FUNatické VODĚRADSKÉ BUČINY A ÚNIK Z SHERLOCKOVY KANCELÁŘE Sobota 12. listopadu, 2016

Další oslava mých narozenin proběhla ve FUNatickém duchu – odpoledne jsme strávily s pejsky na procházce Voděradskými Bučinami a večer v naší první únikové hře Sherlockova kancelář (závěr dne stráven v nezapomenutelné hospodě Sklep :-D)

Narozky se svým FUNatickým týmem jsem chtěla oslavit nějak netradičně, no a jednoho dne přišel bomba nápad – asi dva týdny jsem ve volných chvilkách ležela v recenzích různých únikových her, až jsem vyeliminovala asi tři favority. Sherlockova kancelář zvítězila, protože bylo možné, aby dvě skupinky bojovaly ve stejné místnosti. Jakmile jsem zveřejnila pozvánku, hra tak trochu začala – FB totiž pozvánku zprasil tak, že byla sotva čitelná, mám ale podezření, že si to stejně mezi sebou všichni vykecali. 😀

VODĚRADSKÉ BUČINY
No a když nás čekal tak náročný večer (s tím, že nevíme, jestli se vůbec dostaneme ven), potřebovali jsme odpoledne trochu provětrat pejsky – chtěli jsme něco většího, Alča přišla s nápadem na Voděradské Bučiny. Nakonec se Černých Voděradech sešlo 10 dam – 4 dvounohé a 6 čtyřnožek. Já vyzvedávala Martu – myslím, že jsem docela pobavila, když jsem se jí ptala, jestli se malá Rose ještě vejde do boudičky, Marta se jen smála a jen jsem přijela na Bohdalec a viděla jsem to malé slůňátko, bylo mi jasné, čemu se Marta tak smála (do teriéřích boudiček bych ji opravu už nedostala). Rose je budoucí FUNatička – 4měsíční štěňátko briarda a je kouzelná. Doma o ni není valný zájem (ze strany Zarči, od páníčků je zájmu až až), takže Marta procházku pojala i socializačně. Marně jsem Rosince vysvětlovala, že k socializaci štěňátek nejlépe poslouží Branduška, jenže ona se zakoukala hlavně do Noisy, která z její přízně extra nadšená nebyla a ještě Bailinky (ta prchala, jen se Rose přiblížila). Nakonec Branďulce alespoň krček trochu jen ožužlala. 😀 Musím říct, že Alča vybrala moc hezký asi 7km okruh – že jsou všude zvířátka mi bylo jasné, takže Bailinka byla držena hodně zkrátka, ale překvapila Branďulka, která se v jednu chvíli vydala samotinká na krátký lov. Protože byla na dohled viděla jsem, že ji ani tak netrápí řvaní paničky jako spíš to, že za ní (ani před ní) nikdo neběží (Bláža nebo dcerka), po chvilce se zklamaně vrátila. Bailinku jsem na volno pustila, až při zpáteční cestě (a nedostatečné únavě neb ona unavit asi ani nejde) na elektrice. Ta potvůrka moc dobře ví, co má na krku, pípnout jsem jí nemusela snad ani jednou, ale pustit ji bez elektriky, to by byla jiná. Ale já jsem jen ráda, nerada tenhle přístroj používám. Výlet to byl parádní, zpět jsme zvládly dojít bohatě za světla a mohly jsme si užít nádherný podzim s barevným listím i zasněženou krajinou (ta moje páčka se ještě zvládla osvěžit v rybníčku. Fakt paráda, díky Alčo.
 

ÚNIK Z SHERLOCKOVY KANCELÁŘE
Po návratu domů jsem se pustila do fotek a pak začaly přípravy na večer (uklizení koše apod.). Sraz před Sherlockovou kanceláří byl v 19,15 hod (někteří dostali nařízeno už v 19 hod :-D). Kromě Lenky s Tomášem se zúčastnili úplně všichni, i Marta a dokonce i Monika – měla jsem obrovskou radost, že se skoro celou bandu podařilo dát dohromady. Kromě Moniky byl únik z místnosti pro všechny premiéra. V úvodu nás přivítal moc milý personál – vyptávali se, jaké už máme/nemáme zkušenosti, jestli víme, o čem ve hře vlastně jde a těsně před vypuštěním do jámy lvové jsme byli instruováni, že nic se nedělá silou, není potřeba montovat žárovky, lustry ani zásuvky… 😀 Pak už jsme se vrhli do místností podle rozlosovaných sirek – odtud i naše názvy Hlavičky a Bezhlavičky – nehledejte v tom tedy nějaké souvislosti, někteří si prostě vytáhli sirku s hlavičkou, jiní bez. Hlaviček byla převaha – já, Monika, Blanka, Petra, Hanka a Marta, Bezhlavičky – Alena, Lucka, Seba, Vláďa a Aneta. Co se dělo u Bezhlaviček na začátku nevím. My ale měly obrovské štěstí, že s námi byla Monika, která už věděla do čeho jdeme, tudíž nás naváděla ke klidu, ne zmatenému prohledávání místnosti a hlavně věděla, kde přibližně hledat první indícii a zvolna nás nastartovala. Tím musím vyprávění skončit, abych případným zájemcům neprozradila postup. Snad jen napovím, že ani periodická tabulka prvků nebyla nijak zákeřná, ač jsme se jí původně zděsily. Úkoly a vše na sebe parádně navazovaly. Musely jsme požádat celkem o tři nápovědy – z toho 2x o něco, co jsme už zkoušely, ale špatně. 😀 Z místnosti jsme se dostaly tak akorát – kliku jsem nasadila ve chvíli, kdy nám akorát dobíhal čas. 😀 Napovídači na vysílačkách nechali druhý tým ještě chviličku pracovat – měly jsme tak možnost sledovat hemžení ve vedlejší místnosti. Byli kousek od cíle, když jsme tam vtrhly jako vítězové a hru jsme jim po časovém limitu ukončily. Slečna jim pak šla dopovídat celý příběh – asi by měli problém, protože „gramofon“ jim nefungoval přesně jak měl. Že jsme jeden tým se ukázalo, když nám pořadatelé oznámili, že si oba týmy žádaly úplně stejné nápovědy. 😀 Myslím, že všichni byli rádi, že jsme si úplnou ostudu neuřízli. Za sebe musím uznat, že být uvnitř sama, asi bych tam zůstala zavřená na věky (na úvod jsem měla docela solidní rozjezd, ale zhruba v půlce jsem se ve hře začala dost ztrácet – měla jsem pocit, že jsem tam jen na odmykání zámků), takže díky FUNaticům za záchranu.

