TÁBOROVÉ AGILITĚNÍ 2013
V neděli, po táboře, nastal den D – závody. Ani tentokrát se mi nevyhnul stres a od rána jsem běhala na záchod. Nechápu to – jsem zvyklá se disknout, závody nijak extra neprožívám, ale nervíky stejně pracují. Naše fanynky byly velmi smutné, že nám během běhu nemohou fandit – jakmile mně někdo začne fandit slovy „makej, stupňuj“ apod., tak sice opravdu začnu makat tak, že by se možná i Bolt zastyděl, ale absolutně vypnu, zapomenu na Brandušku, ta bez povelu nebo ukázání neví kudy a skončíme diskem někde na poslední nebo předposlední překážce. Fanynky tedy měly dovoleno se radovat až budeme v cíli, budeme-li tam někdy. Jedna fanynka se ale přece jen ozývala Bailinka, té se to totiž zakázat nedá.
Jako první nás čekala MA2 zkouška. První krizové místo modrý tunel – trefa do správné díry. Druhé obávané místo před dálkou – minuly jsme áčko s mrknutím oka a trefily dálku. Před látkou oblouček jako prase – to jsem nečekala, Brandy si asi myslela, že už konec parkuru. Po látce přišel SVĚTOVÝ PRVEK! Opět jsme nešly na zónu, ale hezky do správné díry modrého tunelu. Kupodivu správný náběh do slalomu. Levá díra PRŮHLEDNÉHO tunelu trefena – v duchu jsem už trochu jásala, po tunelu už se totiž snad nedalo nic zkazit. Jak jsem se pletla – zrádný průhledný tunel. Jak Brandy v tunelu viděla, že mastím jiným směrem, vyběhla a disk. To jsme prostě celé my! Moc mě to mrzelo, protože druhé místo jsme bysme měly jisté.
Druhá zkouška MA2 se mi zdála o dost těžší – čekala jsem mnohem víc komplikací než u prvního parkuru. Asi nejvíc jsem se bála za kladinou správné díry tunelu, takže jsem mastila a doufala, že Brandy si vzpomene, že existují nějaké zóničky – vzpomněla si prdelka moje malá. Po tunelu jsem trošičku bloudila, ale podle videa to ani není poznat. Stůl Brandy viděla párkrát v životě, ale zvládla ho výborně (jen já málo odstartovala o chvilku dřív). Konec parkuru jsme taky zdárně překonaly a mohly se konečně radovat z doběhnutého parkuru. No a bylo z toho první místečko! Bomba.
Poslední běh byl jumping – díky pobavenému panu rozhodčímu jsem neměla ani čas začít se stresovat u krásného, běhavého parkuru, který jsem měla pocit, že nemůžeme dát ani náhodou, protože se nejspíš zamotám u tunýlků a pošlu Branďulku někam úplně jinam nebo zase zklame průhledný tunel (taky jsem si ho už pořádně ohlídala). Nestalo se, dokonce jsem se na parkuru stihla vyválet – jistě jste si všimli mého obratného a rychlého zvednutí se (sama si to pouštím pořád dokola a nechápu, kde se ve mně ta obratnost vzala), sice jsem pak díky pádu nestihla francouzskou otočku po průhledném tunelu, ale i tenhle běh jsme zdárně doběhly do cíle. S umístěním jsem díky pádu moc nepočítala, takže jsem se nešla podívat ani na výsledy a myslela si, že si ze mě holky dělají srandu, když mi oznamovaly třetí místo.
Takže ve finále dva doběhnuté běhy a dvakrát na stupních vítězů – u mne něco nevídaného. Myslím, že to bylo hodně prostředím (v Hamrníkách se prostě daří) a známými tvářemi, kterým děkuji za podporu.
No a moc gratuluji i ostatním táborníkům – většina z nich se umístila na stupních vítězů. Z Koorfinátorek JZD jsme se na stupních nejvyšších ukázaly všechny. Pan šéf na nás mohl být pyšný, jestli byl toť otázka.