedou zřejmě v trochu dusnější atmosféře. Chvilku před půl dvanáctou dorazil i zbytek výpravy z Vysočiny. Rychle jsme se přivítali a drandili dál – tentokrát do obce Střehom do Hospůdky u Zvoničky, kde nás čekal oběd a ubytování. Při příjezdu k ubytování jsem se málem zhroutila, protože jsme projížděli střeleckou kanonádou – kolem cesty stálo x myslivců a chystali se na lov kachen. Hned po příjezdu jsem tedy udělala průzkum, jestli pejskové můžou do hospůdky a vzala jsem je dovnitř, než ta kanonáda přijde. Stihly jsme to včas – Branduška zaslechla jen jediný výstřel a pak už byla vevnitř, kde byl dostatečný rachot, takže naštěstí stresovat ani nestihla.

Po obědě a rychlém ubytování se vyrazilo na výlet. Musela jsem se smát, protože se vyrazilo na Kost, jen z druhé strany než minule, takže jsem si za poslední měsíc prošla údolí Plakánek prakticky celé – a ani nedokážu říct, která část je hezčí. I tentokrát jsme měli malou filmovou zastávku u mlýna kousek od Střehomi, kde vládla Dorota Máchalová v pohádce s Čerty nejsou žerty. Na Kosti nás čekala prohlídka hradu – i s pejskama. Holčičky tak byly na své první prohlídce hradu (dokonce i Jessinka) a musím říct, že se chovaly velmi způsobně. U Bailinky mě popadla malá panika, když v jedné z místnosti zůstal uvíznutý ptáček (dostal se sem rozbitým oknem), ale i tady to Bailinka ustála, jen měla oči na stopkách a já si oddychla, když ptáčka konečně vyhnali ven. Nejvíc jsem se těšila na černou kuchyni. Hned jak jsem tam vešla, byla mi povědomá – i tady se točilo s Čerty nejsou žerty, a to když Dorota Máchalová zahání čerta pírkem. Po prohlídce jsme se chtěli zpět vydat po modré značce, jenže jen jsme vylezli, začalo poprchávat. Podle radarů to nevypadalo na dlouho, mohli jsme deštík přestát v nějaké hospůdce (proti říjnu to tu ale bylo dost osiřelé, dokonce i rybník byl částečně vypuštěn), jenže všichni se tvářili, že spěcháme a ještě budeme muset něco stihnout. Vyrazilo se tedy zpět stejnou, kratší cestou (nebýt deště, šli bychom po modré přes Vesec u Sobotky přes Cimrmanův Liptákov), pršelo pořád víc a víc, takže zpátky jsme došli promočení na kost (i telefonek ufounek dostal zabrat a od té doby taky pěkně zlobí). V penzionku mi bylo osvětleno, že den ještě nekončí a čeká nás ještě jedna akce. Zvažovali jsme co s pejskama – Péťa navrhovala nechat je v autě, ale nedokázala odhadnout, jak dlouho tam budou muset zůstat. Nakonec jsme je nechali v pokojíčku – o moje holčičky jsem se nebála, ale spíš o rodičů uštěkanou Jessinku, aby náhodou nerozštěkala i ty moje potvůrky (pro jistotu jsme tedy v hospůdce nahlásili, že kdyby se ozýval velký bugr, ať zavolají a někdo z nás se vrátí). Akce oblékání byla nejhorší – popadla mě panika, když jsem viděla sestřičku, jak se vyšňořila (moje kapající džíny se sušily na topení a druhé kalhoty jsem měla jen psí). Ségra se na můj ohoz netvářila zrovna nadšeně, ohulila jsem tedy topení a nakonec vyrazila v mokrých džínech. Všichni pořád dělali hrozné tajnosti s tím, kam se jede, ale jakmile jsme odbočovali podle značky směr Dětenice, bylo mi to jasné – maminka se snažila ještě chvilku mlžit…. 😀