Cestou do hospůdky jsme stihli všechno probrat, no a pak přišla akce závěrečná – pivečko v restauraci Sklep. Byla jsem tu už dávno a vždycky tu výborně vařili a vládla příjemná atmosféra (v letní i zimní zahradě). My měli stůl rezervovaný v pivobaru a byla to jedna katastrofa za druhou – málo míst (rezervace měla být pro až 15 lidí, byla sotva pro 10), obsluha vázla, spíš skoro vůbec nefungovala, když už něco slečna přinesla, tak jen dvě věci, víc by asi nepobrala. Budiž jí ale odpuštěno, asi se jednalo o brigádnici. Jen nás dost zarazilo, že po hodině čekání na jídlo (i pivo) se slečna po urgenci salátu ztratila. Plný pivobar a zůstal tam jediný zmatený číšník s na maděru zmaštěným výčepákem. Salátu se Monika nakonec dočkala asi po 2 hodinách – neuvěřitelné, nechápu, co je na přípravě salátu tak těžké. Chvilkami tam nebyla ani noha, říkali jsme si, že kdybychom zmizeli bez placení, nikdo si toho ani nevšimne. Když konečně došlo na placení, došlo mi u pokladny, že podivného pana výčepáka vlastně znám – dělával v Historii, teď už se nedivím, že se ho tam zbavili. Ale co, čert vem obsluhu, hlavně, že jsme se setkali – do hospůdky dorazila i Kája s Dušanem a prďolkou Matthewem. Nejdřív šel prcek z náručí do náručí, ale nakonec skončil pod stolem (jako jediný z účastníků – v téhle hospodě se ani opít ani nedalo). Nakonec se objevili i Radek s Milanem (drahé polovičky – ženušky si přišli asi vyzvednout).

I když závěr moc neodpovídal bujaré oslavě, já jsem si celý FUNatický den užila parádně – jak procházku, tak únikovou hry, i báječné gratulanty, kterým tímto moc děkuji za nádherné dárečky – krásný pugét (ten mám ještě teď), krásné přáníčko – prý celá já (v kouzelných střevíčkách mě asi nikdo z flyballáků nikdy neviděl a zřejmě ani neuvidí), no a hlavně velikánský dík za dárkovou poukázku na paraglide tandem. Zdá se, že příští rok budu hodně ve vzduchu – už mám poukázku na let balónem a teď i paragliding (slovy Markéty – prý mi asi dárci usilují o život :-D). Snad budu mít štěstí s počasím – vznášet se budu kolem Černé hory za účasti všech dárců (jsem zvědavá, jestli fakt všech) a pak společně oslavíme přežití anebo že se mě konečně zbaví. 😀 Moc hezky to naplánovali, to bude bomba víkend. DÍKY, DÍKY DÍKY, jsem moc ráda, že Vás mám. Ve finále jsem dostala pochvalu i za výběr hospůdky – prý bude nezapomenutelná. 😀 😀 😀 To rozhodně!

Holčičky byly zatím doma zlaté, žádný průšvih a vítačka obrovská. Když je doma nějaká pohroma, tak Bailinka nevítá, ale zašije se buď pod nebo na houpací křeslo. Jakmile jsem za dveřmi slyšela vítat všechny tlapky, byla jsem v klidu. Bez průšvihu totiž Bailinka vítá, až nad hlavu skáče a vždycky popadne první věc, co najde – tentokrát pozůstatek opičí pacinky, kterou nutně potřebovala také vyvenčit. Pacinku já ale venčit nebudu (už u Luníku většinou hračku opouští), pověsila jsem ji tedy dole na kliku a Bailinka si ji cestou nezapomněla vyzvednout. 😀 Ona nikdy nezapomene – mám i různé skrýše na tahle noční venčení hraček a nikdy nic nezapomněla ani venku, šikulína moje.

Tak toť snad vše podstatné. Ještě jednou díky a zdar dalším únikovkám a flyballu zvlášť (snad budeme i flyballovým soupeřům v příští sezóně dostatečně unikat 😉