INTENZIVKA S JANOU GRYGAROVOU Neděle 03. listopadu, 2013

Intenzivka doslova a do písmene – já jsem na parkuru strávila prakticky 18 hodin od pátku do neděle, holčičky to měly rozdělené po 9 hodinách.

Na tuhle akci jsem se moc těšila – Autocamp Běšiny  vypadal báječně už podle fotek, na pokoj jsme měly domluvené veselé beardedky Ivany Hájkové a když jsem konečně viděla seznam účastníků, bylo jasné, že tohle bude bomba akce. A taky že byla. V pátek jsem si sice vzala volno, ale neprozřetelně jsem v práci prozradila, že vyrážet budu až  kolem oběda… Takže jsem nakonec vyrážela až později po obědě, a to téměř rovnou z práce. Dorazila jsem jen tak tak – rychle jsem vyhodila věci do chatky a mastila na první trénink s Brandy. Protože jsem moc nestíhala, vzala jsem Bailu do klícky k parkuru – to jsem si naběhla – propištěla celou hodinu, ale nakonec se i ona dočkala své hodinky slávy. Vybalovat jsem tedy začala bůhví kdy. Večer jsme s tou fajn agilitní bandou poseděly v místní hospůdce a dle jídelníčku se těšily na následující den – zabíjačkové hody.

Ráno jsem si mohla s holčičkama trošku přispat, v klidu vyvenčit a pak začal kolotoč – Brandy 1,5 hodiny na parkuru, do chatičky pro Bailinku, Bailinka 1,5 hodiny na parkuru, do chatičky pro Brandušku, Brandy na parkuru, do chatičky pro Bailinku, Bailinka na parkuru a pak zasloužený odpočinek a odpoledne se jelo nanovo. Bailinka běhala jako drak – občas samozřejmě i s jiným pejsky… Nejvtipnější bylo asi setkání tří teriérů v tunelu. Při začátečnických hodinách jsem Janu fakt obdivovala – měla skupinku jedna sheltinka a tři teriérky (to musí být sen každého trenéra, hihihi). Branduška ta si už v dopoledním druhém pakuru trošku postavila hlavu, že už se jí moc běhat nechce a raději by nějaké čmuchání. Nechápu to – agility sice miluje, ale „ocaď pocaď“. Odpoledne jsem tedy uvažovala, že jí nebudu trápit (znám tyhle její móresy z dob hárání), ale holky mě ukecaly, jen ať prý jdeme – no a zase fungovala, pak zase chvilku ne, pak zase jo – prostě hlava teriérská dubová. Večer jsme se konečně dočkali očekávané zabíjačky – vonělo to sice báječně, ale přišlo nám, že do hospůdky dorazila půlka Šumavy. Stůl jsme nakonec chytli u takových veselých vesnických chasníků s podroušeným zrakem a nejhlasitějším projevem (bože, jak já tyhle typy „miluju“). Nepobyly jsme tedy moc dlouho a radši se zašily u Evy, Karolíny a Verči v chatičce – naštěstí se jednalo o sousední chatku, takže jsme pak s Ivanou vcelku bez problémů trefily do té naší.

Ráno bylo trochu perné, trénovaly jsme od 7 hodin. To je něco pro mě – v tolik nevstávám ani do práce. Naštěstí jsem začínala s akční Bailinkou, tak jsem byla hodně rychle probraná. Bohužel nám počasí ani trochu nepřálo, takže za chvilku byla z parkuru pořádná mlaskavá bažina a já ve svých slavných „ádách“  se v tom blátíčku k velké radosti Brandušky stihla i vyválet. Na druhou hodinu s pokročilými Jana připravila hru – na povel změny směru, takový sranda běh, takže Brandy ani nestihla prudit, že se jí nechce. No a Bailinka, ačkoliv déšť zrovna nemiluje, tak parkur je přece jenom pořádná pecka, tak ta si snad ani žádného deště nevšimla. Se začouny jsme se ten den seznámily i se zónovkami. Moje malá Hujerka rychle pochopila, co se po ní chce, takže při volných chvilkách odbíhala ke kladině a předváděla vzorné zóničky. Musím říct, že za ten víkend  se i ohromně zlepšila ve vnímání při běhu jiného psíka a tak z 10 pokusů v neděli už 7x vydržela na místě, ač se kolem proháněli pejskové. Dělá mi radost, myšpulka. Ohromnou radost mi v poslední době dělá i tím, že už nemusí být v kleci – každý trénink s Brandy byla sama v pokojíčku na chatce a vůůůůůůbec nic neprovedla, v neděli dokonce i chvilku spinkala (asi začala být kapánek unavená, neskutečné). Za to Brandy se jednou vloupala do Bailinčiných granulek.

Štěňátka na parkuru končila jako poslední, tak jsme pak pomohly sbalit překážky, objednat se na další trénink k Janě, odfotit naši kouzelnou chatičku (po všech těch táborech a táborových ubytováních jsem si připadala jako v pohádce). No a frčelo se domů s pořádně unavenými prdelkami. Za báječnou společnost moc děkujeme všem zúčastněným – trenérce Janě, spolubydlící Ivaně, spolupijícím Evě, Karolíně, Veronice, spolutrénujícím Martině, Kláře a slečně, co, já skleróza, ani nevím jak se jmenovala a dalším účastníkům. Těšíme se na příště a to bude snad i více fotek, protože tomhle počasí se fakt fotit nedalo!