Kolem sedmé jsme přistáli před Středověkou krčmou Dětenice. Pořádně živo tu bylo. Nejdřív jsme klukům vysvětlili, že vše, co se tu odehrává je jen jako, aby se nebáli. Daníček od začátku všemu s očima vypoulenýma zvědavě přihlížel, Kubík byl celý večer naopak dost zaražený a když se nějaká atrakce blížila k nám, končil většinou taťkovi na klíně (a to jsem si myslela, ze kluci budou spíš obráceně). Obsluha měla peprné hlášky typu „žer, chlastej, co tvoje stará nebude chlastat, protože by pak vyváděla?“ atd. atd. Na to jsme byli ale připravení, takže nikoho nic neuráželo. Panika vypukla ve chvíli, kdy jsme zjistili, že krčmou prochází chlap s hadem, kterého strká lidem před ksicht, když to nejméně čekají. Maminka byla v tu chvíli na odchodu, já se naopak skoro těšila, až přijde k nám – nikde jinde bych si asi hada nepohladila. Nakonec nás pán ale minul. Kejklíře, tanečnic a polykačů ohně jsme měli v zádech a vždycky se tam natlačil dav, takže něco jsme neviděli úplně dokonale. Vykompenzovalo nám to představení v přímém přenosu u našeho stolu, kdy si vybrali jednu hříšnou ženu na pranýř. Zrovna jsem si říkala, že štěstí, že nás jen „opíchali“, když mi ségra najednou říká „poděkuj paní, že to měla rezervované dřív než ty“. Zabila bych sestřičku, kdyby jí tenhle pekelný plán vyšel. Znovu mi zatrnulo, když čarodějnice, spíš ježibaba, s kejklířkou vtrhly do sálu s dortem, ale šly k jinému stolu. Zhluboka jsem si oddychla, když se mi najednou za zády ozval ježibabí zpěv „hepy bérzdej tu jů“. Došlo i na mě a přežila jsem to. Ke gratulantům se hned připojily i okolní stoly. No a co jsem vlastně dostala – kromě úžasné akce (počínaje obědy, ubytováním až po návštěvu Dětenic) krásné puzzle z vlastních fotek a hlavně poukázku na let balónem. Akce se uskuteční někdy na jaře a v balonu, kromě našich, budeme všichni – rodiče a holčičky prý budou dole „zkáze přihlížející“. 😀 Kubíček byl celý večer pořádně zaražený, ostatní jsme se výborně bavili – já se asi nejvíc bavila půl kačenou. Už vybrat jídlo byl při svitu svíčky trochu problém, natož pak obírat kostičky. 😀 Zpět do penzionu jsme se vrátili kolem jedenácté – všechny holčičky byly vzorné, nikdo neštěkal, nikam se nevloupaly, nic nepoškrábaly. Prostě zlatíčka, jako vždycky.

Ráno jsme se všichni pobalili a na snídani jsem se dozvěděla, že mi všichni dávají košem a pojedou domů. Čoudek a kluci spěchali na fotbal, našim se na výlet moc nechtělo (uťapaní byli asi ještě z předchozího dne). Péťa by se na další výlet sice přidala, ale zase by se neměla jak dostat zpátky na Vysočinu – nabízela jsem, že ji odvezu, ale je fakt, že by to bylo trochu komplikované. Rozloučili jsme se tedy a každý vyrazil po svých. Moc tímto děkuji za báječnou zábavu – samotnou by mě Dětenice asi nikdy nenapadly. Jsem ráda, že jsem to tu viděla, ale znovu bych to asi absolvovat nemusela. Dárečky i společnost byly luxusní – měli bychom častěji podnikat takovéhle akce (ačkoliv táta měl několikrát málem průšvih, člověk by čekal, že překvápko prokecnou 6letí kluci, ale kdepak, děda se párkrát málem podřekl, ale vždycky mu byla včas pusa zacpaná :-D). Takže díky moc, rodinko!
 

DRÁBSKÉ SVĚTNIČKY


No a protože jsme s holčičkami osiřely, přemýšlela jsem, kam tedy na výlet. Už s agiliťáckýma holkama jsem měla chuť vyrazit na Drábské světničky, teď jsem měla příležitost podruhé, tak jsem ji nemohla znovu promarnit. Vyrazily jsme z Dnebohu – berušky samozřejmě pořádně zajištěné na šprckách – kontrolovala jsem hned několikrát hlavně Bailinku. Ke Světničkám jsme si pořádně mákly, ale zrovna tam byl docela nával, takže jsme pokračovaly po naplánovaném okruhu (červenomodrá) přes Příhrazské skály ke Krásné vyhlídce. U Studeného průchodu jsem maličko zpanikařila, že není průchozí, ale samozřejmě byl a slibovaná zima v něm ani moc nebyla. Cestou jsem potkávala většinou rodinky s dětmi, zástavu srdce mi přivodily dvě houbařky s pejskem. Štrádovaly si to s košíkem, psa si vůbec nevšímaly. Ten se začmuchal velký kus za nimi a když ho báby začaly konečně shánět, tak pejsek nevěděl kudy za nimi, stál bezradně na kraji skály – pod ním propast, před ním obrovská průrva (na mě nereagoval a já se bála přiblížit, aby se nás nebál). Nakonec pejsek skočil přes průrvu, vyšlo mu to jen tak tak a pak ještě dostal držkovou od babizen, že prý, kde se je. Měla jsem chuť ty dvě ježibaby shodit praštit nějakým šutrem po palici. Moje holčičky byly celý čas připoutané (ani Branďulku jsem se neodvažovala vypustit). Od Krásné vyhlídky byl kus cesty naprd (špatný plán) – sice vedla po cyklostezce, ale po silnici. Cestou jsme si udělaly ještě odbočku na Mužskýho (přece jen jsem letos stihla vylézt na Mužskýho :-D), pak zase ta silnice a jestě nějaká UKáčka v zádech, co tam zřejmě kradli v ovocném sadu – trošku srdce v kalhotách jsem měla, byli fakt divní. Ze silnice jsme si to pak namířily po červené zpět ke Světničkám kolem Píčova statku 😀 – pořádný výšlap to byl a dvě tažná zařízení jsem vláčela spíš za sebou, než aby ony vláčely mne nahoru. Musím říct, že některé schůdky (hlavně ty dolů pokryté listím) byly s holčičkami náramně adrenalinové. V jednom místě jsem je dokonce musela odepnout – ale ty nervy, co jsem měla… hrozně jsem je tedy buzerovala, v klidu slezla a pak si je přivolala, byly zlaté.

U samotných Světniček lidi většinou nechávali pejsky na rozcestí, já se se svými kamzičkami vyšplhala až do místa samotného, ale přece jen kovové žebříky jsem už s nimi fakt nezvládla (když bývala jen Brandy, dokázala jsem ji vytáhnout kamkoliv, ale dvě už sama nezvládnu a vytáhnout jednu a pak se vrátit pro druhou, na to nemám dost odvahy). V jednom místě je šlo ale dobře přivázat bez nebezpečí, že by někam spadly, nechala jsem je tedy tam a letem světem proběhla všechny místnůstky (všechny tedy asi ne) a kde to šlo, po očku jsem pokukovala po holčičkách. Nahoře bylo nádherně a určitě sem ještě někdy vyrazím ale chce to ve dvou, abychom se u pejsků prostřídali, protože i když byly na bezpečném místě, stejně jsem z toho neměla dobrý pocit, takže jsem rychle chvátala za nimi. Překvapila jsem je z druhé strany, než mě čekaly – to pak bylo vítáníčko – lidi se zastavovali a fotili si nás. 😀 Pak už nás čekal jen sestup zpět k autu a frčelo se domů. I když jsme nachodily slabých 10 km, tak jsme doma všechny padly za vlast. Byl to báječný víkend, jen je škoda, že na nedělní výlet jsme zůstaly samy (pokud by šlo rodičovstvo, volila bych méně náročnou cestu).